Karin Kocumová, žena z jizerskohorské maringotky, je mezi fascinujícími hrdiny nové knihy o českých a moravských samotářích

„Jizerská magistrála, kudy v zimě sviští zástupy běžkařů v barevných kombinézách, je skoro na dohled. Hotel pro turisty či horská chata, pronajímaná partičkám rekreantů, podobně. Mohlo by se zdát, že Jizerské hory jsou sportovci a turisty plně obsazeny. Přesto platí, že pod svícnem bývá tma - v našem případě maringotka. Nenápadná, zastíněná vzrostlými jehličnany. Svůj skrytý a vábivý prostor tu s kameny, větrem a neviditelnými bytostmi sdílí Karin Kocumová.“ Spisovatel Aleš Palán, autor bestselleru Raději zešílet v divočině, těmito slovy uvádí bezmála sedmdesátistránkovou kapitolu své nové knihy o samotářích věnovanou právě Karin Kocumové. Knížka se jmenuje „Jako v nebi, jenže jinak“. Obsahuje čtyři sta stran rozhovorů s podivuhodnými osobnostmi.


Kapitola věnovaná Karin Kocumové má takřka sedmdesát stran. Foto: Jan Stránský

Ochutnejme na přeskáčku několik úryvků rozhovoru Aleše Palána s Karin Kocumovou.

Jsi tady doma? Je ti maringotka domovem?

Asi je. Ale nebyl to záměr. Když jsem odcházela z Liberce, neměla jsem vizi, že budu v Jizerkách, byla jsem otevřená různým možnostem. Nakonec si mě Jizerky prostě přivolaly.

(...)

Co bylo tím impulsem opustit město?

Já se v něm nikdy necítila úplně doma, chyběl mi kontakt s přírodou. Odmalička jsem byla na některé věci přecitlivělá: zvuky, znečištění, ostré světlo, hodně lidí na jednom místě... Do určitýho věku jsem měla nutkání se co chvíli oprašovat. Ve městě, na ulici, než jsem šla do postele... Oprášila jsem si hlavu, ramena, ruce, nohy... Sklepávala jsem tak ze sebe vliv města, jeho nečistotu. Ségra, to jsem se dozvěděla po letech, se tím cítila dotčená. Brala si to osobně, jako součást prostředí, od kterýho se oklepávám, ale osobně míněný to nebylo. Někdo by řekl, že to byl mírně autistický rys. Třeba byl. Dokonce jsem si počítala, kolikrát to udělat. Věděla jsem, že když se tolikrát a tolikrát opráším nebo tolikrát a tolikrát poskočím, budu čistá. Když jsem si připadala zasažená po celým těle, potřebovala jsem se sedmadvacetkrát oprášit, ale jednodušší bylo osmdesátjednakrát poskočit. Když jsme šli někdy do lázní, kde lidi šlapou bosí zapařenýma nohama a voda je plná chlóru, očistila jsem pak hned v převlékacím prostoru.

(...)

Co máš v Jizerkách ráda?

Toho je víc. Třeba je tu docela dost balvanů. Kousek odtud je louka, kde jsou kameny jakoby uříznuté v rovině toho, kde se seče tráva. Asi si kdysi horní část odkrouhali lidi na stavění. Z těch kamenů jde znatelná energie, ráda tam sedím a ležím. Jednomu, který se uchoval i nad zemí, říkají Žába, z určitého úhlu tak vypadá, ale já do nich nechci cpát vlastní představy, říkám mu spíš kámen jako ostatním. Jeden z mých nejoblíbenějších vrcholků je Holubník, který má velikou vrcholovou skálu. Kdybych umřela, přála bych si šoupnout své tělo tam. buď ho tam někde zahrabat, nebo - když by to lidi nechtěli provést - aspoň tam rozsypat prach.

Knihu Jako v nebi, jenže jinak, kde je kromě rozhovoru s Karin Kocumovou ještě dalších sedm interview s českými a moravskými samotáři, pořídíte například v Knihkupectví Fryč v Pražské ulici v centru Liberce.

Jako  v nebi, jenže jinak

Samotáři nežijí jen na Šumavě. Aleš Palán, autor bestselleru Raději zešílet v divočině, přináší setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy.
V knize Jako v nebi, jenže jinak najdeme rozhovor se ženou, která na horské samotě pár kilometrů od slovenských hranic žije v podstatě celý dlouhý život. Setkáme se s chlapíkem, který před dvaceti lety koupil staré vojenské auto a v něm se od té doby skrývá mezi jihočeskými rybníky. Nahlédneme dokonce do poustevny jediného současného poustevníka, františkána bratra Anděla.

Setkání s českými a moravskými samotáři opět přináší vyhraněné postoje, neopakovatelné životní příběhy a notnou dávku přírodní mystiky. Oproti knize Raději zešílet v divočině pak navíc i nečekanou porci humoru.

O fotografický doprovod knihy Jako v nebi, jenže jinak se postarala Johana Pošová.

♥ Chci podpořit Liberecké Zprávy!
Bezpečné platby pro nás zajišťuje Gopay.cz


Celkem
Sdílení
KOMENTÁŘE