Když lidé dříve slyšeli zvuk sanitky, měli strach. Dnes si pomalu uvědomují, že ve skutečnosti jim vezeme naději, říká mluvčí záchranky Michael Georgiev

Ročně vyjíždějí záchranáři Zdravotnické záchranné služby v Libereckém kraji (ZZS LK) přibližně k 60 tisícům případů ohrožení zdraví a života. Sami přitom často riskují, že přijdou o ten svůj. Ačkoliv veřejnost je prý ohleduplnější, než dříve, pořád se najde hodně těch, kteří volají na linku 155 kvůli naprostým banalitám. Stále významnější roli mají v práci ZZS LK operátoři, kteří umí telefonicky navigovat i laika tak, aby dokázal v prvních vteřinách na místě události provést několik základních úkonů, díky nimž může dojít k záchraně lidského života ještě před příjezdem profesionálních zdravotníků. Co se naopak zhoršuje, je obecné povědomí veřejnosti o tom, jak první pomoc poskytnout.


Mluvčí ZZS Libereckého kraje Michael Georgiev. Foto: Tomáš Tesař

Jak byste charakterizoval poslání současné zdravotnické záchranné služby?

Když lidé před lety slyšeli zvuk záchranky, zpravidla měli strach. My se ale snažíme, a je to i naším hlavním mottem, aby věděli, že když na ulici spatří vůz s houkajícími majáky, tak aby si uvědomili, že nevezeme strach, ale naději. Protože když jedeme, ještě stále je tu šance, že něčí život bude pokračovat. Tenhle pocit a vnímání jsou důležité a myslím, že pro fungování moderní záchranné služby charakteristické. A jsme rádi, že se nám to daří veřejnosti vysvětlovat.

Znamená to, že vás lidé vnímají jinak, než dříve? Mimochodem, jsou v dnešní uspěchané době ohleduplnější?

Určitě. V terénu se sice stále setkáváme s lidmi, kteří v roli účastníků silničního provozu nedokáží včas uhnout a dát přednost naší posádce, které spěchá k případu, ale jde o výjimky. Dříve byli lidé více lhostejní. Dnes se to výrazně lepší. Motoristé už si zvykli. Dokáží zpravidla rychle a dobře vytvořit záchranářskou uličku, takže můžeme projet daným úsekem co nejrychleji, za což jsme pochopitelně rádi. Abychom tenhle pozitivní vývoj podpořili, snažíme se v komunikaci s veřejností upozorňovat i na konkrétní občany, přesněji laiky, kteří svým přístupem a jednáním pomohli nebo pomáhají nám, profesionálům. Často totiž dokáží zachránit lidský život už jenom tím, že jednoduše nejsou lhostejní.

Takže je dnes pro vás stále důležitější informovat veřejnost o tom, jak každý jeden z nás může osobně pomoci při záchraně životů?

Přesně tak. Tuhle myšlenku razí i náš ředitel. Po celém kraji máme síť základen a profesionální záchranáře, kteří svou práci dělají, jak nejlépe umí. Na místo události, kde je třeba někomu poskytnout pomoc, se ale dostaneme vždy s nějakou prodlevou. O záchraně života přitom nerozhodují první minuty, kdy se na místě objevíme my, ale první vteřiny, kdy se kdokoliv ze svědků události jako první stává tím, kdo jako první poskytne první pomoc. Dříve, než na místo dorazí naši lidé. Klíčovou postavou v takové situaci je kterýkoliv laik, který je přímo na místě. Ať už jde o nehodu nebo mozkovou příhodu. Rozhodující je, zda náhodný svědek dokáže zareagovat a rozhodne se, že chce pomoci. I proto se snažíme veřejnost co nejvíce vzdělávat. A oceňovat i ty, kteří dokázali zachránit život už jen tím, že se nebáli zavolat číslo 155 a při komunikaci s dispečinkem provést důležité úkony k tomu, aby zraněného udrželi při životě před naším příjezdem.

Ne každý si ale v takové situaci dokáže poradit?

Ano, ale prioritou je přeci záchrana lidského života a především kvality toho života, což souvisí právě s tím, zda dotyčný pacient dostane rychlou pomoc v prvních vteřinách, maximálně v první minutě. V takových případech je šance na zachování kvality života bez případných následků násobně vyšší, než když se čeká na to, až přijedou na místo profesionální záchranáři. Takže první, kdo dnes nejčastěji o záchraně života rozhoduje, je svědek či svědkové dané události ve spolupráci s naším dispečerem, kterému se dovolají.

Takže klíčovými záchranáři, mohu-li to tak pojmenovat, jsou dnes dvojice svědek-volající a operátor na telefonu, který analyzuje informace a na základě nich na dálku bez vizuálního kontaktu radí, co má laik bez jakýchkoliv zkušeností dělat?

Rozhodně. Mimochodem, na práci dispečerů se obecně trochu zapomíná, ale jde o špičkově vyškolené profesionály, bez nichž si dnes kvalitní první pomoc záchranky neumím vůbec představit.

Kdo vlastně u nás model záchranářů - operátorů na telefonu vymyslel a prosadil do praxe?

Doktor Franěk z pražské záchranky, který se dlouhodobě věnoval práci a fungování operačních středisek. To on začal vytvářet první manuály pro dispečery u nás. A věnuje se jim dodnes. Používá se takzvaný TAPP (telefonická asistovaná první pomoc pozn.red.) a TANR (telefonická asistovaná neodkladná resuscitace pozn. red.), na které jsou dnes proškoleni všichni dispečeři. Každý z nich je pochopitelně v první řadě profesionální zdravotník, pak ale musí absolvovat i speciální kurz operačního řízení v Brně. Při kontaktu s volajícím pochopitelně stále platí, že na prvním místě je zjistit, co se stalo a především kde k události došlo, abychom věděli, kam vyslat a v jakém počtu naše posádky. Vzápětí ale musí dispečer umět na dálku co nejlépe navigovat k pomoci dotyčného laika, který zpravidla vůbec neví, jak postupovat.

Dá se takhle po telefonu poradit naprostému amatérovi, co má udělat, aby dokázal zachránit život? Ti lidé jsou přeci zpravidla v šoku, mají strach, nevědí si rady. A jednoduše spoléhají na to, že když zavolali vás, tak vy co nejdříve přijedete a pomůžete?

Operátoři jsou vyškoleni právě na to, aby uměli volajícího nejen uklidnit, ale postupně od něho získat co nejvíce informací. A vést ho v tom, co je třeba udělat, abychom co nejrychleji zajistili důležité faktory pro přežití. Vždycky říkám, že volající na místě jsou takové prodloužené ruce operátora. Ten se  vžije do situace člověka na místě a napovídá mu přesně to, co by u postiženého dělal on sám. Takže když se nyní vžiju do role našeho operátora a vy budete volající svědek, budu vám říkat rady a pokyny typu: Oslovte ho. Reaguje na jakýkoliv bolestivý podnět? Zkontrolujte dýchání, dýchá nebo ne? Pokud ne, začněte stlačovat hrudník tam a takhle...

Vím, že v tomhle se práce záchranářů hodně posunula dopředu, ale stejně, opravdu je to takto jednoduché? Poradit na dálku úplnému laikovi, co má dělat?

Samozřejmě, že je to náročné, ale opravdu se dají tyhle věci naučit a používat. Na co musíme dávat pozor, je, že naši lidé jsou profesionální zdravotníci, takže běžně používají názvy a výrazy, kterým lékař či školený záchranář porozumí, zatímco laik netuší. Takže intenzivně školíme naše lidi právě i v tom, aby při komunikaci co nejvíce mysleli na to, že na druhé straně je člověk, který o zdravovědě a záchranářství nic neví. I v tomhle se naši operátoři procvičují. Děláme to tak, že jejich komunikaci natočíme a pak celý záznam a postup analyzujeme. V rámci záchranky takhle trénujeme běžně. Požádáme kolegy, kteří pracují například v administrativě nebo technickém oddělení, tedy nevyškolené záchranáře, aby nám sehráli roli volajícího. A pak krok za krokem záznam rozebíráme a říkáme si, kde dotyčný operátor mohl použít jiný typ slov nebo zvolit jiný postup. Takový, aby mu porozuměl skutečně i naprostý laik. Když pak profesionální dispečer vidí videozáznam laika, který je jakoby na místě, jak podle jeho návodu postupuje, je pro něho jednodušší si uvědomit, jak amatér bez zkušeností a praxe v konkrétní situaci reaguje. Díky tomu se dají některé techniky zlepšovat, upravovat a zrychlovat.

Ta komunikace s volajícím, který je svědkem reálné události, ale přeci musí být mnohdy velmi vypjatá, složitá a náročná? Nepochybně tam klíčovou roli hraje psychika?

To ano. A nebudu zastírat, že někdy je to skutečně velmi náročné. Máte pravdu, že je to hodně o psychice. Ale i to je jedna z dovedností operátorů, kterou prostě musejí umět a co nejlépe používat. Zásadní je, aby volajícího uklidnili a dostali na svoji stranu, což v některých situacích není jednoduché. Když nám uprostřed léta zavolá hystericky křičící maminka, že se jí na koupališti topilo dítě, je v daný okamžik mimořádně náročné ji po telefonu uklidnit a co nejrychleji navést k tomu, aby začala krok za krokem provádět důležité úkony k poskytnutí první pomoci, než na místo přijedeme. Právě to jsou ty rozhodující vteřiny, kdy se hraje o život. Když tohle operátor dokáže, je to zásadní okamžik. Protože pomoc té matky nebo kteréhokoliv svědka události, je rozhodující. V takové situaci je pro nás největší úspěch, když pak naše posádka dorazí na místo a slyší, že to dítě pláče. V tu chvíli je totiž šance, že máme vyhráno.

Nakolik je dnes důležitá výuka o první pomoci ve školách? A jak je na tom vlastně mladší generace? Je rozdíl v tom, když vám zavolá dospělý člověk se zkušenostmi a naopak dítě nebo teenager?

Naši záchranáři běžně jezdí školit už do mateřských a v návaznosti na to pak i základních škol. A jsme přesvědčeni, že to hodně pomáhá. Naše zkušenosti z praxe potvrzují, že mladší generace je v problematice první pomoci v současné době mnohem ohleduplnější a vzdělanější. Když nám zavolá teenager, často je to snažší spolupráce, než u starší generace.
Tam občas narážíme. Na druhou stranu, stále nejsme spokojeni. Osvěta k první pomoci u nás není dostatečná. Učíme děti řadu předmětů, ale abychom je učili, jak zachránit sami sebe či bližního svého, to ne.
Z osnov se to vytratilo. Takže o tom, co je pro nás nejcennější, tedy zdraví a život, o tom se naše děti neučí. Snažíme se na školy apelovat a když nás osloví, tak jim vyjít vstříc. Bohužel nejsme schopni vyhovět všem. Mimochodem, je smutné, že se první pomoc neučí pořádně ani v autoškolách. Jistě, součástí je zdravověda, ale dvě hodiny o první pomoci skutečně nestačí. Takže kvalitní osvěta směrem k veřejnosti tu obecně stále chybí. A bohužel nám v tomhle nepomáhají ani média.

Jak to myslíte?

Mám na mysli například televizní seriály či filmy. Když v nich vidíte, jak tam třeba svědek nehody volá záchranku, chce se vám křičet. S realitou to nemá nic společného, nicméně veřejnost to sleduje a přijímá jako skutečnost. Přitom by stačilo, kdyby tvůrci respektovali základní a současné trendy a postupy, aby si veřejnost uvědomovala, jak to v reálném životě funguje. Nebo když vidím scénku se záchranou tonoucí osoby. V normálním životě se nikdy nestane, aby topící se člověk křičel o pomoc. A navíc, zachránit tonoucího, není pro laika vůbec snadná věc.

Co může běžný člověk udělat proto, aby měl přehled, jak kvalitně a správně poskytnout první pomoci?

V první řadě nebýt lhostejný. Abychom se správně pochopili, naučit se v dnešní době správně poskytnout první pomoc neznamená nutně absolvovat hodiny a hodiny školení. Stačí chtít znát alespoň základní pravidla. Nechceme po nikom, aby se učil obvazovat rány. Pro nás je důležité, aby lidé věděli, jak zastavit masivní, tedy tepenné, krvácení. Aby zjistili, zda je raněný při vědomí či v bezvědomí, a zda dýchá nebo ne. A pochopitelně, což jsem už zmínil, aby postupovali podle jednoduché metodiky, že osloví pacienta, zjistí bolestivé podněty, zákloní mu správně hlavu, nebo že začnou se stlačováním hrudníku, je-li to potřeba.
Jde o ten základ. Nikdo sám a bez další pomoci s pacientem na místě stejně nic jiného nezmůže. Ani jako profesionální záchranář, pokud budu bez vybavení, nemám šanci dokázat více, než provést uvedené základní kroky a pak prostě čekat, až dorazí naše posádka. Takže skutečně nejde o žádnou rozsáhlou první pomoc. Tu posléze uděláme my, profesionálové.
Klíčová je ta prvotní záchrana života, k níž může člověk snadno pomoci opravdu jen základními postupy, které si osvojí.

Zpět k práci profesionálních záchranářů. Díval jsem se, že aktuálně kromě lékařů, hledáte i řidiče. Když jsem pak zkoumal, co vše bych musel podstoupit, abych u vás mohl pracovat jako řidič - záchranář, zjistil jsem, že prakticky nemám šanci k vám nastoupit. Splnit vaše požadavky by znamenalo absolvovat speciální kurz pro řidiče - záchranáře, což vyjde zhruba na 30 až 50 tisíc, dodělat si řidičské oprávnění skupiny C, respektive minimálně C1, což je dalších 20 tisíc. A v neposlední řadě absolvovat praxi, takže řidičem záchranky se stanu nejdříve za rok. Navíc mě to bude stát dost peněz. Není to trochu mnoho překážek?

Je, ale taková je současná legislativa. Můžeme zaměstnat zdravotnického záchranáře, který je diplomovaným specialistou nebo bakalářem, ale přijmeme ho pouze na pozici řidiče záchranné služby. Takže jsme v situaci, kdy sice můžeme vzít vysokoškolského absolventa, nicméně v podstatě s nulovou zkušeností z terénu. A svěřit mu auto za 4 miliony, které nikdy předtím neřídil. Ano, tohle nás tíží, takže se snažíme hledat možnosti, abychom mohli přijímat už zkušené řidiče. Částečně to řešíme tím, že se u nás o tuto pozici ucházejí například zkušení řidiči, kterým končí služba u hasičů. Zároveň aktuálně žádáme u ministerstva o to, abychom získali certifikaci, a kurz pro řidiče - záchranáře, který jste zmínil, si mohli dělat sami přímo u nás. Tedy bez povinnosti za tento typ vzdělání platit. Vidíme to jako ideální cestu, protože bychom si budoucí kolegy mohli sami připravovat a vychovávat. Podobně to už funguje u kolegů v Plzeňském a nyní nově i Jihomoravském kraji.

Jak obsáhlý je váš vozový park? Ptám se proto, že při nedávném zásahu v Hamru na Jezeře došlo kromě ohrožení zdraví několika vašich lidí, také ke kontaminaci techniky. Šest sanitních vozů jste kvůli tomu posléze museli odstavit z provozu?

Je to tak, ale v žádném případě to nijak neohrožuje standardní službu. To, že stále nemůžeme pět z původně šesti odstavených aut používat, neznamená, že bychom najednou neměli dostatek techniky. Nikdy jsme se naštěstí nedostali do situace, kdy bychom našemu provozovateli, tedy Libereckému kraji, museli oznámit omezení výkonu služby. Aut máme dost, protože počítáme i s náhradními. Navíc, standardně řešíme běžnou údržbu, opravy a podobně. Takže aut máme pochopitelně více. Tudíž ani takováhle mimořádná událost nás v tomto směru nijak neomezuje. V systému máme denně nasazených celkem 31 aut, z toho 21 RZP Mercedes 10 RV ( lékař ) - je určeno přímo pro rychlou záchrannou pomoc. K tomu pak máme ale ještě dalších 11 aut náhradních.

Jste u ZZS LK technicky vybaveni na úrovni, která odpovídá standardům vyspělých evropských zemí? Pamatuji doby, kdy auta u záchranky musela najezdit i stovky tisíc kilometrů. Jak je to dnes?

Obměna vozového parku, ale i další techniky, je u nás nyní již velmi slušná. A pravidelná, díky čemuž se daří eliminovat jakékoliv poruchy a potíže, které by komplikovaly nasazení odpovídajícího počtu aut v každodenním provozu.

Jaký případ, k němuž jste museli za posledních pět let vyjíždět, byl pro vás z hlediska logistiky, nebezpečí, ale i psychiky lidí nejnáročnější?

Nepochybně ten v Hamru na Jezeře, který se odehrál letos 19. listopadu. Myslím, že ten zásah si budeme ještě dlouho pamatovat. Náročný byl před dvěma lety i zásah při požáru liberecké Severochemy, kde jsme ale spíš asistovali. Musím zaťukat, ale nám se ty opravdu velké a složité zásahy naštěstí stále vyhýbají. Nicméně se na ně připravujeme a pravidelně je cvičíme, abychom věděli, jak postupovat, kdyby se taková nešťastná událost skutečně přihodila. Nerad o tom ale mluvím, s kolegy jsme v tomto směru poněkud pověrčiví.

Opravdu?

Ano. My se na tyhle události připravujeme, trémujeme je, ale velmi neradi bychom je zažili na vlastní kůži. A špatně se nám o tom mluví. Už proto, že jsme například u nás cvičili modelovou situaci havárie autobusu s vězni, přičemž o 14 dní později se taková nehoda skutečně stala kolegům v Praze. Víte, vždycky se snažíme být maximálně připraveni. Realita ale bývá pochopitelně jiná, než při cvičení.

Vraťme se k listopadovému zásahu v Hamru na Jezeře, při němž došlo k výbuchu jedů a následně i k ohrožení 23 vašich záchranářů?

Šlo o největší a zároveň nejsložitější zásah za posledních několik let. Naše posádky tam odvedly obrovský kus práce a troufnu si říct, že všichni ti lidé tam předvedli nasazení na 120%. Pacienty jsme dokázali transportovat ve velmi dobrých časem a přímo na místě nám nikdo nezemřel. Takže tuhle mimořádnou situaci, která byla pro řadu našich kolegů velmi náročnou zkouškou nejen po fyzické, ale především po psychické stránce, jsme zvládli dobře. Nicméně její následky vnímáme dodnes. A to především proto, že řada našich záchranářů se na místě ocitla v přímém ohrožení života a v souvislosti s tím zásahem měli mnozí z nich následné zdravotní potíže.

Jsou už všichni zcela v pořádku?

Nezlobte se, ale k tomu se nyní nebudu vyjadřovat. Mohu jen říci, že všichni se postupně vrátili do pracovního procesu. Ale jakékoliv podrobnosti k tomuhle případu nechceme jakkoliv komentovat, dokud neskončí vyšetřování. Už proto, že jsme se takto v rámci Intergovaného záchranného systému (IZS) dohodli i s dalšími kolegy.

Cvičili jste někdy v minulosti podobný typ zásahu? Tedy situaci, kdy se vaši lidé dostanou do kontaktu s nebezpečnými chemickými látkami?

Přímo na chemický zásah ne. Měli jsme nácviky zásahů u hromadných dopravních nehod, havárie autobusu, vlaku, nebo případ aktivního střelce či teroristický útok. V době, kdy se řešila Ebola, jsme zase opakovaně testovali zásah při epidemii, na což jsme vybaveni. Dokonce máme Biohazard tým, který je vybaven speciálními obleky, dýchacími přístroji, transportním boxem a podobně. Takže naši lidé jsou připravováni na spoustu možných událostí. Obecně se jim ale snažíme primárně vždycky vštěpovat, že první věc, na kterou musejí při jakémkoliv zásahu myslet, je jejich vlastní život a zdraví. Protože jedině tak mohou logicky pomoci dalším lidem.

Pardon, ale v praxi se dost často stává, že záchranáři tato doporučení nerespektují, dokonce sami riskují?

Ale to se nevylučuje. My se je snažíme cvičit tak, aby tato doporučení vnímali jako důležitou věc. Na druhou stranu, musíte si uvědomit, že povolání záchranář je určité poslání. Ti lidé mají potřebu pomáhat a zachraňovat. To neznamená, že by byli nezodpovědní a zbytečně riskovali. Ale nepopírám, že někdy se nechají strhnout. Měli jsme letos s kolegy z dalších krajů napříč republikou cvičení na zásah, při němž jsme simulovali pád trolejí na autojeřáb a záchranu osob v ohrožení. A musím přiznat, že s výjimkou asi dvou týmů, by v reálné situaci prakticky všechny ty týmy při skutečném zásahu zahynuly. Nicméně, jak říkám, snažíme se jakémukoliv riskování předcházet. Navíc, v dnešní době se záchranář setkává v běžné službě s tolika různými nástrahami, že předvídat možná nebezpečí vždy, když jste v terénu, je prakticky nemožné.

Dochází v dnešní době ještě k případům, kdy vás lidé volají zbytečně? K na první pohled kuriózním či evidentně neadekvátním poraněním?

Myslíte třeba případy, kdy jsou lidé schopni volat číslo 155 kvůli tomu, že mají klíště? Nebo že si vrazili rybářský háček na nohy? Ano. Stává se to dnes a denně.

Nedávno jsem četl, že si nějaká dáma zavolala záchranku, protože si nešťastnou náhodou zatrhla svůj epesně nalakovaný nehet?

(Usmívá se.) To mě příliš nepřekvapuje. Nevěřil byste, kolik lidí během léta například zjistí, jak ohromně jsou alergičtí na bodnutí hmyzem, což pochopitelně zaručeně usoudí podle toho, že dostanou žihadlo a najednou jim to místo opuchne. Nebo kolik lidí potřebuje rychlou zdravotnickou pomoc, když si lidově řečeno ukopne prst na noze.
Opačným paradoxem jsou potom lidé, kteří nás volají, protože mají dlouhodobě trvající zdravotní potíže, ale bez aktuálního zhoršení stavu. Pochopím, že někdo má tři měsíce zdravotní potíže, i to, že se jeho stav může rapidně zhoršit natolik, že zkrátka není schopen se dopravit k lékaři. Nicméně, ten zdravotní stav se zhoršoval přece celé ty tři měsíce! Jenomže on se prostě rozhodl to řešit až teď, večer, v 19.01 hod., kdy usoudil, že potřebuje rychle záchranku?! Lidí, kteří takto zneužívají záchrannou službu, je stále dost. Bohužel.

♥ Chci podpořit Liberecké Zprávy!
Bezpečné platby pro nás zajišťuje Gopay.cz

Celkem
Sdílení
KOMENTÁŘE