Když nehučí Niagara, ale Lužická Nisa

Fotky Tomáše Tesaře jste už, věříme, viděli. Dnešní vydavatelé Libereckých Zpráv byli tehdy, před devíti roky, na místě katastrofy spolu. K unikátním a k dosud nepublikovaným Tesařovým snímkům přikládáme i autentický text Jana Stránského.


Foto: Tomáš Tesař

Údolím se valí hnědý veletok. Baráky jsou v něm zpola ztracené. Leje. Kolem teskně hučí nikoliv Niagara, nýbrž jindy zcela ukázněná Lužická Nisa. A já si říkám, že bych tam dolů nešel ani za nic. Nejsem v tom sám.

„Támhleta bílá dodávka, jak už z ní kouká skoro jenom střecha, tak ta je naše. Ještě před pár hodinama jsem v ní seděl, teď jsem fakt rád, že tam nejsem,“ ukazuje mi utopené auto jeden ze stavebních dělníků, kteří most nad Bílým Kostelem právě opravují.

Tenhle chlapík unikl rozzuřené řece včas. Čtyři nešťastníci, kteří se teď krčí pod námi na térové střeše garáže, takové štěstí neměli. Sedí tam na bobku. Čtyři hromádky neštěstí. Oči v sloup. K nebi, z něhož přišla zkáza. A teď by z něj měla přijít i spása.

Už je slyšet vrtulník. Klesá k mostu. Z kabiny se vyklání postava v červeném. Skenuje terén. Jde se na věc.

Letoun se snáší pár metrů nad hladinu. Po laně se do řeky spouštějí dva muži. Voda jim sahá do půli stehen. Lomcuje s nimi.  Snaží se jim podrazit nohy. Ten tlak musí být šílený. Derou se proti proudu ke garáži. Mají štěstí, že s živlem nebojují jen o pár metrů dál – voda tudy právě unáší lednici. Nisa se s půlmetrákovým spotřebičem mazlí. Převaluje ho z boku na bok se samozřejmou lehkostí. Jako by to byl pingpongáč. Pět deset sekund a ona bílá bachratá věc se odkutálí za horizont. Takový je to fofr.

Záchranáři lednici ignorují, sveřepě se věnují svému úkolu. Cosi křičí. Gestikulují. První šplhá na garáž. Pomáhá dolů jednomu z vesničanů, kde si ho k sobě kolega připoutá, mávne k obloze. Lano se propíná, vrtulník stoupá.

Záchranář a jeho šokovaný společník míří vzhůru. Letí k Liberci. Do sucha. Druhý zachránce zůstává na stříšce. Počká tu s promočenými lidmi na další letecký spoj . Do bezpečí. Celé to netrvá ani pět minut.

Čistá, profesionální práce. Skrz clonu deště hledím za vrtulníkem. Říkám si, co je to asi za lidi, kteří před mýma očima dali všanc vlastní existenci, aby zachránili soukmenovce, k nimž je kromě příslušnosti k lidské rase nepoutá vůbec nic.

Napadá mě jediné slovo, které bych za jiných okolností vyslovil jedině s patřičně ironickou dikcí. Dnes je ovšem říkám s vážností a úctou: hrdinové.

♥ Chci podpořit Liberecké Zprávy!
Bezpečné platby pro nás zajišťuje Gopay.cz

Celkem
Sdílení