„Každé dítě má svůj talent a přirozenou chuť učit se. Snažíme se jim vzdělání neznechutit,“ říká zakladatel demokratické školy

„Soutěživost a vnější motivace v podobě známek děti od učení odrazují, místo toho, aby je motivovaly. Naopak, školy založené na sebeřízeném vzdělávání umožňují dětem ve velmi raném věku nacházet vlastní talent. Objevovat věci, pro které mají vášeň, které je baví,“ říká Pavel Branda, zakladatel svobodné, nebo přesněji demokratické Sudbury školy. Mezi Libercem a Jabloncem právě vyrůstá jejich základní škola, místo, kde se děti nechválí, ani netrestají.


Pavel Branda. Foto: Jan Stránský

Na prvním stupni obcházela naši třídu učitelka, které jsme zjevně lezli na nervy, a tloukla nás do lebek masivním prstenem. Musel to být intenzivní zážitek, protože si jej živě pamatuji i po takřka čtyřiceti letech. Jaké jsou vaše vzpomínky na základní školu?

Traumatizující zážitek, který bych mohl srovnat s vaším, nemám. Co si ale pamatuji, byl zvláštní školní pocit: dítě cosi dělalo, protože muselo. Stejně tak mi utkvělo, že jsem byl pořád tak trochu ve stresu, notabene, když moje maminka byla učitelkou a dlouhou dobu pak i  ředitelkou školy. Úspěch ve škole se ode mě automaticky očekával. Tlak byl docela velký. Ještě horší to pak bylo na gymnáziu, kde už jsem se musel učit všechno a na každý den. Mojí tehdejší strategií bylo, že jsem se rychle látku naučil na test nebo zkoušku, a pak jsem ji zase co nejrychleji vypustil z hlavy. Musel jsem vše obratem zapomenout, abych měl prostor na další rychlé učení. Učil jsem se věci už s tím, že je vzápětí zase rychle vymažu, protože nemám kapacitu je mít všechny uložené v hlavě. Celý vzdělávací systém mi najednou přestával dávat smysl. Na vysoké škole jsem pak už zhruba věděl, co bych chtěl dělat, a že kvůli tomu musím přetrpět povinné předměty. Chtěl jsem se věnovat mezinárodním vztahům (Pavel Branda dnes pracuje v Euroregionu Nisa jako projektový manažer a několikrát do měsíce létá do Bruselu, kde prosazuje zájmy Libereckého kraje v Evropské unii - pozn. red.), ale byl jsem na VŠE, takže jsem musel absolvovat i statistiku, matematiku, makroekonomii, z čehož si nepamatuji skoro nic. Naopak mně ale natrvalo utkvěly informace z volitelných programů, které jsem si z vlastního zájmu vybíral. Co mě zaujalo: až na doktorském studiu, kde už má člověk v některých oblastech hlubší znalosti než někteří profesoři, se mě vůbec poprvé někdo zeptal na můj vlastní názor. Do té doby to bylo nastavené tak, že mi všichni říkali, co vše se musím naučit a umět, u zkoušky jsem to musel přesně zopakovat a pak to bylo dobré. Vlastní názor na věc, to se vůbec nepěstovalo a často nepěstuje dodnes. Což je podle mě škoda. Není to vzdělávání pro budoucnost.

Syn po třech měsících v první třídě začal nesnášet učení

Říkal jste, že vám vzdělávací systém postupně začal připadat nesmyslný. Byl to ten impuls, proč se dnes věnujete Sudbury škole, tedy jakési alternativě školy svobodné, škole demokratické, jak o ní hovoříte?

Nikoliv. Během své vzdělávací etapy jsem se držel obecně přijímaného návodu, že se musím dobře učit, abych mohl jít na vysokou, díky tomu pak získal dobrou práci a zabezpečil rodinu. Mohl jsem zůstat jedním ze spousty lidí, kteří si řekli, že to nějak zvládli, přežili, nezabilo je to. Zlom přišel s vlastními dětmi. Na Rádle jsem devět let místostarostou. Zdejší školu se snažíme opravovat, děláme projekty na hřiště, na počítačové učebny, chceme zkrátka základní školu udržet. Měl jsem pocit jakési morální povinnosti, že musím naše děti do školy dát. Nejstaršího syna jsme doprovázeli k slavnostnímu nástupu do první třídy. Už tam jsme ale šli s pochybnostmi. Měnili jsme předtím školku. Kvůli zdánlivým banalitám, které jsou ale úplně nesmyslné. Například, že děti musí odpočívat, musí ležet na bříšku, s rukama podél těla. S nástupem do první třídy už v nás tedy byly otazníky. První den v první třídě byl slavnostní. Po ceremoniálu přišel pan ředitel a asi aby nás uklidnil, nám řekl, ať se nebojíme, že by se snad naše děti nenaučily počítat a číst. Že to do nich do Vánoc „nalejou“. Což byl pro mě vykřičník. Nemyslím si, že role školy spočívá v tom, do dětí cokoliv „nalejvat“. Matěje, našeho nejstaršího syna, do doby, než nastoupil do školy, všechno bavilo. Nebylo možné ho v samovzdělávání zastavit. Vše se učil sám, z vlastního zájmu. Chtěl znát čísla, chtěl umět počítat, toužil poznávat barvy, písmena, bavila ho hudba. Bídníky, muzikál, který jsme si pouštěli v autě, uměl nazpaměť. Zpíval všechny role od Jeana Valjeana po Javerta. Po nástupu do školy jsem viděl obrovskou změnu. Po třech měsících přišel s tím, že nesnáší učení. Po celý svůj předchozí život je přirozeně miloval. Učení se novým věcem byla podstata jeho bytí. Stačily tři měsíce a přišel o veškerou vnitřní motivaci, kterou v sobě měl od narození. To mi vyrazilo dech. Přišlo mi nepřijatelné dojít tak záhy k nechuti učit se. Speciálně v dnešním světě, který jde strašně rychle dopředu. Člověk se musí učit novým věcem neustále, po celý život. Nejhorší výbava, říkal jsem si, kterou mohu synovi do života dát, je odpor k učení. Proměna, kterou jsem sledoval u syna, byla hlavním impulsem k tomu, že jsme se už po třech měsících začali doma zabývat, co s tím uděláme.

Jak šly věci dál?

Manželka se tím, připouštím, zabývala intenzivněji než já. Začali jsme zjišťovat, jaké jsou alternativy. Waldorfské nebo montessori vzdělávání. Až jsme došli k demokratickým školám. Začali jsme Summerhillem (Summerhill je typ školy, s níž přišel Alexander Sutherland Neill, skotský pedagog a filozof; realizoval tak svůj plán nového typu výuky, který nazýval demokratickým či svobodným - pozn. red.), až jsme se dostali k Sudbury školám (na škole Sudbury mají žáci plnou odpovědnost za své vlastní vzdělání; na škole funguje přímá demokracie, přičemž studenti a zaměstnanci školy jsou si rovni - pozn. red.). Manželka došla dřív než já k přesvědčení, že je to pro naše děti to pravé, ideální. Dala mi knížku od Petera Graye nazvanou Svoboda učení. A dodala: budu mít narozeniny, nechci od tebe nic jiného, než aby sis ji přečetl. Četl jsem ji pak vždy v letadle nebo při čekání na letišti. S každou stránkou jsem si říkal, ano, to je pravda. Byť šlo o myšlenky nezvyklé, někdy na můj vkus až převratné. Kniha ale obsahovala vědecké argumenty, jimž jsem musel dát zapravdu. Začali jsme pátrat, jestli u nás škola tohoto typu funguje. Nefungovala. Současně jsme zjistili, že je v našem okolí pět šest rodin, které sdílejí naši touhu vzdělávat děti tímto způsobem. Na konci jsme zbyly dvě rodiny, které se rozhodly, že založí komunitní školu. Dnes fungujeme pátým rokem.

Proč se přesouváte z Chrastavy na Rádlo?

Zájem narostl a stále mírně, ale konstatně stoupá. Ve škole máme pětadvacet dětí. Byli jsme v pronajatých prostorách, které nám začaly být malé. Hledali jsme větší, ideálně pronájem mezi Libercem a Jabloncem, aby se zvětšila spádovost...

...k čemuž je Rádlo ideální.

Ano. Bohužel jsme ani po roce a půl nenašli vhodnou budovu. Nakonec jsme se rozhodli postavit školu na zelené louce.

Chápu to dobře, že se tam přesunou současní žáci plus přibude místo pro další?

Přesně tak. Kapacita bude až padesát dětí. Chtěli bychom v nové budově začít fungovat od ledna.

Takto bude vypadat škola na Rádle. Vizualizace: 3 x Liberecká Sudbury škola

Zodpovědnost za sebevzdělávání dáváme dětem

Na vašem webu máte záložku pojmenovanou „Proč svobodná škola“. Nuže, proč tedy svobodná škola?

Věříme, že jde o nejpřívětivější způsob vzdělávání. Jak pro vyvíjející se dětský mozek, tak pro děti jako osobnosti. Víme, že vycházíme z odlišného přístupu ke vzdělávání, než jaký je u nás obvyklý. Role dospělých je u nás jiná než v klasických školách. Společnost dnes skrze zákony nutí rodiče, a tím jejich děti, absolvovat devítiletou základní školní docházku. Organizuje výuku a bere na sebe zodpovědnost za jejich učení. Což, jak jsem říkal, vede k tomu, že děti velmi rychle přijdou o vlastní motivaci. Najednou je učení něco, co se musí. Dostávají signál, že bez vnějšího tlaku by to nedělali. Nabydou dojmu, že učení je nepříjemné.

U vás tuto motivaci neztrácejí?

Ne. Vycházíme z úplně jiné filozofie. Děti mají v sobě od přírody zakódovanou touhu se učit.

S čímž jako otec dvou malých dětí nemohu, než souhlasit.

Je to nesporný fakt. Mění se to často bohužel nástupem do školy. Každé zdravé dítě, než jde do školy se naučí mluvit, chodit, zdokonaluje se v jemné motorice. Přitom jsou to pro děti mimořádně složité věci. Ale ony strašně moc touží se je naučit. Kolem sebe vidí, že jde o běžné dovednosti. Chtějí je také umět. Věříme, že tento proces může pokračovat dál. Na stejných principech. Role nás, dospělých, je poskytnout dětem bezpečné podnětné prostředí. Prostředí, v němž uvidí smysluplnost úkonů, které děláme. Ať už jde o matematiku, češtinu, cokoliv dalšího. Vytvoříme-li dětem prostředí, o němž jsem hovořil, děti se budou chtít učit dál. Je to přirozený proces. Zásadní navíc je, že zodpovědnost za vlastní sebevzdělávání zůstává na nich, na dětech. Nikoliv na dospělých. Jsme tam víceméně jako pomocníci.

Což je trošku abstraktně řečeno. Můžete to konkretizovat, například popisem typického dne ve škole?

Běžný školní den u nás není nikdy stejný. Děti přijdou do komunitní školy a mají možnost věnovat svůj čas tomu, čemu chtějí. Většinou je ve škole nabídka dobrovolných kurzů. Děti se mohou zapsat na češtinu, na matematiku, na různé pokusy, na fotbal, na cokoliv. Ale jak jsem říkal, je to dobrovolné, takže nemusí. Pokud se chtějí věnovat úplně jiným věcem, je to na nich.

Takže si třeba hrají?

Například. A může jít o hru obvyklou, jakou je právě fotbal. Často jde ovšem o hry, které si děti vymýšlejí samy. Což je něco, o čem Peter Gray říká, že se ze současného dětství bohužel vytratilo. Dospělými neřízená hra. My to ještě známe. Šli jsme ven, trávili jsme čas s ostatními dětmi a vymýšleli si různé vlastní hry. V demokratické škole se toto opět děje. Děti si vymyslí dosud neexistující hru. Nastolí její pravidla, ustanoví různé role. Člověk by si řekl: dobře, děti si jenom hrají. Ale ony se díky tomu učí spoustu zásadních věcí. Komunikaci, sociální dovednosti, vyjednávání, rozvíjejí se fyzicky. Prostor dostává spousta měkkých kompetencí, které jsou v běžném školství trochu potlačované. Klasické školství, přiznejme si, cílí hlavně na intelekt. Na akademický typ znalostí. Nikoliv na sociální dovednosti. Pak se divíme, že absolventi často neumějí fungovat v kolektivech. Když se vrátíme do demokratické školy. Některé děti si hrají, jiné se učí například písmena. Další hrají počítačové hry, pokud se jim chce. Kdekdo bere hry jako obrovské zlo. V případě Minecraftu v nich ovšem, pokud chceme, můžeme vidět rozvoj a výuku týmové práce, hledání informací na internetu. Děti se učí využívat informace, které jsou běžně kolem nich. Další děti baví hudba. Sednou si do hudební místnosti. Vezmou si nástroje a zkoušejí s kapelou. Jiné dítě si chce vyřezávat. Buď samo či  poprosí o pomoc nebo radu dospěláka. Obecně řečeno si děti určují, čemu se chtějí věnovat. Dospěláci jsou jim v tom nápomocni. Ale často nejen oni. Menší děti si často jdou pro radu a zkušenost ke starším školákům. Což je další princip demokratické školy. Věkově smíšený kolektiv. Nejdeme cestou sériové výroby jako ve fabrice, kdy lidi rozdělíme podle věku a pak je rok co rok standardizovaně posouváme o kousek dál. Děti se učí od sebe navzájem. Moje manželka umí například skvěle hrát na klavír, vedla sbor. Občas se zeptala dětí, zda se nechtějí naučit hrát na klavír nebo na saxofon. Odpověď byla vždy stejná: Díky, ale ne. Ale pak vidí u kamaráda, jak hraje na bubny. A hned je to pohltí, jdou do hudby po hlavě, chtějí bubny nebo kytaru, chtějí hrát. Vzdělávání pomocí příkladu vrstevníků funguje skvěle.

Děti mají prostor rozvinout své talenty

A může pomoci odhalovat a rozvíjet talent.

Každé dítě má jiný talent. Učení se od sebe navzájem je nesmírně cenné a účinné.

Hovoříme o talentu. Na základce jsem měl spolužáka, kterému nešla matematika ani čeština, ale překrásně kreslil. Což uznávaly i učitelky výtvarky. Každopádně, nikdo jeho talent nerozvíjel. Naopak ho učitelé dusili, že se musí alespoň na čtyřky naučit věci, k nimž neměl vlohy, buňky, nadání, jakkoliv to nazveme. Když o tom teď mluvím, přijde mi to jako velká prohra. Pro něj, který mohl být třeba skvělým výtvarníkem, ale i kdyby ne skvělým, dělal by něco, co by ho bavilo. A stejně tak to vnímám jako prohru celé společnosti, která jeho talent nerozvíjela a připravila se tak dost možná o spoustu krásy.

Snažíme se to dělat přesně opačně. Mám k tomu také vlastní zkušenost. S učivem, které mi ve škole nešlo, protože mě nebavilo a neměl jsem pro ně předpoklady, jsem strávil osmdesát nebo devadesát procent času. Jen proto, abych se dostal na jakžtakž slušné známky. Na věci, které mě bavily, a kterým jsem se sám od sebe chtěl věnovat, jsem kvůli tomu už neměl tolik času. Myslím, že školy založené na sebeřízeném vzdělávání umožňují dětem ve velmi raném věku objevovat vlastní talenty. Objevovat věci, pro které mají vášeň, které je baví. Mohou je rozvíjet. A naopak. Podívám-li se na svoji vzdělávací dráhu, vidím, že jsem musel dělat věci, které se prostě vyžadovaly. Byl to jeden z důvodů, proč jsem docela dlouhou dobu nevěděl, co vlastně chci dělat. Ačkoliv jsem humanitně založený, trápil jsem se na přírodovědné větvi gymnázia čtyři roky s fyzikou, chemií a s biologií. Přitom jsem chtěl dělat jazyky. Setkávám se s tím dodnes. Šestým rokem učím jeden předmět na univerzitě. Vidím, že i nynější studenti vysoké školy tápou, nemají jasno. Když se jich ptám, proč si zvolili třeba aplikovanou geografii, říkají, že je nebavila matematika ani čeština, zeměpis byl víceméně nejschůdnější... Abych se vrátil k demokratickým školám. Tady je jejich přidaná hodnota. Děti mohou objevit svoje talenty. Mají prostor je rozvinout. Posléze to pravděpodobně bude oblast, v níž budou vynikat. Půjde o obor, který je bude bavit. V němž naleznou uplatnění. Díky objevenému a rozvinutému talentu budou nadprůměrní. Pokud dnes hledáte práci, nikoho už nezajímá, v čem všem jste průměrní. Musíte v něčem vynikat. S čímž souvisí i prostý fakt, že v práci, k níž má člověk talent, bude velmi pravděpodobně šťastný.

Má skutečně každý člověk pro něco talent?

Myslím, že ano. Společnost je dnes nastavená na rozvíjení části talentů. Hlavně na intelektuální polovinu mozku. Co je dnes obecně vnímané jako důležité je fyzika, matematika, čeština, vědy. Výtvarné schopnosti nebo tělocvik jsou na žebříčku školních hodnot úplně dole. Je to doplněk. Což je absurdní. Jsou lidé, kteří jsou talentově nastavení právě na výtvarku nebo tělocvik. Že nebudou vynikat v oblastech, které aktuálně považuje společnost za důležité, neznamená, že nemohou být veleúspěšní v oborech, jež jsou brány jako boční. Hrozně se mi líbí příběh, který vyprávěl Ken Robinson, britský vzdělávací poradce. Hovořil o dívce, které to ve škole vůbec nešlo. Byla nesoustředěná, pořád se vrtěla. Hovoříme o třicátých letech. Dnes oblíbená diagnóza ADHD ještě možná vůbec neexistovala. Mamince dívky tehdy doporučili, aby šla s dcerou k psychologovi, jelikož má pravděpodobně poruchu učení. Jinak že to nepůjde a dcerka se toho moc nenaučí. Psycholog promluvil s maminkou, zatímco holčička celou dobu seděla na svých rukách. Načež jí řekl, že si ještě potřebuje pohovořit s maminkou o samotě. Při odchodu z místnosti zapnul rádio.  Načež holčička okamžitě vstala a začala tančit. Psycholog vzápětí mamince sdělil, že její dítě není vůbec nemocné, naopak, že je to tanečnice. Doporučil mamince, aby dceru dala do taneční školy. Po letech tahle holčička, v době, kdy už z ní byla veleúspěšná choreografka, hovořila o tom, že když přišla do taneční školy, poprvé se necítila jako ta divná. Připadala si jako v ráji. Byla mezi svými. Mezi dětmi, které nedokázaly přemýšlet bez toho, aniž by se pohybovaly. Jedná se o Gillian Lynne, která stojí například za muzikálem Kočky nebo Fantom opery. Čímž chci říci, že jsme každý jiný. Měřit lidi standardizovaným testem, sjednocenou maturitou, může vést k pominutí talentů. Myslím, že inteligence je mnohem širší než jen ta akademická. Je i estetická, velmi různorodá. Budeme-li na inteligenci nahlížet široce, každý najde svou oblast, v níž může vyniknout. Prostor, který jej bude bavit a činit šťastným.

Budoucnost je učení v souvislostech

Říkal jste, že děti mají možnost zapsat se do různých kurzů. Koresponduje jejich náplň s výukou v tradičních školách?

Většinu kurzů nabízejí dospělí, některé ale přímo děti. Jeden chlapec hodně rybařil, věděl toho o rybaření spoustu, připravil si kurz a svoje znalosti předal mladším. Ale samozřejmě jsou i kurzy zaměřené na fyzikální pokusy, matematiku, češtinu, angličtinu. Často vycházíme z toho, co se děje. Večer je třeba silná bouřka, všechny děti to zajímá, jsou plné toho zážitku, uděláme jim tedy kurz o bouřkách. Mnohdy jde o kurzy, které vycházejí z běžného života. Život, pokud jej žijeme s otevřenýma očima, je tak pestrý, že impulsů nabízí spoustu.

Vím, že třeba na montessori školách mají některé naukové předměty sdružené do takzvané Kosmické výchovy. Funguje cosi podobného také u vás?

Nikoliv. My, tím myslím obecně lidi, máme tendenci vzdělání škatulkovat do předmětů. Dnes už se od toho ve světě rychle upouští. Ve Finsku již víceméně předměty skoro nemají. Učí v souvislostech. Svět tak funguje, vše je propojené. A rozškatulkovat svět do předmětů je přežitek. Měli jsme třeba kurz o nejrychlejších vlacích světa. Děti to bavilo a zajímalo. Kdybychom chtěli tento kurz napasovat do předmětů, pak šlo vlastně o fyziku a geografii.

Musím říci, že i pro mě je krajně nesnadné opustit představu školních tříd a předmětů. Setkáváte se s tím, že váš systém nejsou lidé schopní nebo ochotní akceptovat a říkají, že to děláte špatně?

Samozřejmě. Je to logické. Většina lidí prošla školním systémem, tak jak je nastavený. S alternativou nemají zkušenost. Vůbec se na lidi, kteří nás kritizují, nezlobím. Jen někdy, když mají vyhraněný názor, aniž by si zjistili alespoň základní informace, si říkám, že tomu mohli chvíli věnovat a nějaká fakta si zjistit. Aby nedošlo k mýlce. Nejsem zarytým kritikem klasického školního systému, jak jej u nás známe. Pokud člověku vyhovuje, ať ho pro svoje děti má. Jde mi spíš o to, abychom jako rodiče měli na výběr. Aby existovaly alternativy k onomu velkému školství.  Zároveň říkám, že náš systém nemusí vyhovovat každému.

Na což jsem se chtěl rovněž zeptat, tedy, zda je demokratická škola vhodná úplně pro každé dítě?

Ze zkušeností našich i z poznatků ze světa děti s demokratickou školou nemají problém. Problém s ní někdy mají rodiče. Kdybych to nadsadil, pak je demokratická škola vhodná pro každé dítě, ale už ne pro každého rodiče. Je nutné, aby rodiče dali dítěti obrovskou důvěru. Aby se vzdali kontroly nad tím, co z něj bude. Aby to nechali na něm, na dítěti. Každý máme nějaké, a různé, představy o tom, co znamená být úspěšným člověkem. A chceme, aby naše dítě bylo úspěšné. V demokratickém vzdělání je třeba, aby si rodiče řekli: „Dobře, jsi svobodná, svéprávná bytost, bude to tvůj život, rozhodni se, co s ním budeš chtít udělat, my ti k tomu vytvoříme prostředí, rádi ti pomůžeme, ale je to na tobě.“ Udělat tento krok je pro velkou spoustu rodičů velmi těžké. A ne každý to zvládne.

Budoucí vizí je i střední škola

Nevím, jak říkáte učitelům, jestli je vůbec nazýváte učiteli, ale na pedagogických fakultách se alternativní školství neučí. Musejí být vaši kolegové vzděláním pedagogové, aby například naplnili nějaké zákonné předpisy?

Neříkáme jim učitelé, říkáme jim dospěláci. Pedagogické vzdělání mít nemusí, neboť stojíme mimo školský systém. Což znamená, že návštěva komunitní školy se nepočítá jako povinná školní docházka...

... aha, není to problém?

Samozřejmě, že bychom uvítali, kdyby tento typ školství byl státem uznáván. Zatím ale musí být děti zapsané v kmenové škole a mají individuální vzdělávací program. Do klasické školy chodí dvakrát ročně na přezkoušení.

Zpět k dospělákům.

Protože jsme, jak jsem říkal, mimo systém, máme svobodu ve výběru pracovníků. Neplatí pro nás požadavky určené klasickým školám. Ve škole máme dva pedagogické pracovníky a další čtyři dospěláci jsou z jiných oborů, máme např.  ajťáka, ekologa, finanční analytičku nebo fyzioterapeutku.

Jak děti z komunitních škol zvládají přechod na běžné střední školy. Předpokládám, že mi odpovíte, že jsou to díky systému vzdělávání natolik silné osobnosti, že jim to nečiní problém. Nemají s tím ale problém středoškolští učitelé?

Za nás ještě mluvit nemohu. Naše škola roste s dětmi a druhostupňové děti jsou u nás nyní nejstarší. Ve světě, a je to i náš cíl, fungují komunitní školy i na středoškolské úrovni.

Takže máte v plánu vybudovat i demokratickou střední školu?

No, teď hlavně potřebujeme dokončit základku na Rádle. Ale ano, vize tady je, byť hodně vzdálená. Myslím, že půjde o přirozený vývoj, že přijde čas, kdy budeme chtít pokračovat i se střední školou. Všechny studie absolventů Sudbury škol ukazují, že děti, které se chtěly věnovat na střední nebo na vysoké škole konkrétnímu oboru, který vyžadoval formální vzdělání a diplomy, byly velice rychle schopné se potřebné věci k přijímačkám doučit. Daří se jim. Už totiž vědí, že jde o obor, který jim jde, který je baví, mají k němu řekněme talent a vědí, že se mu chtějí v dalším životě věnovat. Jejich motivace je velmi silná. Měli jsme u nás dětskou psycholožku, doktorku Janu Nováčkovou, autorku knihy Respektovat a být respektován, která se hodně věnovala výzkumu mozku a mozkově kompatibilnímu vzdělávání, tedy vzdělávání, které je pro dětský mozek co nejlepší. Říkala, že učení je biologický proces, kdy se v mozku vytvářejí různá propojení. A že je k tomu potřeba mít správné podmínky. Děti nesmějí být ve stresu a musejí vidět smysluplnost věcí, kterým se učí. Pokud nejsou tyto podmínky naplněny, a jsou k učení nucené, probíhá vstřebávání informací pomalu a těžkopádně. Pokud dětí do učení nutíme, je to vlastně docela neefektivní přístup, co do rychlosti a výsledků. Necháme-li naopak děti k učení dozrát, proběhne učení velmi rychle. Budeme-li od první třídy učit čtení každé dítě úplně stejně a budeme trvat na tom, že Pepíček i Anička musejí umět na konci první třídy stejné věci, znamená to, že některé dítě se bude nudit, protože už se číst naučilo samovolně dřív, a někdo jiný se bude se čtením strašně trápit, protože ještě není připraven. Kdybychom na takové dítě netlačili a dovolili mu naučit se číst ve druhé nebo ve třetí třídě, naučilo by se pak číst velmi rychle.

Pro děti je počítač a internet přirozený

Co mě zaujalo: říkal jste, že děti u vás hrají počítačové hry, vyhledávají si informace na internetu. Což je v dost příkrém rozporu s tradičním přístupem, kdy učitelky dětem třeba mobilní telefony naopak zakazují. Vidíte v digitálním světě další prostor pro vzdělávání dětí?

Peter Gray, o kterém jsem už mluvil, je vývojový psycholog, takže věří v Darwina a jím popsaný vývoj. Zkoumal, jak se lidstvo vzdělávalo, a to už od primitivních kultur, od lovců a sběračů. Děti byly odjakživa pohromadě s dospělými, hodně se od nich učili, často si stavěly miniaturní vesnice podobné těm skutečným, a v nich si pak na dospělé hrály. Co je důležité: učily se používat stejné nástroje jako jejich rodiče. Tehdy šlo o nože a kopí, dnes jsou to počítače a internet. Děti nás zkrátka vidí při práci na počítači, při práci s internetem a přijde jim logické, že tak je to běžné. Moje děti si vezmou nějaký dětský notebook a říkají, že pracují jako tatínek. Podle mě je to dobře. Dnes se doba mění překotně. Říká se, že jsme na prahu další revoluce, že už jsme překonali páru a industrializaci, a že přichází doba informací, digitální věk. Děti jsou přirozenou součástí. A je podle mě dobře, že se nástroje, které používáme my, naučí zvládat také. Myslím, že děti budou na rychle se měnící svět daleko lépe připravené, pokud je od technologií nebudeme uměle odhánět a necháme jim si je osvojit.

Když se obrátíme k praktickým věcem, jak nákladné je pro rodiče, nechat u vás vzdělávat svoje dítě?

Je to odvislé od faktu, že nedostáváme ani korunu od státu. Jsme zcela závislí na příspěvcích rodičů, na placení školného. V nové škole na Rádle to bude okolo pěti a půl tisíc měsíčně.

Což není málo. Určitě existuje spousta rodičů, kteří si takové školné nemohou dovolit, i kdyby chtěli. Nemáte obavy, že se vaše škola stane jakýmsi od reality odtrženým elitním klubem pro vyvolené děti movitých rodičů a složení kolektivu kvůli tomu nebude reprezentovat průřez celou společností, že nebude rozmanité?

Nemyslím si to. Většina rodičů, kteří u nás mají děti, nejsou bohatí lidé. Jde o lidi, kteří mají priority, i finanční, nastavené tak, aby dopřáli svým dětem co nejlepší budoucnost. Její základ spatřují v tom, že jejich dítě bude chodit do naší školy. Když jsme před čtyřmi pěti lety nastavovali výši školného, vycházeli jsme z toho, co jsme sami platili v lesní školce. Školné nám pokryje chod školy, ale nevzniká žádný zisk. Některý měsíc dodáme peníze ze svého, v dalším, který je úspěšnější, využijeme přebytek pro nákup pomůcek.

Má vaše škole něco jako školní řád?

Školám našeho typu se říká demokratické. S čímž souvisí i samospráva, která je u nás strašně důležitým prvkem. Děti i dospělí tvoří jednu komunitu a dohromady si všichni utvářejí pravidla fungování školy. Nemáme školní řád, který bychom napsali my jako zakladatelé. Postupem času, jak k nám děti začínaly chodit, se vynořovaly za chodu věci, které bylo třeba nějak upravit. Většinou se týkaly vzájemných interakcí. Jednou týdně zasedá školní rada, kam může kdokoliv ze členů školy, dospělí i děti, přijít se záležitostí, s problémem, který považují za nutný řešit. Následně se diskutuje, hledá se nejlepší řešení a hlasuje se. Tak vznikají pravidla závazná pro fungování školy. Hlas dětí má stejnou váhu jako hlas dospělých. A funguje to skvěle. Dá-li se dětem už od malička odpovědnost, jsou pro mě až překvapivě schopné a ochotné ji konstruktivně převzít. Máme i soudní komise složené z dospělých a dětí, které řeší situace, kdy někdo pravidla poruší. Snažíme se zjistit, proč žák nebo dospělý takový krok udělal a hledáme řešení.

Žádná soutěživost, žádná šikana

Odborníci říkají, že děti potřebují svobodu, ale zároveň je nutné jim jasně nastavit mantinely.

Pravidel, mantinelů, máme spoustu. Nejdůležitější věcí k řešení je, pokud někdo zasáhne do svobody druhého. Dítě se například věnuje nějaké své práci, činnosti a chce-li se někdo přidat, musí požádat o svolení. Ve škole se samozřejmě nesmí nic ničit. Nedávno jsme přijali zákaz ničení i pro virtuální prostor. Stalo se, že v Minecraftu někdo jinému cosi zbořil, což se dít nesmí.

Takže dospělí neukládají dětem žádné tresty?

Vůbec. Pokud dospělák vidí bezpráví, může podat podnět k soudní komisi. Dospělý má stejné pravomoci jako dítě. Neexistuje pozice nadřazenosti. Nikdo neomezuje z titulu vyššího věku mladší členy školy. To je nepřípustné. Díky tomu se například ve školách tohoto typu velmi snižuje riziko šikany. Neexistuje ovzduší soutěžení, vystupování z pozice větší síly, všichni mají stejná práva.

V čem dětem škodí soutěžení?

Princip srovnávání vychází z toho, že děti v klasické škole rozdělíme do tříd podle věku a očekáváme, že všichni musí ve stejnou dobu umět stejné věci. A když je někdo neumí, projeví se to v jeho hodnocení, ve známce. Což v dětech vyvolává nezdravé pocity, jako že je někdo jiný lepší nebo horší. Další věcí je vnější motivace, která není zdravá a především není trvalá. Děti v klasické škole mohou věci dělat  proto, aby získaly odměnu, nebo se vyhnuly trestu. Jakmile lákadlo odměny a hrozba trestu zmizí, děti se obrátí k pasivitě, protože v činnosti, kterou dřív dělaly jen kvůli známce, najednou nevidí smysl. Děti v demokratických školách se neučí číst nebo psát proto, aby později z diktátu dostaly jedničku, nebo aby nedostaly pětku. Učí se psát, aby mohly na počítači napsat co potřebují, aby mohly do vyhledávače napsat, co je zajímá a najít si informace. A číst se učí, aby si pak informace mohly přečíst. Samy od sebe vidí, že číst a psát je užitečná věc, bez níž se nepohnou dál. Myslím, že soutěživost a vnější motivace děti od učení odrazují, místo toho, aby je motivovaly.

Hovoříme-li o svobodě ve vzdělávání, je třeba zmínit, že máme v našem prostoru bohatou a dlouhou zkušenost s totalitou. Míním, že svobodě se stále učíme a ještě asi dlouho budeme. Myslíte, že s tím, jak budeme, doufejme, čím déle svobodní, poroste i zájem o alternativní školství?

Troufám si říci, že jednou budou demokratické školy a sebeřízené vzdělávání mainstreamem. Doba a technologie se mění závratně rychle a sebeřízené vzdělávání je schopné na to reagovat. Tím, že nefunguje v zajetých kolejích. Neustále se učíme se učit. Neučíme podle kategorií, které nastavil někdo na ministerstvu školství, a které do značné míry reagují na aktuální potřeby trhu práce. Jenže ty budou za osm let úplně jiné. Wayne Gretzky řekl: „Bruslím tam, kde puk bude, ne tam, kde je.“ Bohužel tradiční školství ještě dnes vzdělává lidi pro dnešní potřeby nebo ještě hůře pro ty včerejší. Budoucí potřeby se ale úplně změní. Dnes už i velké firmy, hlavně ty opravdu největší, upouštějí od požadavků na formální vzdělání. Zjistily totiž, že fakt, že má někdo diplom, vůbec nemusí znamenat, že bude dobrý v práci. Firmy už dnes spíše testují kompetenci k učení se nových věcí. Následně si lidi samy naučí, co je pro rychle se měnící byznys potřeba. Školství je z mého pohledu rozjetá velká zaoceánská loď. Změnit její trasu je těžké. Byť samozřejmě probíhají snahy o reformu školského systému. Otázka zní, jestli reforma nebo vylepšení stačí. Rychlost změny vzdělávání podle mě neodpovídá rychlosti společenských změn, změn světa. Kdežto demokratické školy jsou na tyto velmi rychlé změny schopny reagovat ihned, v reálném čase. Což je jejich přidaná hodnota. Důležité je, speciálně dnes, i vzdělávání ve věci dezinformací. Myslím, že umět zacházet s informacemi, zorientovat se v dané problematice a umět si udělat vlastní názor, je klíčová kompetence. Ale kdo dnes takovou základní věc učí? Ještě k otázce svobody. Pokud si ji chceme zachovat, je třeba začít u dětí. Neil deGrasse Tyson, americký astrofyzik, popularizátor vědy, ředitel Haydenova planetária říkal: „Prvních pár let učíme děti mluvit a chodit, a po zbytek času jim říkáme, ať drží ústa a sedí.“ Říká dospělým: „Kliďte se dětem z cesty, když chce být někdo vědec, je přirozené, že občas něco rozbije, je přirozené a potřebné dělat chyby, bez chyb a bez ponaučení, které si z nich dítě vezme, se nemůže posouvat dál.“

Cíl? Šťastný život

Původně jste se profilovali jako svobodná škola, nyní jako demokratická. Přesto, myslíte že školy vašeho typu vychovávají svobodnější lidi?

Ve vzdělávání je svoboda velmi důležitý prvek. Chceme dětem umožnit, aby z nich vyrostly sebevědomé a svobodné bytosti, které jsou ale i zodpovědné. A především bytosti, které jsou šťastné.

Je tedy štěstí cílem?

Pokud se mě někdo zeptá, jak definuji úspěch svých dětí, až vyrostou, odpovím, že bych byl rád, kdyby dělaly něco smysluplného, co bude prospěšné pro komunitu v níž budou žít. Práci, co bude naplňovat je samotné, a která jim dá dost prostředků, aby zabezpečily svoji rodinu. Aby dělaly něco, co jim bude přinášet radost. Aby měly šťastný život.

V co věří Sudbury škola

- V obrovskou chuť každého dítěte učit se a poznávat okolní svět na základě svého vnitřního kompasu. Pokud dítěti poskytneme svou vlídnost a lásku, různorodé, motivující a podnětné prostředí, možnost opory a pak už jen nebudeme překážet, o zbytek se postará dítě samo. Naším cílem je vytvořit takové prostředí, kde se budou děti cítit bezpečně, a kde budou moci v rámci svých potřeb zkoumat a čerpat potřebné informace.

- Že každé dítě je jiné a nelze násilím určit, co, kdy a jak se má učit. Pokud vezmeme v úvahu individualitu a odlišné možnosti každého z nás, můžeme pak pochopit, že kolektivní měřítko v těchto otázkách postrádá smysl. Děti se chtějí učit samy od sebe, ze své podstaty, chtějí se vyrovnat těm, kteří jsou už pár kroků před nimi, protože právě ti jsou pro ně obrovskou inspirací a motivací. Proto je naším cílem postupně vybudovat věkově smíšené prostředí, kde se mladší budou moci učit od starších, a kde starší budou mít šanci díky mladším dětem upevňovat své znalosti a učit se i péči a trpělivosti při kontaktu s nimi. Takové prostředí považujeme za všestranně prospěšné.

- Že každé dítě se rodí s unikátním talentem a s předpokladem vynikat v určité oblasti. Chceme dětem pomoci tento jejich dar odhalit a pracovat na něm. Za měřítko úspěchu považujeme vnitřní pocit štěstí, kterého lze dosáhnout pouze v případě, že budeme dělat to, co nás naplňuje a v čem vynikáme – a nezáleží na tom, v jaké sféře života své uplatnění najdeme.

- Že děti nepotřebují ke svému pokroku být hodnoceny z vnějšku, nepotřebují srovnávání s ostatními, hodnocení pomocí známek, hrozeb, ale ani pochval. Důležité je dítěti poskytnout kvalitní zpětnou vazbu, která dítěti pomůže zamyslet se nad vykonanou prací, kterou pak dokáže samo zhodnotit. Zásahy a hodnocení zvenčí děti odvádí od toho, aby dělaly činnost pro její samotnou důležitost k tomu, že ji dělají pro pouhý výsledek (pro jedničku, pochvalu, něčí radost). Taková motivace je velice nestabilní a pomíjivá, a pokud odezní, zmizí často i chuť provádět činnost samotnou.

-  Že je důležité rozvíjet schopnost spolupracovat. Nechceme podporovat soutěživost už z podstaty faktu, že každý jsme jiný a je tudíž zbytečné nutit děti, aby mezi sebou soupeřily a porovnávaly se v situacích, kde každý má zcela odlišný potenciál. Chceme jim ukázat, že daleko větší požitek lze mít z pomoci druhým a ze společně dobře vykonané práce.

- Že je důležitější naučit se kriticky analyzovat a zpracovávat informace z různých zdrojů, než poslušně přijímat informace jednostranné, které jsou obecně uznávané za pravdivé a správné. Chceme v dětech podporovat jejich přirozenou zvídavost a ukázat jim, že je důležité si získané informace ověřit z více zdrojů.

- Že je nutné, aby se děti naučily důvěřovat především samy sobě, dokázaly pevně a ohleduplně říct a obhájit svůj názor – bez potřeby křičet a urážet druhé nebo naopak cítit se díky tomu provinile.

Zdroj: Liberecká Sudbury škola

♥ Chci podpořit Liberecké Zprávy!
Bezpečné platby pro nás zajišťuje Gopay.cz


Celkem
Sdílení
KOMENTÁŘE