Každý sklář nemůže být superstar. A za slávu z minulosti si nic nekoupíme, říká šéf uměleckoprůmyslové školy Libor Doležal

Čtvrtým rokem vede jednu z šesti středních uměleckoprůmyslových škol v Libereckém kraji. Železnobrodskou skladnu, jak se jí slangově říká, kdysi sám vystudoval a později zde učil. Dnes v pozici ředitele výtvarník Libor Doležal hledá cesty, jak oslovit budoucí generace designérů, rytců, chemiků a technologů, z nichž většinu nečeká kariéra uměleckých superstar, ale hlavně tvrdé a poctivé řemeslo, o němž si po krizi ve sklářském průmyslu mnozí mysleli, že už nemá valnou budoucnost.


Foto: Tomáš Tesař

Slyšel jsem, že legenda české pop music Karel Gott, který minulý víkend oslavil 80. narozeniny, dostane v rámci svého vystoupení na festivalu Benátská noc speciální dar, který jste vyrobili v huti u vás ve škole?

(Usměje se) Je to tak. Dokonce vám ho můžu ukázat, ale prosím nefotit. Přeci jen, má to být překvapení.

U vás zanedlouho také budete slavit. Školu čeká v příštím roce 100. výročí od jejího založení. Jak se na tu událost připravujete?

Česká národní banka k našemu výročí vydá pamětní minci. Stříbrnou, v nominální hodnotě 200 korun. Zároveň připravujeme koncept výstavy v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Chystáme i den otevřených dveří a hlavně velký sraz absolventů i příznivců školy. No a v neposlední řadě novou publikaci, v níž se promítne celých sto let existence školy. Chceme knihu, kterou ocení nejen ti, kteří školu znají. Měla by oslovit a inspirovat. A zaujmout například rodiče a jejich děti, které může motivovat k tomu, že u nás budou chtít studovat. V roce 2020 nás čeká i sympozium a tradičně také slavnosti sklářského řemesla Skleněné městečko. To je zatím základ oslav k výročí, další dramaturgii ještě řešíme.

Železnobrodská sklanda, jak jsme jí coby středoškoláci vždycky nazývali, měla podobně jako „uprumka“ v Jablonci nad Nisou, velké renomé. Studovala ji řada, později známých osobností. V roli pedagogů tu působili špičkoví a v oboru uznávaní výtvarníci, designéři, skláři, zkrátka mistři. Platí to ještě ? 

Škola historicky těžila z jasně dané úrovně. Byla slavná, respektovaná, učila tu řada kvalitních odborníků, kteří sem přitahovali elitní žáky z celého Česka, respektive Československa. Ve třídě se sešlo 30 studentů vybraných ze dvou stovek. A všichni chtěli studovat. Tím, jak byli, řekněme nastavení, ale i tím, jakou dostávali péči ve škole, rychle rostli. Stávali se z nich osobnosti. Studenti přinášeli zajímavé myšlenky, zajímavě se i chovali, oblékali. Byli to nejen výtvarně, ale i duševně zdatní mladí lidé. Sám jsem tu studoval a když jsem se před lety vracel jako pedagog, stále jsem si myslel, že sklářskou školu ze Železného Brodu zná celý svět. Že to je číslo jedna. Omyl. Velmi rychle jsem tehdy pochopil, že tomu tak není. A zároveň si vzpomněl na přísloví, že pýcha předchází pád. I proto se dnes snažíme se vší pokorou dělat vše proto, abychom to zase změnili. Škola má zdravý základ, má na čem stavět. Ví, kam směřuje. A stále má co nabídnout, byť to není jednoduché.

Jak konkrétně a proč se změnila? 

Tím, jak se změnila společnost, se proměnilo i školství. A do jisté míry i rozvrátilo. V posledních letech například vzniklo hodně soukromých škol. Přestože se vědělo, jaká bude populační křivka. Stát v tomto ohledu nijak nekonal a odpovědnost za provozování škol přehodil na kraje s tím, ať se o ně postará. Jenže teď, když to mírně přeženu, nemá do škol kdo chodit. Zaplněnost je v průměru jen kolem padesáti procent. Jasně, někde je stále stoprocentní, ale jinde pak o to méně. Změny společenského vnímání zájem o typ školy jako je ta naše dost ovlivňují. To ale neznamená, že neumíme poskytnout kvalitní studium těm, kteří se o sklářské obory zajímají.

A zajímají se? 

Jsme obsazeni ze dvou třetin, což není průšvih, ale ani výhra. Stále jsme nad hranicí životaschopnosti. Přesto věřím, že máme potenciál k tomu být úspěšnější. Pro nás je hlavní výzvou školu dobře představit, prezentovat. Jen z historie se žít nedá. Za slávu z minulosti si nic nekoupíme. Dnes musíme rodičům a hlavně žákům mnohem častěji a lépe vysvětlovat, proč by měli studovat právě u nás. 

Foto: Tomáš Tesař

Jsou pro dnešní teenagery profese, které nabízíte, vůbec lákavé? Najdou za pět deset let uplatnění na trhu práce? 

Věřím, že ano. Obory, které u nás vyučujeme, jsou na trhu práce nepochybně potřeba. Jsme regionem skla a sklářské firmy jsou stále významnými zaměstnavateli. Zároveň ale uznávám, že sklo jako obor si nese nepříjemnou zátěž v podobě krize, která před lety výrazně do této branže zasáhla. A dodnes neodezněla. Občas ji něco takzvaně přiživí a lidé jsou na to citliví. Současně ale vědí, že ten segment trhu není mrtvý. Že se spoustě firem povedlo přežít. A že se mnoha z nich daří. Ta důvěra je ale křehká. Proto si myslím, že je třeba stále více upozorňovat na pozitivní příklady z našeho oboru a vysvětlovat, že věnovat se sklu má smysl. 

Jak v dnešní době vlastně cílíte na budoucí studenty. Čím se dá přesvědčit holka nebo kluk na konci základní školy, aby si vybrali zrovna váš obor?

Osobně vidím šanci v přímé komunikaci se základními školami, včetně těch uměleckých. Oslovujeme je, nabízíme jim prezentace, workshopy, informace. Zveme je na dny otevřených dveří. Snažíme se jednoduše nabízet. Vyhledávat spolupráci a přímo oslovovat možné budoucí žáky. Víte, jsem velmi skeptický ke všem těm různým veletrhům a výstavám o školství a vzdělávání. Ono to vypadá působivě, ale efekt v tom nespatřuji. Zbytečně vynaložená energie, čas i peníze. 

Jaké vztahy máte se soukromými firmami? Mají podnikatelé zájem s vámi spolupracovat, podporovat vás, investovat do společných projektů? Ptám se proto, že v těchto oborech přeci dříve či později může nastat situace, kdy zkrátka nebude dostatek zkušených řemeslníků. Snaží se podnikatelé o to, aby si budoucí generaci vychovávali?

S řadou společností máme uzavřené memorandum a spolupráci. Víme o sobě a troufnu si říci, že čile komunikujeme. Ostatně, škola má smysl pouze tehdy, když funguje průmysl, což se naštěstí děje. Jezdí k nám personální ředitelé některých firem, přednášejí studentům a představují podniky, které zastupují. A pochopitelně se snaží hledat talenty. Zrovna nedávno si tu například sklárna Moser vyhlédla dva rytce. To je zrovna příklad firmy, která má krásné zakázky, ale pomalu je nemá kdo dělat. Generace elitních rytců šedesát plus postupně odchází do důchodu a firmy si velmi dobře uvědomují, že bez nových lidí to nepůjde. Takže ano, snaží se, jejich zájem a podpora tu existují. A na nás je, jak to zúročíme. Zároveň je na nás i to, abychom žáky v tomto ohledu více motivovali. A mimochodem jim upřímně říkali, že není nezbytné chodit za každou cenu na vysokou školu. Nebo dokonce na podivnou vysokou školu jen proto, aby ji absolvovali. Jasně, stále existují ty prestižní, které studenta posunou dále, rozvinou ho v tom směru, kterému se začal věnovat na střední. Zároveň ale žákům říkejme, že je tu ještě i jiný svět. A že není žádná hanba nemít vysokou a dělat dobře své řemeslo, navíc s přidanou hodnotou. 

Daří se vám to? Čekal bych, že pomalu každý mladý sklář, výtvarník či designér, bude mít v dnešní dravé době ambici stát se známým, úspěšným, zkrátka novou superstar? 

Řekl bych, že se to začíná pomalu dařit. Je třeba si uvědomit, že ne všichni žáci jsou elitní. Tak to prostě není. Většina z nich jsou normální studenti, kteří chtějí tvořit. Slibovat jim, že z nich bude superstar, by bylo medvědí službou. Trh s výtvarným uměním u nás prakticky neexistuje. Pro mladého člověka, který se po škole zjeví na ulici, nemusí být jeho dodsavadní práce zdrojem obživy. Je přeci lepší, když se nabídne nějakému zaměstnavateli s tím, že se něco ve svém oboru naučil a chce to dál rozvíjet. Teprve pak ať začne postupně růst a budovat si jméno. 

Jak vůbec hodnotíte vaše studenty? Trochu to na mě působí tak, že to nastupující generaci sklářů příliš neusnadňujete? 

Je třeba si přiznat, že vedle talentovaných, aktivních a zapálených studentů, máme i průměrné a slabší. Na jedné straně jsou tu takoví, kteří pořádají studenstké kino, aktivně vystavují, jednoduše mají touhu jít ve svých aktivitách i za prostor školy. A na druhé ty, kteří jsou, řekněme, obyčejní. Ale i těch si vážíme, protože se časem určitě rozvinou. Ale pak máme i ty, kteří se jen vezou. Přesněji řečeno, jsou tou školou spíš vláčeni. Největší skupina standardních obyčejných středoškoláků je dnes zanedbaná systémem doby, kterou prožívají. Nejsou horší, hloupější nebo méně šikovní, než jsme byli my. Jsou stejní, mají všechny předpoklady. Ale jsou zanedbaní, protože nebyli nuceni k tomu, aby ze sebe vydali schopnosti, které přitom mají. K životu v tomhle systému jim stačí málo. „Jedou“ na pět deset procent své kapacity. Což je systémová chyba. Ze studentů se stalo tak trochu nedostatkové zboží. Všude se na ně jakoby čeká a podle toho k nim všichni přistupují. Tudíž paradoxně nemusejí dělat nic navíc, protože jim to takto stačí. Ale vytváří to pohodlnost. Nikdo na ně nevyvíjí tlak, což hlavně pro ně není dobře.

Libor Doležal

Umělec a pedagog. Je absolventem brodské umělecké průmyslovky, následně úspěšně zakončil studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V roce 2003 se vrátil jako pedagog na „domovskou“ střední školu. Jeho uměleckou a řemeslnou specializací je broušení skla. V pozici ředitele je od sprna 2015, kdy zvítězil v konkurzu a nahradil dosavadní ředitelku Akad.soch. Zdeňku Laštovičkovou, která po 16 letech požádala o uvolnění z funkce.

♥ Chci podpořit Liberecké Zprávy!
Bezpečné platby pro nás zajišťuje Gopay.cz

Celkem
Sdílení