Developeři odklonili architekturu od krásy, ale zase se k ní vrací, říká vyznamenaný slavný architekt Suchomel

„Nákupní centra ve středu města nejsou šíleným nápadem nějakého blázna, který se špatně vyspal. Logickým, nebo chcete-li pseudologickým důvodem pro vznik obchodních domů v centru města je samozřejmě čistý byznys. Nákupní baráky se nestaví kvůli tomu, aby byly krásné a zvelebovaly naše město, ale kvůli tomu, aby vydělávaly peníze,“ říká liberecká architektonická hvězda Jiří Suchomel, muž, který před několika dny obdržel Poctu České komory architektů.


Informační centrum liberecké univerzity.

Architektura byla asi vždy možná nejzřetelnějším a nejtrvalejším vyjádřením své doby. Promítala se do ní politika, společenské zřízení, kulturní poměry, bohatství nebo chudoba dané éry. O čem dnes hovoří architektura v Liberci? Co z ní vyčtou naši potomci?

Architektura je vždy obrazem doby, v níž vzniká. Je svědectvím doby. Podíváme-li se zpět do historie, dokážeme z architektury ledacos vyčíst. A bude to tak pochopitelně i v budoucnu. Důležité je mít odstup, to je pro hodnocení architektury podstatné. Myslím, že se Liberec za posledních třicet let dramaticky vyvinul a dramaticky změnil. Architektonické spektrum, které se odehrává v celé republice, můžeme pozorovat i v Liberci. Kromě běžné masové komerční architektonické produkce, která je po Česku všude, najdeme v Liberci i počiny dobré až velmi dobré. Měli bychom ovšem hledět na jakýsi základní standard a malinko opomíjet věci výjimečné. Je totiž důležité, aby se zvedal a kvalitativně rostl právě tento základní standard. Což si myslím, že se v Liberci postupně daří.

Byznysová architektura

Nedávno jsme pořizovali rozhovor s vaším čerstvým kolegou, novým děkanem fakulty umění a architektury Osamu Okamurou, který označil obchodní domy v centru města za zločin. Souhlasíte?

Ano, to je pochopitelně problém. Má to řadu souvislostí, které vycházejí z jisté logiky. Nákupní centra ve středu města nejsou šíleným nápadem nějakého blázna, který se špatně vyspal. Logickým, nebo chcete-li pseudologickým důvodem pro vznik obchodních domů v centru města je samozřejmě čistý byznys. Existuje komerční prostředí se svými ekonomy a marketingovými odborníky, s lidmi, kteří se specializují na vydělávání peněz. Což má vliv i na architekturu. Oproti kdysi praktikovanému pojetí, kdy byla architektura kulturní až uměleckou činností, je dnes brána jako činnost investiční, výdělečná. Nákupní baráky se nestaví kvůli tomu, aby byly krásné a zvelebovaly naše město, ale kvůli tomu, aby vydělávaly peníze.

Mrzí vás odklon architektury od krásy ke spotřebnímu zboží?

Architekti se snaží, aby i za takto nastavených podmínek a v těchto okolnostech, byla i komerční architektura kulturně přínosným a zkrášlujícím prvkem. Nemají to ale snadné a tento zápas často nevyhrávají. Ale snaha určitě existuje.

V Liberci se aktuálně vede místy docela emotivní diskuse o proměně Papírového náměstí. Zajímal by mě váš názor. Hodí se do daného prostoru dvě věže, jak to plánuje majitel parcel Syner, nebo spíše nízká zástavba vycházející z původní, jak o ní hovoří  architekt Jiří Žid?

Židův přístup je mi samozřejmě bližší. Ostatně, svůj projekt Papírového náměstí měl jako svou diplomovou práci u nás na fakultě. Byla vysoce hodnocená. Opět narážíme na základní problém, totiž jak vnímat naše města a jejich hodnotu. Jeden z extrémů vnímá města jako pozemková cvičiště pro manévry developerů. A tak tomu bohužel často je. Druhý pohled říká, že je město pro lidi, pro obyvatele, pro jejich pobyt a pohyb v něm. A že hlavním cílem není vytřískat co nejvíc peněz, ale dlouhodobě zlepšovat kvalitu města tak, aby přinášelo svým obyvatelům kvalitní prostředí. Bavíme-li se o Papírovém náměstí, je z tohoto úhlu Židův přístup mnohem lepší.

Rozhovor s Osamu Okamurou čtěte zde

V Liberci na magistrátu vzniká kancelář hlavního architekta, která by měla být jakýmsi filtrem, jímž by developerské záměry měly projít. Myslíte, že bude mít hlavní architekt dostatečnou sílu k usměrňování bohatých developerů?

Zase neházejme všechny developery do jednoho pytle. Minimálně v Praze už existují developeři, kteří se chovají slušně. Dokonce u architektury vnímají tytéž kvality, o nichž jsem mluvil. Vnímají kvalitní a obohacující architekturu jako komerční kvalitu. Vědí, že když vybudují kvalitní kulturní prostředí, bude to pro ně komerční úspěch. Takový projekt je pak lépe prodatelný, abych to řekl jejich jazykem. V Liberci mám obavu, že takové developerské subjekty moc nejsou. Ale věřím, že se to změní. Zpět k hlavnímu architektovi. To je velmi významný posun, velká věc. Otázkou je, jaké bude mít kompetence. Pokud budou jenom konzultační, což se obávám, že tak dopadne, protože politici si rozhodování nenechají vzít ze svých rukou, pak očekávám problém. Nakonec bude vše odviset od zralosti a kultivovanosti politiků, od jejich odvahy nedívat se na záležitosti, o nichž rozhodují, pouze z ekonomického hlediska.

Hubáček byl lidsky úžasný

Od roku 1969 do roku 1999 jste pracoval, posléze šéfoval v SIALu. Což je i pro laiky legenda. Jak se stalo, že se právě SIAL stal tak výjimečným?

Řízením osudu přišla do SIALu řada opravdu velmi dobrých lidí. Pochopitelně počínaje Karlem Hubáčkem (autor Ještědu - pozn. red.), který byl guru zakladatel. Navíc fungoval jako magnet na kvalitní nové kolegy. Což v té době nebylo úplně samozřejmé. Další kvalitou byla jasná tendence Hubáčkova SIALu nebýt tuctovým projektovým ústavem, kterých bylo po republice mnoho. Hubáček vždy usiloval o výjimečné, zajímavé práce. A to přitahovalo určitou kategorii lidí, kterým to imponovalo, a to navzdory faktu, že ve srovnání s jinými, se v SIALu mnoho peněz nevydělávalo, spíše naopak. Odměnou byla zajímavá práce.

Rozhovor s architektem Jiřím Janďourkem, poradcem primátora, čtěte zde

Po odchodu Karla Hubáčka do důchodu jste se stal vedoucím ateliéru 2 Stavoprojektu Liberec. Jak na Hubáčka vzpomínáte?

Kromě odborných architektonických kvalit, které vůbec nelze zpochybňovat, byla jeho darem schopnost vytvářet kolem sebe prostředí pro dobré lidi. V reálném socialismu nesl břemeno, kdy musel zaštiťovat to všechno odlišné, co jsme dělali. Bránil SIAL před vlivem komunistické společnosti. Všichni jsme to velmi oceňovali. Bylo to důležité. A navíc byl lidsky úžasný.

Jaké tlaky komunisté na SIAL vytvářeli?

Říkali nám, že nikomu nerostou stromy do nebe, nikdo nesmí ostatní převyšovat a všichni mají pěkně poslušně dělat panelová sídliště. Výjimečnost byla nežádoucí, vše mělo být průměrné.

V Michiganu jsem zjistil, že mě baví učit

Vy sám jste jen v Liberci například autorem Oblastního závodu české státní pojišťovny, paláce Syner či Informačního centra a budovy G technické univerzity. S odstupem času, které z těchto realizací si ceníte nejvíc?

Každý dům má svoji historii a každý vznikal za konkrétních specifických podmínek. Vždy jsem se snažil co nejlépe reagovat na dané možnosti. Asi bych si nedělal nějaké pořadí, hitparádu, ale rozdíly tam jsou. Domy vznikaly v různých podmínkách. Třeba budovy na univerzitě byly stavěné v nedávné době, ale každá za jiných podmínek. Prosklená věž byla stavěná z rozpočtu ministerstva školství, tam ještě vládly celkem rozumné podmínky. Budova G již byla zčásti hrazená z evropských peněz a tam se promítaly velmi neblaze všechny byrokratické souvislosti, které tento model financování  provázejí. Vedou k nesmyslným omezením při výběru zpracovatelů, ať už projektové nebo dodavatelské části. Nejdůležitější bylo, aby to stálo co nejméně peněz. Kvalita firem byla až druhořadá.

Budova G liberecké vysoké školy.

Nevím, jestli to vnímáte, ale prosklená věž infocentra se stala jednou z dominant Liberce. Lidé si u ní pořizují selfíčka, okolo se natáčejí hudební nebo skejtová videa.

Vidíte, to ani nevím. Ale těší mě to. Věž byla stavěná s tím, že půjde o centrální bod univerzity, kterou tvoří komplex postupně vystavěných budov. Kampus má dvě křížící se osy, které se střetávají právě v místě informačního centra, to je středobod univerzity. Chtěl jsem proto, aby na takovém místě stála výrazná, jiná budova.

Cítíte se víc architektem nebo pedagogem?

Vždy jsem se cítil být především architektem, a to až do svého relativně pozdního věku. Poprvé jsem ve svých sedmačtyřiceti letech regulérně předstoupil před studenty v roce 1991 v Michiganu ve Spojených státech. Do té doby jsem nikdy nepomyslel na to, že bych byl učitelem. V Michiganu jsem zjistil, že mě to zajímá, baví a těší. Když jsem se vrátil do Čech a byl osloven tehdejší ještě Vysokou školou strojní a textilní, abych se tady pokusil založit studium architektury, s radostí jsem přijal.

Nabíjí vás práce se studenty energií?

To je hlavní přínos pro každého vyučujícího. Na univerzitě nejsou peníze hybnou pákou, jsou jiné metody, jak jich vydělávat víc. Takže ano, těší mě to. Nejdůležitější je pro mě přínos, který mi přinášejí diskuse se studenty. Nejsou to rutinéři, ke všemu vlastně přistupují poprvé. Díky čemuž jdou naše diskuse ke kořenu věci. Snažíme se objevovat podstatu. Pokouším se různé problémy studentům vysvětlovat tak, aby pro ně byly pochopitelné. Což člověka osvobozuje a odvádí od navyklých postupů. Vždy musím se studenty znovu a znovu začínat od podstaty věci.

Se studenty nestárnu. Tragický, ale hezký omyl

Nedávno jsem dělal rozhovor s osmdesátiletým filozofem Janem Šolcem, který mi říkal, že díky svým studentům mládne.

To platí určitě. Jak se studenti obměňují a jsou pořád jako kdyby stejně staří, člověk má také pocit, že nestárne. Což je tragický omyl. Ale hezký omyl.

Obdržel jste u příležitosti čtvrtstoletí existence Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci Poctu České komory architektů. V čem vidíte největší přínos fakulty?

Fakulta byla založena na konci roku 1994. Byla to po pětasedmdesáti letech první nová škola architektury v tehdejším Československu. Existovaly ustálené a dlouhodobě fungující instituce tohoto typu v Praze, v Brně a v Bratislavě. My se snažili být jiní než tradiční školy. Což bylo relativně snadné, protože tradiční školy žily v rytmu a duševním rozpoložení datujícím se do dob socialismu a ještě hlouběji do minulosti. Ve středoevropském prostoru existoval a existuje určitý standardní přístup k výuce architektury. Na historických školách je dodnes praktikován. My jsme chtěli být jiní. A dokonce jsme jiní být museli už z podstaty věci. Založit novou školu architektury v tak periferním prostředí, jakým byl uvntř Československa Liberec, znamenalo fungovat jiným způsobem než školy ve velkých městech. Měl jsem už v té době nasbírané určité zážitky a zkušenosti. Kromě pětadvaceti let praxe architekta jsem působil na vysokých školách v zahraničí. Jeden semestr jsem například působil na univerzitě v americkém Michiganu. O rok později jsem podobným způsobem působil jako hostující profesor v Mnichově. Z těchto institucí jsem získal určité dojmy, které jsem pak použil pro formování nové fakulty v Liberci.

Chtěli jste být jiní. Jak konkrétně to vypadalo?

Zaprvé jsme nechtěli a dodnes nevyučujeme typologii architektury. Její tradiční výuka znamenala to, že se studenti od vyučujícího u tabule dozvídali, jak se navrhuje obytný dům, jak radnice, jak divadlo nebo sportovní hala. Je jim zkrátka říkáno, jak se to dělá. Tuto tradici jsme chtěli zahodit a postavit se k výuce jiným způsobem. To jest, když má student úkol, musí sám přemýšlet, jak jej nejlépe zvládnout. Nemá se vztahovat k tradicím a k normám a ke zvyklostem. Úkolem studenta je vždy zas a znovu otevírat základní problémy a kritickým myšlením má dojít k pokud možno novému výsledku.

Porota také uvedla, že neváháte zadávat i aktuální, světová zadání. Co si pod tím představit?

Během studia procházejí naši studenti architektonickými ateliéry, kde mají vždy jednosemestrální kurz. K tomu dostanou zadaný úkol a ten řeší. Ateliéry vedou vesměs zkušení architekti, studenti mají možnost mezi jednotlivými ateliéry přecházet a poznávat různé přístupy a rozličné názory. Což je jedna z dalších specifických kvalit liberecké školy. Úkoly, jež studenti plní, se vesměs týkají lokalit a míst v Čechách.  Studenti automaticky a logicky upírají pozornost daným směrem. Vždy jsem se to snažil kompenzovat, aby si uvědomovali, že jsou součástí globálního světa a že musejí být schopní pochopit a analyzovat nejenom českou situaci, ale i situaci kdekoliv jinde ve světě.

Daří se jim to?

Daří. Pokud se zaměřili na místo alespoň trochu dosažitelné, v Evropě, jeli jsme se tam podívat, poznat dané místo a zemi. Dnes studenti procházejí řadou podobných situací díky Erasmu.

Talentu se nelze naučit 

Poznáte již během studia budoucího špičkového architekta?

Víte, věk mezi osmnáctým a pětadvacátým rokem života je životním údobím, kdy se lidé strašně mění. Ale pochopitelně se už při přijímacím řízení, při talentových zkouškách snažíme vyselektovat uchazeče, u kterých se za pomoci různých metod dobereme přesvědčení, že by mohli být dobrými architekty. V každém ročníku jsou pak dva tři výrazní jedinci, u nichž je bezesporu, že budou v architektuře dobří.

Jak moc důležitou roli hraje při studiu a následně i při práci architekta nadání?

Značnou. Talentovaných jedinců je v populaci obecně málo, existují na to tabulky. Matka příroda zkrátka s námi se všemi dělá určitá kouzla. Když se současně podíváme na světové superstar architektury, zjistíme, že řada z nich buď vůbec nestudovala nebo studovala jen omezeně. Studium nehrálo v jejich vývoji až tak významnou roli. Nemůžeme studiem nahradit genialitu nebo talent člověka. Každý musí chtít sám o sobě pracovat, a ano, musí mít i ten dar nadání, potřebnou genetickou výbavu. Vždy jsme si říkali, že škola, alespoň ta vysoká, už nemá být trychtýřem, jakým se studentům nalévají do hlav vědomosti. My jako učitelé jsme tady od toho, abychom mladší kolegy doprovázeli v jejich hledání. Oni musejí mít iniciativu.

♥ Chci podpořit Liberecké Zprávy!
Bezpečné platby pro nás zajišťuje Gopay.cz

Celkem
Sdílení