Holka z věže. „V Zauhlovačce bych dokázala i bydlet,“ říká spoluzakladatelka spolku AvantgArt Jitka Jakubičková

Když se prochází starou vodárenskou věží v areálu bývalé vratislavické továrny na výrobu textilu a koberců, určitě ji někde uvnitř mrazí. Z pocitu štěstí, protože právě tady je jí dobře. O tomhle místu vypráví vždycky s nadšením. Přál bych vám ji v ten okamžik vidět. Jak moc je tím prostorem okouzlená, až nakažlivě posedlá. Jitka Jakubičková, předsedkyně spolku AvantgArt, se před 4 lety pustila do záchrany a oživení staré Zauhlovačky. Od té doby jí ve Vratislavicích spousta místních neřekne jinak, než „holka z věže.“


Úvodem je nevyhnutelné se přiznat. S Jitkou Jakubičkovou se známe několik let, takže laskavý čtenář jistě promine, že jsme při rozhovoru zůstali u tykání. Pokoušet se v tomto případě o vykání, by totiž působilo nefér a dost možná i legračně. Prostě by to nefungovalo.

Před čtyřmi lety si založila spolek AvantgArt a pokud se nepletu, bylo to především kvůli záchraně staré Zauhlovačky v areálu bývalé továrny na koberce ve Vratislavicích. Kdy tě napadlo bojovat za oživení zrovna tohoto zapomenutého místa?

Vždycky jsem si přála zachránit nějaký industriální prostor. A ideálně ho i vlastnit, ale to je nad mé možnosti. Když jsme se s rodinou přestěhovali do Vratislavic, procházela jsem s kočárkem okolí a došla až sem, do areálu. Mluvila jsem o tom místu a o hlavně té staré věži s přáteli a někdo mě vyhecoval, ať se na ni zeptám a zkusím ji získat do pronájmu. No… Tak jsem šla. A vyšlo to. Už kdysi jsem toužila mít tady v areálu svůj ateliér. Ale nepovedlo se. Neměla jsem na to peníze. Nicméně jsem začala jezdit a navštěvovat různé semináře, jak žádat dotace na oživení podobných míst. Až jsem to jednou zkusila. Poprvé to bylo s Nadací Via. Když jsme postoupili do druhého kola, sebrala jsem odvahu zajít právě za vlastníkem věže a projekt mu představit. Prostě jsem šla a řekla mu, že bych tu ráda vytvořila menší kulturní centrum, s čímž nakonec souhlasil. Tudíž nám dali Zauhlovačku do pronájmu za symbolickou cenu. Nejprve na dva roky, později pak smlouvu prodloužili. Krátce na to, co jsme věž získali k užívání, byla prohlášena za kulturní památku. A s tím souvisí i povinnost se o ní starat. S majiteli proto veškeré kroky, nápady, úpravy, zkrátka cokoliv vždy pečlivě konzultujeme. Chtějí být o všem informováni. Teprve když to odsouhlasí, vyrazíme za památkáři a prosazujeme například některé dílčí opravy. Pochopitelně velmi citlivě.

Štve tě byrokratická zátěž, které se při podobných projektech téměř nedá vyhnout? Není to pro tebe trochu trnitá cesta?

Je to náročné. Kdyby byla věž naše, bylo by vše jednodušší. Ostatně, usilovali jsme o její odkoupení už na začátku. Nejprve náš spolek, pak i obec. Ale vlastníci si přejí zachovat areál jako jeden celek. Což chápu. Zároveň nás někdy oprávněně brzdí. Vidí některé kroky jinak a uvažují pragmaticky. Takže občas „krotí“ část mých představ. Mají zkušenosti a vědí, že některé věci nejsou tak jednoduché, jak si je představuji. Navíc, s areálem majitelé mají do budoucna nějaký svůj záměr, který je třeba respektovat. 

A vážně by sis tu věž koupila? Kdyby ta nabídka někdy přišla?

Opravdu. A moc ráda. Mám tu touhu už od dětství, kdy jsem pokukovala po starých budovách. Sice jsem tomu tehdy vůbec nerozuměla, ale čím jsem byla starší, tím víc mě to lákalo. Obzvlášť hodně mě baví kotelny. Včetně té, která je právě tady v Zauhlovačce. Dokázala bych v takovém prostoru klidně i bydlet. Taková věc se ale poštěstí asi málokomu. Ta věž je světový unikát. A upřímně, jsme do ní prostě zamilovaní. Vlastnit ji, by znamenalo posunout ji zase o kus dál. 

U podobných projektů na začátku bývá nadšení a energie, které se postupně vytratí. Lidé nemají čas, řeší každodenní starosti, práci. Jak hodnotíš po těch letech ve vašem případě například zájem dobrovolníků. Opadla euforie z prvních měsíců? Nebo jste stále stejně akční jako na začátku?

Měla jsem a stále mám obrovské štěstí na lidi. Už na začátku, když jsem přišla za svým manželem a bráchou s tím, že bych ráda založila spolek na záchranu té věže, ale že k tomu jsou potřeba tři lidé. A požádala je, jestli by do toho nešli se mnou. Dokonce jsem jim slíbila, že potřebuji jen jejich podpis, že je rozhodně nebudu ničím zatěžovat. Záhy jsme nicméně zjistili, že tak jednoduché to se mnou nebude. Takže jsme si každý v tom projektu vyprofilovali nějakou vlastní roli, které se věnujeme. Společně jsme pak tým, který naštěstí drží stále pohromadě. A už to táhneme čtvrtý rok. Nicméně určitě je třeba zmínit, že hodně moc nám pomohly i desítky dobrovolníků. Někteří jsou s námi dodnes. Nebo se alespoň dál o osud a vývoj Zauhlovačky zajímají. Pomohlo nám strašně moc lidí. Nejprve kamarádi, pak spolužáci. Ráda vzpomínám třeba na část třídy z libereckého Gymnázia Jeronýmova. Ti studenti tu strávili spoustu hodin práce. Zadarmo, prostě jen z nadšení. Podobné typy lidí potkávám dodnes. Vždycky narazím na někoho, o koho se můžu opřít. Komu můžu důvěřovat. Kdo je spolehlivý a má podobnou touhu a lásku jako my s manželem a bratrem. Je to zvláštní. Běžně se takoví lidé hledají dost těžko. 

Vždycky ale bývá někdo, kdo takovou partu lidí spojuje. Motivuje, drží pohromadě. A to jsi nepochybně ty. Nebo se pletu?

(Směje se). Jasně. Je pravda, že muž a bratr by do něčeho takového nešli, pokud bych v tom nefigurovala já. Zároveň ale občas nastane situace, kdy začnu mít pochybnosti. Především brácha je potom přesně ten element, který mě zase postaví na nohy. A vrátí „zpátky do hry.“

Kde bereš tu energii? A hlavně chuť neustále kousek po kousku za tenhle projekt bojovat? Musí být přeci náročné každý rok řešit administrativu, vyhledávat a žádat o granty, pak dostat pár tisíc, vyúčtovat je… Do toho zajistit několikrát za rok program a postupně dál provádět dílčí opravy?

Je fakt, že po těch čtyřech letech, kdy musíme neustále shánět peníze na provoz a opravy, té energie výrazně ubívá. Zvlášť, když nemáš jistotu. Jestli tu za rok ještě budeme, jestli sežneme alespoň základní částku na to, abychom pokračovali dál. Bere mi to téměř veškerý volný čas. Pracuji na poloviční úvazek, abych se mohla věnovat i věcem kolem Zauhlovačky. Takže, energii pořád mám, ale někdy je to těžké. To je třeba si přiznat. 

Kolik času jste vy tři a ostatní členové i dobrovolníci spolku oživení Zauhlovačky věnovali? A kolik lidí se na propagaci a kultivaci místa vlastně průběžně podílí?

Pomáhalo nám zhruba 80 dobrovolníků. Počet hodin jsme nikdy přesně nepočítali. Ale za první dva roky jsme si udělali takový odhad a pokud si dobře vzpomínám, hodnotu dobrovolnické práce jsme odhadovali na částku přes milion korun. Nejprve nám pomáhali kamarádi, spolužáci ze základky i střední. Máme tu i kluka, který nevynechal skoro žádnou akci. Hlavně během vyklízení. Zároveň nám pomohl se stavbou modelů, které lidem popisují, co se kde dříve v prostoru areálu továrny dělo. Je s námi dodnes. Někteří  z dobrovolníků se mezitím rozutekli na vysoké školy nebo později zmizeli do Prahy. Ale stejně si najdou čas a většina z nich znovu přijde. Minimálně na zahájení sezony. 

Pozvánka na akci Otevíráme Zauhlovačku VOL 4., která se koná v sobotu 8. června 

U příležitosti 200 let od narození podnikatele Ignaze Ginzkey, který proslavil Vratislavice nad Nisou po celém světě, se bude u Zauhlovačky slavit. Přijďte na čtvrtý benefiční open air festival Otevíráme Zauhlovačku! Podrobnosti čtěte ZDE.

V jakém stavu se dnes projekt Zauhlovačky nachází. Jaké s ním máš další plány? 

Věž by měla mít tři funkce. Mohla by fungovat jako rozhledna, pod tím zásobárna na vodu a pod ní zásobník na uhlí. Zauhlovačka sice nikdy nefungovala jako rozhledna, nicméně my bychom ji tuhle funkci chtěli vrátit. Náš úkol nyní je se soustředit na přípravu podkladů, které nám pomůžou při jednáních třeba se stavebním úřadem. Chceme pokračovat i v prohlídkách pro veřejnost. Zároveň bych si ráda pronajala i kotelnu. Takže jsme v takové fázi papírování, která sice není nikde moc vidět, ale zároveň je důležitá. Nicméně chystáme i několik akcí, z nichž první - startovací pro letošní rok, je už za týden v sobotu. 

Co bys poradila těm, kteří stojí před rozhodnutím, že se pustí do nějakého svého projektu. Třeba oživení jiné památky? S čím by měli počítat? 

Určitě se nebát začít. Několikrát jsem si říkala, že kdyby náš projekt kvůli něčemu skončil, pořád může pomoci jako modelový příklad, že to jde. Že má smysl něco zkoušet. A pak bych doporučila všem vsadit na silný tým. Lidi, na které se můžeš spolehnout.

Foto: Tomáš Tesař (8x)

Příběh Zauhlovačky

Historie zauhlovací a vodárenské věže ve Vratislavicích n. N. se začala psát v letech 1916 – 1918. Tehdy povolal Alfréd Ginzkey, nejstarší syn zakladatele textilní továrny, architekta Leopolda Bauera, který navrhnul zděnou věž o třech podlažích. V přízemí se nacházela strojovna, ve vyšších patrech zásobníky na uhlí a pod vyhlídkovou plošinou vodojem.

Ještě dnes můžeme vidět zbytky kolejí, po kterých byly přiváženy vagony uhlí, které se velkokapacitním vysavačem transportovalo do útrob věže. Následně bylo uhlí přepravováno šachtou do sousední kotelny, jejíž součástí je 75 metrů vysoký komín. V osmdesátých letech minulého století se postupně ustupovalo od uhlí jako nejvýznamnějšího paliva a věž ztratila svůj účel. Desítky let pak chátrala bez zájmu majitele či veřejnosti.

V roce 2015 byla zauhlovací a vodárenská věž prohlášena kulturní památkou. A právě tehdy se díky Jitce Jakubičkové začala psát nová historie Zauhlovačky.

Zdroj: www.zauhlovacka.cz

♥ Chci podpořit Liberecké Zprávy!
Bezpečné platby pro nás zajišťuje Gopay.cz

Celkem
Sdílení