Festival Hello Wood už je fenomén. V Evropě nemá konkurenci, říkají architekti studia Mjölk, kteří se ho zúčastnili s netradičním projektem

Říká se mu Woodstock pro architekty. Maďarského festivalu Hello Wood, který oslavil téměř 10 let své existence, se může zúčastnit kdokoliv z vás. Ovšem za předpokladu, že organizátory přesvědčíte, aby právě váš projekt zařadili do své dramaturgie, která se každý rok mění. Architektům Janu Vondrákovi (J. V.) a Janu Machovi (J. M.) z libereckého studia Mjölk se to letos povedlo už potřetí. A doufají, že to nebylo naposledy. Zájem o účast na unikátní a prestižní akci totiž každý rok stoupá. 


Tým pod vedením libereckých architektů studia Mjölk na letošním festivalu Hello Wood.

Foto: BoysPlayNice

Jet na Hello Wood je sen mnoha studentů především architektury z celého světa. Vy jste jako jedni z mála českých zástupců dostali příležitost ho zažít opakovaně. A zároveň na něm vést vlastní projekt a skupinu studentů, kteří ho spolu s vámi realizovali. Jak je složité se na tento stále populárnější festival dostat?

J. V.: Vesnice, kde se týdenní setkání kreativních tvůrců koncem července tradičně koná, má omezenou kapacitu. Pořadatelé proto zvou maximálně kolem stovky studentů a dalších 40–50 lektorů a kreativců, z nichž většina vede v rámci festivalu své projekty, které jim organizátoři předem na základě výběru odsouhlasili. Nám se povedlo letos jet už potřetí, přičemž tentokrát jsme dostali pozvání přímo. Organizátory zaujal náš projekt, který se od ostatních lišil především v použití materiálu a způsobu zpracování.

J. M.: Účastníci, které si pořadatelé sami vybírají, jsou vždy skvělí a inspirativní. Objevují se tam nejen studenti, ale i osobnosti světové architektury. Měli jsme příležitost se tam setkat s mistry oboru, jakým je například Katsuya Fukushima. Ten člověk nebyl posledních 30 let v Evropě. A najednou se s ním bavíte v Maďarsku na Hello Wood. 

Čím je festival tak výjimečný, nejedná se přeci o jediný projekt zaměřený na setkávání architektů v rámci Evropy?

J. V.: Podle mě kvalitou organizátorů. Během uplynulých 10 let se dokázali skvěle sehrát. Ale i získat a udržet kvalitní zázemí, partnery. Včetně účastníků, které si pečlivě vybírají. A na té akci je to znát. Když se tam hlásíte standardně, musíte pořadatele zaujmout. Přesvědčit je, že právě vy jste tím pravým. Je při tom jedno, zda jako student nebo team leader. Každý rok předkládáte portfolio a jdete znovu do soutěže, abyste uspěli a jeli na festival. 

Jakým způsobem se staví týmy pro jednotlivé projekty?

J. M.: Studenti si vybírají už předem, o jaké téma mají zájem. A my v roli lektorů posíláme předem návrh projektu, který bychom s nimi rádi během týdenního pobytu vytvořili. Takže žadatelé o účast na festivalu si už předem hledají styl, materiál i způsob zpracování. Pokud se někomu zalíbí náš nápad, přihlásí se s předstihem do skupiny rovnou k nám.

 J. V.: Jedna z podmínek v propozicích je, že na váš záměr máte pouze dva krychlové metry dřeva. Když jste takto limitován, většinou z toho vypadne plus minus stejný výsledek. Podobná stavba. Proto jsme letos zvolili materiál, který jsme si mohli sami nasekat v lese, a nemuseli být limitováni objemem. Dřevěné pruty. Chtěli jsme, aby náš projekt byl letos více organický, tvárný. Rozhodli jsme se nechat si prostor na to, že ho během workshopu můžeme rychle upravit, změnit. Což kvitovali i studenti v naší skupině, protože většina z nich je zvyklá na to, že jim někdo předloží zadání, návrh a oni se ho musí držet. Jenže to je pak nebaví tolik, jako když je od začátku intenzivně zapojíte do celého procesu. A současně jim dovolíte odchýlit se od původního návrhu. 

O festivalu Hello Wood

Foto: Hello Wood

Hello Wood je nezávislá mezinárodní vzdělávací platforma designu a architektury, která podle jednoho ze svých hesel „učí myslet rukama“. Od svého založení před téměř 10 lety se její klíčový projekt – festival Hello Wood – věnuje hlavně výuce nové generace architektů, přičemž se snaží obrátit jejich pozornost k tématům, která řada mainstreamových architektů opomíjí. U svých projektů klade důraz na význam řemesel a propaguje komunitní způsob vzdělávání i propagaci architektury. Během své existence si získala respekt u mnoha uznávaných akademiků, odborníků a architektů z celého světa.

Festival má každý rok jiné téma. Letos ho například charakterizoval název Carnival a spojení slov: Eat. Sleep. Build. Repeat.

S vaším týmem, který jste vedli, jste sestavili poněkud netradiční stavbu. V podstatě se jedná o obří, mnoha dřevěnými pruty spojovanou, ucelenou konstrukci, která připomíná mohutné zvíře.

J. M.: Monstrum, když mu tak budeme říkat, dostalo už na začátku jméno Sofie. Na počest studentky, která se přihlásila do našeho týmu, ale na poslední chvíli nemohla přijet. Takže projekt už první den získal jméno a bylo zajímavé i zábavné pozorovat, jak se s tím hned všichni členové týmu ztotožnili. Tuhle tvůrčí atmosféru jsme si opravdu užili. Je skvělé, když se lidé z různých koutů světa na týden potkají na Hello Wood a dokáží se dobře sehrát. A to se nám letos povedlo dokonale.

J. V.: Vsadili jsme na trochu jiný postup a byli rádi, že studentům, kteří se do našeho týmu už před festivalem přihlásili, tenhle styl práce vyhovoval. Hodně nás to bavilo, což je znát i na atmosféře a energii, která v té skupině rezonuje. A ta se nakonec promítla do téhle obří potvory jménem Sofie (směje se).

Hello Wood je dnes velmi populární projekt vnímaný především jako letní soustředění pro architekty. Proč podle vás neexistuje nic podobného například v sousedním Polsku, Německu nebo u nás? 

J. M.: Existují, ale nemají takové, řekněme, charisma či šmrnc. Myslím, že hodně záleží na týmu lidí, kteří už 10 let festival pořádají a rozvíjejí. Prvních 7 let byl na jiném místě. Ve stejné oblasti, ale opodál. Původně si tam pronajali usedlost, kterou v 70. letech koupilo osm rodin. Taková zdejší umělecká komunita hippies. Poslední tři roky se festival přesunul zhruba o půl kilometru dál, kde pořadatelé koupili vlastní pozemky a rozhodli se místo dál rozvíjet. I proto byly některé ročníky koncipovány tak, aby se projekty, které se v rámci letního setkání vytvoří, daly použít právě pro budoucí ročníky. Letošní, jubilejní, byl ale spíše oslavou. Takže větší volnost i menší důraz na charakter staveb a projektů, které na místě vznikaly.

J. V.: Takže zatímco poslední tři roky účastníci rozvíjeli vesnici a její zázemí, teď se dalo víc experimentovat. Zároveň se festival rozhodl neuzavírat směrem k okolí, ale naopak se propojit s dalšími místy. Kousek od areálu je údolí s několika vesnicemi, kam se ještě v době komunismu přesunula početná komunita umělců, řemeslníků. A nyní tam už několik let funguje tradice, že se zdejší vesnice v létě přirozeně propojují. A Hello Wood se snaží provázat svět architektů a místní, původní komunity. K čemuž dochází například tak, že některé z projektů fyzicky ve skupinkách přesuneme vlastními silami právě do údolí. 

Je to tak, že ostatním, podobně koncipovaným festivalům pro architekty chybí pomyslné genius loci? Zkrátka silný příběh a sehraný tým lidí, kteří mu dokáží vtisknout správný směr?

J. M.: Důležitá je forma i obsah. Hello Wood je sice přeplněný budoucími i současnými architekty, ale o architektuře si tu téměř s nikým nepokecáte. Jen na začátku, kdy se prezentují projekty. Ale jinak vůbec. Potkáte se s Irem, Francouzem, Japoncem, zkrátka s lidmi z mnoha různých koutů světa, ale nikdo nemá potřebu si vyprávět jen a pouze o architektuře. Naopak, spíše si vyměňují informace o životním stylu a zemích, odkud pocházejí. Ovšem ne o své branži. Což například u nás je prakticky nemyslitelné. 

J. V.: To je fakt. U nás by to bylo naopak. Tady se architekti téměř při jakémkoliv setkání baví donekonečna jen o práci. Zároveň je důležité zmínit, že tenhle festival není jen pro architekty. Objevují se na něm i umělci a kreativci, což jsou rovněž pozvaní a dobře vybraní lidé, kteří do celé sestavy tvůrčích osobností zapadají. Třeba Holanďan Rikkert Paauw, co sbírá starý nábytek a dokáže ho uspořádat tak, že z toho jde jednomu hlava kolem. Naprostý individualista, kterého si zvou po celém světě na různé design víkendy a výstavy, aby prezentoval své věci. Naprostej, ale skvělej úlet. Inspirace, která vás posouvá dál.

Letos jste se festivalu zúčastnili potřetí. Postupně tam jezdí stále více Čechů. Kdybyste měli inspirovat někoho, kdo ještě nedostal příležitost ho zažít a rád by to zkusil, čím byste ho motivovali?

J. V.: Prostředí, dramaturgie, inspirativní architekti, umělci a podivíni z celého světa. Koktejl, který jinde nezažiješ, protože ten týdenní program je natolik jedinečný a intenzivní, že se to vlastně i složitě popisuje, vysvětluje. Hello Wood je třeba prostě zažít. Nejcennější, co si člověk odveze, je pocit, zážitek. Především ze setkání s tak pestrou a kreativní skupinou lidí. 

J. M.: I s vědomím, že občas musíš dokázat zůstat na nohou až do rána. A taky se hned na začátku seznámit s místním kuchařem. Bez toho to nejde (směje se). 

Mjölk architekti Jan Mach a Jan Vondrák

Foto: Archiv Mjölk

Sedm dní po ukončení studia na liberecké Fakultě umění a architektury spoluzaložili nad česko-švédským slovníkem architektonické studio Mjölk architekti. Po několika letech se z bláznivého klukovského snu stala respektovaná kancelář, jejíž původní sestava se od začátku několikrát proměnila. V současné době v ní působí vedle Macha a Vondráka dalších 8 členů. Architekturu libereckého studia nejlépe charakterizuje severská koncepční jednoduchost a materiálová pravdivost. Mjölk před lety inicioval i založení filmového festivalu KI-NO Liberec. Pořádá také sérii běžeckých závodů Divočina.

Fotogalerie z letošního Hello Wood v Maďarsku:

Foto: BoysPlayNice (8×)

♥ Chci podpořit Liberecké Zprávy!
Bezpečné platby pro nás zajišťuje Gopay.cz

Celkem
Sdílení