Liberec. Město naděje

Po bezmála dvaceti letech, kdy jsem seděl v šéfovských a editorských křeslech největších tuzemských mediálních domů, jsem se vloni touto dobou vrátil k podstatě novinářského řemesla. Navíc ryze komunálního. S telefonem - reportérským zápisníkem a fotoaparátem v jednom - jsem vyrazil zpět na ulici. Hodlal jsem referovat o osobnostech výjimečných, inspirativních. Dnes už mohu přiznat, že jsem si byl víceméně jistý, že po měsíci nebude kde brát. Nemohl jsem se mýlit víc.


Liberecké naděje ukryté pod mořem mraků. Foto: Jan Stránský

„Už dnes se nanovlákna využívají pro lepší hojení ran. Vyrábí se z nich obvazový materiál. Časem může dojít k produkci nových tkání, nových orgánů. Koneckonců, naprostá většina lidského těla je tvořena vlákny, vláknitými strukturami. Za pomoci nanovláken budeme schopní vytvořit strukturu, na kterou se živé buňky chytají a rostou na ní. Což je cesta, jak do budoucna transplantovat orgány tím, že se tyto orgány budou nejprve mimo lidské tělo pěstovat.“
Slova, jež byste možná čekali od kandidáta na Nobelovku z některé z amerických prestižních univerzit. Autorem je Miroslav Černík z libereckého Ústavu pro nanomateriály, pokročilé technologie a inovace.

Anebo: „Život je tady každý den. Pokud čekáte, že budete šťastní, až vyhrajete závod, až se nominujete, až vás zvolí, až potkáte toho pravého, pak 99% vašeho života pročekáte. Navíc, to kýžené „až“ vůbec nemusí přijít. A nepřijde-li, budete považovat čas, který jste jeho dosažení věnoval, za zahozený. Když jsem na tom byla zdravotně hodně mizerně, dost mě to naučilo. Tak už to bývá. Tehdy jsem si nic neplánovala. Mohla jsem se ráno probudit ve stavu, kdy jsem byla ráda, že jsem následující den nějak přežila. Dojít dva kilometry do města na nákup byl nadlidský výkon. Ale pak zase přišel den, kdy jsem se cítila relativně dobře. Venku bylo krásně. Snažila jsem se takový den co nejvíc naplnit. Což mě přivedlo k tomu, že si dobrých dnů vážím. Myslím, že pokud jedinou motivací vaší činnosti bude jen dosažení cíle, ale cesta k němu vás nebude bavit, je škoda času vašeho života. Začněte se věnovat něčemu jinému.“
Vyřkla snad tyto věty světově proslulá životní koučka, jejíž TED přednášky mají na youtube desítky miliony fanoušků? Nikoliv. Jde o názor liberecké sportovkyně a političky Zuzany Kocumové.

Následující věty nevnesl do světa Sokrates, nýbrž lékařka z libereckého hospicu Marie Gaňová. „Nemohu říci, že bych zažila pacienta, který by litoval, že málo pracoval. Lidé při rekapitulaci mění pohled na důležitost věcí v životě. Najednou váhu elementů lidského života vidí odlišně, než když byli zdraví a smrtí se nezabývali. Jako strašně důležité se v tu chvíli ukazují vztahy k blízkým. Pak je to způsob trávení času i to, že pořád dělali, co se po nich chtělo, a to co oni považovali za důležité, neustále odsouvali a odkládali. Říkali si: „Nyní pracuju a vydělávám peníze a až budu v důchodu tak budu skutečně dělat, co je pro mě důležité.” A teď přichází konec a lidé se ptají, zda skutečně stihli to, co stihnout chtěli. Rozhovory na tato témata představují duchovní, nikoliv náboženský, rozměr naší péče. Přemítání o tom, co má skutečně hodnotu.“

A toto není vyčtené z knih celebrity psychologie a humanisticky zaměřeného terapeuta Carla R. Rogerse, nýbrž z rozhovoru s libereckým terapeutem Vladislavem Chválou. „Do šesti let je pro děti hodně důležitá maminka. V určitém věku je ale potřebný také tatínek, typicky okolo třetího a šestého roku a poté okolo patnáctého roku života. Střídavá péče může děti zatěžovat. Pokud se rodiče výborně nedomluví, čehož je po rozvodu schopen málokdo, dostávají se děti do situace, kdy mají dva domovy. Případně jeden hlavní domov a druhý, kam chodí na návštěvu. Jestliže se rodiče navíc nenávidí, je to pro děti úplné peklo. Střídavou péči nevidíme příliš rádi. Její následky bývají značné. Známe případy, kdy děti doslova přestaly chodit. Neměly žádný nález, ale chodit nemohly. Někdy jsou onemocnění dětí po rozvodu rodičů velmi vážná.“

„Pracujeme s vizuálem. Jsme ve střední Evropě, žijeme v povrchní společnosti. Lidi se hodnotí podle toho, jak vypadají, podle prvního dojmu. Také to dělám. A je hrozně důležité udělat dobrý první dojem. Mimochodem, stříhání je tak trochu matematika. Hodně se úhluje. Podobně je třeba intenzivně pracovat s anatomií. Je nutné každého osahat. Zjistit, kde má jaký důlek, jestli nemá křivou hlavu. Má-li zákazník na hlavě placku, nechám mu tam větší objem vlasů. Každá hlava je jiná. Proto je naše práce tak zajímavá.“
Že by k nám snad promlouval sám Hans Schwarzkopf? Kdeže. To o své práci přemýšlí liberecký barber Tadeáš Kristián.

„Talentovaných jedinců je v populaci obecně málo, existují na to tabulky. Když se podíváme na světové superstar architektury, zjistíme, že řada z nich buď vůbec nestudovala nebo studovala jen omezeně. Studium nehrálo v jejich vývoji až tak významnou roli. Nemůžeme studiem nahradit genialitu nebo talent člověka. Každý musí chtít sám o sobě pracovat, a ano, musí mít i dar nadání, potřebnou genetickou výbavu. Vždy jsme si říkali, že škola, alespoň ta vysoká, už nemá být trychtýřem, jakým se studentům nalévají do hlav vědomosti. My jako učitelé jsme tady od toho, abychom mladší kolegy doprovázeli v jejich hledání. Oni musejí mít iniciativu.“
Nikoliv, autorem myšlenky není Zaha Hadid. Je jím liberecký architekt Jiří Suchomel.

Navážu-li na Suchomelova slova, mohu po roce v libereckých ulicích upřímně konstatovat, že talentů žije, pracuje a tvoří ve městě nespočet.

Liberec je, všem každodenním strastem navzdory, městem naděje. Obcí budoucnosti.

♥ Chci podpořit Liberecké Zprávy!
Bezpečné platby pro nás zajišťuje Gopay.cz

Celkem
Sdílení
KOMENTÁŘE