Lidí běhá čím dál víc. „Utíkáme sice před stresem, ale v ideálním případě si doběhneme pro životní štěstí,“ říká liberecký trenér

Člověk nemusí mít v ruce kalkulačku, aby si v Jizerských horách nebo třeba na březích liberecké a jablonecké přehrady povšiml zřetelné změny: běžců je čím dál víc. „Většina lidí běhá nikoliv pro zdraví, ale aby unikli stresu. Jde o útěk ze všedních životů, s nimiž lidé nejsou spokojení. Pokud ale běhají správně a přistupují k běhu se správnou filozofií, může se jejich život úplně změnit,“ říká Richard Jisl, odborný ředitel a kromě jiného i trenér běhu liberecké společnosti Healthy Life.


Richard Jisl. Foto: Jan Stránský

Trend je nepřehlédnutelný. Okolo jablonecké i liberecké přehrady nebo v Jizerských horách rok od roku přibývá běžců. Utíkáme před čím dál větším stresem, před tlakem na výkon?

Běhání je určitě v módě. A skutečně, většina lidí běhá nikoliv pro zdraví, ale aby unikli stresu. V mnoha případech jde o únik ze stresů všedního života. Lidé nejsou se svými životy spokojení. Když se ale při běhu trochu potrápí, následuje po doběhnutí, díky vyplaveným endorfinům, pocit štěstí. Jsou na sebe hrdí. Přemohli se, něco dokázali. Jsou na chvíli šťastní.

Někteří terapeuti říkají, že běh sice odstraní symptomy, ale nevyřeší základ problému, před nímž člověk utíká. Je tedy běh jakousi rychlou účinnou léčbou, po níž ovšem musí následovat péče hlubinná?

Lze to obecně říci. Lidé mnohdy řeší své problémy alkoholem. Je to stejný princip. Na chvíli se vám uleví, ale nevyřešíte příčinu. Většina lidí pije proto, aby se zbavila napětí. Běh je jiný způsob užívání drogy, v tomto případě endorfinů, které si člověk vytváří sám ve svém organismu, která vede k témuž cíli. Pokud člověk tuto drogu používá jen ke krátkodobé úlevě, po nějakém čase rovněž, podobně jako u jiných návykových látek, začne docházet k sebepoškozování.

Co tím myslíte?

Začne zjišťovat, že potřebuje vyšší dávky. Takže musí běhat čím dál intenzivněji, rychleji. Nebo se vydávat na delší vzdálenosti. Aby běháním zaměstnal mozek, zbavil se nepříjemných myšlenek, které na něj dotírají a brání, aby byl šťastný. Nevyvážený stav naší psychiky s převažujícím stresem nás žene, abychom hledali alespoň krátkodobý pocit štěstí. Povrchně pojatý běh to splňuje.

Učíme lidi při běhu meditovat

Říkal jste, že lidé potřebují čím dál vyšší dávku endorfinů. Existuje způsob, jak nalézt hranici, kdy je ještě běhání zdravé a kdy už se stává rizikovým?

Snažíme se o to na běžeckých kempech. Učíme lidi při běhu meditovat. Většina si pod pojmem meditace představí, že odejde ze svého těla. My se naopak snažíme lidi přimět, aby se vrátili. Aby si byli plně a komplexně vědomí celého organismu. Aby při běhu tělo kontrolovali a učili se vnímat, kdy běh přináší prospěch, a kdy už ho začíná nadmíru unavovat.

Existuje ostatně i kniha Běžící Buddha, která o tomto tématu pojednává. Pokud ale věc vezmeme z praktického hlediska, jak konkrétně by se měl člověk chovat, aby současně běžel i meditoval?

Zpočátku většinou lidi překvapí, že je nutíme, aby si všímali drobných detailů. Jak mají postavená chodidla, jak dýchají, jak mají uvolněná ramena. Začínáme od chůze přes velice pomalý běh a postupně zvyšujeme rychlost. Nejtěžší na tom všem je naučit lidi relaxovat. Řada lidí přesně neví, co to slovo znamená, jak mají vypadat relaxované svaly. Rozdíl mezi úplně ochablými svaly a jejich plným napětím je pro řadu lidí neznámý. Nevědí, že mezi těmito dvěma stavy existuje něco, co je výkonné, ale současně uvolněné. To je vlastně hlavní, co lidi učíme. Jakmile je člověk dostatečně uvolněný, je teprve schopný své tělo přečíst. Komunikovat s ním a vnímat, co se s tělem děje v daný okamžik.

Jak běžecký kemp vypadá?

Zpravidla jde o prodloužený víkend, pátek, sobota, neděle. Lidé si myslí, že se na kempu naučí běhat. Což není pravda. Naučíme je vnímat věci, o kterých jsem mluvil, přemýšlet o nich, dostanou první impulsy a pak je to už na nich, aby na běhání pracovali sami. Naučit se běhat je dlouhodobý proces. Spoustu špatných návyků si lidé přinášejí z jiných sportovních odvětví. Jinak se samozřejmě běhá při tenise, jinak při volejbalu. Lidé si pak do čistého běhu přenášejí nevhodné souhyby, jimiž si poškozují kolenní klouby, kotníky a jiné části těla. Aniž by si toho byli vědomí. Existuje mýtus, že běhat přece umí každý…

… ano, říká se, že běh není nic jiného než zas a znovu zadržovaný pád…

… pak jsou bohužel lidé nemile překvapení, když zjistí, že s nimi jejich organismus nesouhlasí. Spolupracuji s lyžařkou Evou Nývltovou – Vrabcovou, českou maratonskou rekordmankou. Když jsem s ní byl na prvním maratonu a viděl, jak někteří lidé běží, říkal jsem si, že je to jedna z jejich posledních aktivit. Bylo opravdu vidět, že si vyloženě ubližují. Atmosféra závodu vybičuje lidi k výkonům, na něž jsou v cíli hrdí. Neuvědomují si, že za pět deset let budou muset řešit následky.

Tělo jako nejbližší životní partner

Opravdu stačí špatně, dejme tomu bez správného tréninku, zaběhnutý maraton a jeho následky se objeví i po dlouhé době?

Projeví se v oblasti kolenních kloubů, únavovými zlomeninami. A to už vůbec nemluvím o přetížení kardiovaskulárního aparátu. Dochází k němu vlivem faktu, že lidé vybíhají na maratonské tratě nepřipravení. Nejsou trénovaní. Můj kamarád mi například říkal, že jezdí Jizerskou padesátku, že je to taková tradice. Když jsem se ho ptal, kolik má před startem najeto na lyžích, řekl mi, že dvacet kilometrů. Za takových podmínek bych závod nejel. Pokud něco takového absolvuji, budu se další dva týdny vzpamatovávat, moje tělo bude trpět. Často nerespektujeme, že je tělo naším nejbližším životním partnerem. Nemáme nikoho jiného, s kým bychom prošli celým životem. Hrozně se mi líbí představa, že je naše tělo složené z buněk, které jsou každá sama o sobě určitou entitou, organismem. Všichni tihle malí tvorečkové s námi uzavřeli smlouvu, že s námi prožijí celý život. Jsou k nám maximálně loajální. My jsme pro ně božstvo, které je řídí. Bohužel, ve spoustě případů jsme božstvem, které je zneužívá.

Jak jste na tom s běháním vy sám?

Běhám strašně rád, speciálně v přírodě. Běhám proto, že se při běhu cítím šťastný. Ne až po běhu. Což je další věc, kterou učíme. Aby byli lidé šťastní před během, při běhu i po běhu. Faktem však je, že mnoho běžců je šťastných až v cíli. Z prostého důvodu: skončilo to, mají běh za sebou.

Sluchátka k přehlušení myšlenek

Co by měl člověk, který se do běhání nechce vrhnout bezhlavě a víc o něm přemýšlí, udělat na úplném začátku?

Měl by mít jasný přehled o svém zdravotním stavu. Až poté hledat způsob, jak se k běhu postaví. Na úplném začátku je asi nejlepší nechat se třeba kamarádem nebo manželkou při běhu natočit na telefon. A pak se v klidu podívat na to, jak běžím, jak při běhu vypadám, a srovnat to s tím, jak jsem se při běhu cítil. Díky tomu začínající běžec uvidí, zda nemá očividně špatné souhyby. Zda nedělá pohyby navíc, jimiž sám sebe brzdí. Nebránil bych se ani používání mobilních běžeckých aplikací. Existují již sofistikované, jež dokáží lidem pomoci kontrolovat srdeční tep, únavu, spalování kalorií. Neumíme vystoupit ze svého těla. Podívat se objektivně sami na sebe. Může být proto prospěšné využívat i tyto zobrazovací techniky. Mohou nám i pomoci nalézt rychlost běhání, která je pro nás optimální. Pokud má člověk zdravotní omezení, například po operacích kloubů nebo vnitřních orgánů, bude možná lepší začít prostou chůzí. Zprvu na relativně krátké vzdálenosti, ale často. Aby se tělo srovnalo a začalo se správně prokrvovat. A teprve ve chvíli, kdy se zlepší kondice, a to i kondice vnitřních orgánů, je možné začít s indiánským během, se střídáním chůze a běhu. Vše pomalu, postupně. Není možné udělat gesto a zaběhnout maraton po čtrnáctidenním tréninku. Bohužel, lidé jsou často nezodpovědní vůči zdraví. Zapomínají, že tělo chtějí používat celý život. Neuvědomují si, že na světě mohou být sto let, ale že posledních třicet může být dost tragických. Že je mohou prožít po nemocnicích, po léčebnách dlouhodobě nemocných. Jenom proto, že nerespektují svoje zdraví. Proto je pro mě tak důležitý nikoliv okamžitý, ale dlouhodobý efekt běhání. Běh je pomůckou, jak si udržet dobrou kondici do vysokého věku. Díky běhu můžeme být velmi dlouho pružní, šťastní, spokojení, můžeme si udržet fyzickou i duševní rovnováhu. S tímto přístupem hledá člověk v běhu něco jiného než krátkodobé uspokojení po doběhnutí.

Což, pokud to chápu správně, znamená začínat s běháním postupně, pomalu, sledovat, co běhání s tělem dělá, a nesnažit se trhat rekordy?

Podle toho, jak lidé běhají, se dá docela dobře poznat, jaký mají přístup k životu. Někdo je hrrr a vrhá se na cokoliv, co je zrovna módní. Jde do všeho hlava nehlava. Není si při běhání vědom sám sebe. Lidé někdy běhají a vypadají u toho, že jsou v bezvědomí. Často mají sluchátka s hlasitou hudbou, aby přehlušili myšlenky. Samotný běh už jim k tomu nestačí. Nevědí, co dělají, vykonávají robotickou činnost. A po nějaké době je to znechutí, dostaví se negativní vedlejší účinky. Pravda je ale taková, že když člověk běhá správně, zdraví si zkrátka poškodit nemůže.

Takže doporučujete, aby běžec vnímal především vlastní tělo?

Jistě. Můžete si říci: dnes uběhnu deset kilometrů. Ale po třech kilometrech se v klidu zastavíte a začnete se protahovat. Cítíte, že vás pod kolenem trochu táhne lýtkový sval. Poté pokračujete v běhu a zjistíte, že už jsou věci zase v pořádku. Běh si užijete.

Foto: 3× PxHere

Christopher McDougall v knize Born to run píše, že po chůzi je běh nejpřirozenější lidskou činností.

Osobně bych skutečně nejraději doporučil běh úplně všem! Ovšem s tím, že každý jedinec musí mít sám k sobě individuální přístup. Běhat mohou i relativně hodně staří lidé. A je úplně jedno, že pro jednoho představuje běhání deset kilometrů a pro druhého dvacet metrů. Pro oba to bude adekvátní. Zaběhají si, a to je dobře. Módní přístup, kdy se sejde deset lidí a jdou společně běhat, mně úplně nekonvenuje. Každý je v jiné kondici, mají odlišné běžecké zkušenosti. Lidé, kteří jsou na tom hůř, se za každou cenu chtějí udržet s ostatními. Může to skončit zraněním. Myslím, že ostatní běžci by nás měli pouze inspirovat, neměli bychom je bezduše napodobovat nebo s nimi soutěžit.

Běh vám může zachránit život

Mnoho lidí běhá, aby zhubli. Jablonecký sportovec, a kromě jiného paddleboardista, Ctibor Helcelet mi ale před časem v rozhovoru řekl, že samotným běháním si člověk sice zlepší kondici, ale zhubnout se jím dá jen obtížně a obvykle málo. Zásadní je podle něj současná úprava jídelníčku. Souhlasíte?

Existuje kategorie lidí, která je skutečně schopná běháním zhubnout. Je k tomu ale vždy potřeba disponovat poměrně rozsáhlou sumou informací. A vždy je to přísně individuální. Velkou roli hraje například trénovanost v minulosti. Mám zkušenost, že bývalí sportovci se i po letech, kdy jejich jedinou tělesnou aktivitou byl přesun z auta do kanceláře, rychle dostávají zpět do kondice díky tomu, že si jejich organismus sportovní zážitky a trénovanost pamatuje. Tělo si rozpomíná a vrací se do stavu dobré kondice, a tím dochází i k hubnutí.

Má běh svou filozofii?

Snažíme se, aby návyky, které učíme v běžeckých kempech, byly přenosné i do života samotného. Pokud člověk běhá správně, může mu běh úplně změnit život. Mám několik případů, kdy se lidé potýkali se špatnými devastujícími návyky, například ve vztahu k alkoholu, a návrat nebo příchod ke sportování, k běhu, jim vysloveně zachránil život. Na druhou stranu, běh by se neměl stát hlavní životní náplní. Není smyslem života. Pokud ale používáte běh správně a dlouhodobě jako meditaci, psychohygienu, budete šťastní. Už jen proto, že udržujete v kondici svůj organismus, že s ním dokážeme žít v harmonii.

Lze říci, že pokud člověk správně běhá, bude v životě šťastnější? Že má běhání svůj duchovní rozměr?

Přístup k běhání by měl vycházet v první řadě z dlouhodobé životní filozofie. Teprve potom by se mělo přidat řešení správné běžecké techniky, sporttestery a podobně. Pokud k běhu přistupujete bez správného životního postoje, nedovede vás sebelepší trenér, sebedokonalejší aplikace, ke skvělým výsledkům. Duchovní rozměr by ovšem nemělo mít pouze běhání, nýbrž jakákoliv naše činnost. Žijeme trochu schizofrenní životy. Mnoho lidí cítí touhu po duchovním rozvoji. Nicméně dělí svůj život na čas, kdy se věnují duchovnu, a na zbytek. Dokud budeme takto rozpolcení, nemůžeme být nikdy šťastní. Buď jsme duchovní bytostí neustále, ať už děláme cokoliv, anebo jí nejsme vůbec a jen si na duchovno občas hrajeme. Měli bychom svůj duchovní rozměr rozvíjet do všech směrů. Ať se to týká rodiny, veřejného života, zaměstnání. Někdy máme pocit, že v určitém prostředí se nehodí se duchovně projevovat. Chovat se otevřeně, upřímně, co nejlépe. V takovou chvíli často vypneme a řekneme si: no jo, tak budu jako ostatní. Kdyby to udělal každý, zhoršili bychom celkové společenské klima. Pokud si však řekneme, že budeme ostatním příkladem, že se budeme sami duchovně chovat nejlépe, dojde k pozitivnímu posunu v celé společnosti.

Lidé se přestávají za duchovno stydět

Máme v této oblasti velké rezervy?

Jsem optimista. V posledních zhruba pěti deseti letech se v naší společnosti trend zabývání se vlastním duchovním rozměrem hodně rozšířil. Lidé se přestávají stydět. Duchovno se rozvíjí do všech směrů. Do oblastí, kde bychom to nečekali. Hovořím například o vrcholovém sportu. Už i tam se lidé začínají chovat tak, aby byli dobrým příkladem ostatním, a tím nemyslím kvalitu měřitelného sportovního výkonu.

Říkáte, že se lidé přestávají stydět. Je to právě stud, který brání duchovnímu rozvoji?

Strach je přirozený. Mnoho lidí zažije ve výchově období, kdy vyjadřování niterných pocitů a názorů není bezpečné. Myslím, že pro každého z nás je to zkouškové období. Jde o to, zda jím projdeme, dovolíme si být sami sebou, otevření, upřímní. Anebo jestli vše potlačíme a s následky se budeme potýkat během zbytku života.

Richard Jisl

Po studiu fyzioterapie a metodiky tělesné výchovy a sportu na FTVS začal své poznatky uplatňovat v praxi převážně mezi sportovci s využitím vlastních zkušeností závodníka v běhu na lyžích. Znalosti prohloubil několikaletou praxí v zahraničí, v Itálii a v Německu. Po návratu a studiu orientální medicíny a shiatsu v Holandsku a v Německu se pod vedením japonských lektorů začal věnovat soukromé praxi a budování centra aktivního odpočinku Kidokai. Jeho praxí prošlo mnoho sportovců, mezi něž se řadí olympionici Eva Vrabcová – Nývltová nebo David Bakeš.

Další aktivitou se stala výuka masérů a terapeutů pod záštitou nestátního vzdělávacího zařízení akreditovaného MŠMT a ministerstva zdravotnictví. Zde se specializoval na výuku shiatsu masáží a terapií. Jeho kurzy a školeními prošlo více než 5000 studentů. Fyzioterapeutickou praxi doplňuje technikami vycházejícími z orientální medicíny, tejpováním MTC a zdravotními cvičeními taichi a Pangu Shengong.

Nyní uplatňuje své poznatky výukou zdravého běhu a sportování bez únavy. Systém vznikl v průběhu jeho sportovní kariéry, kdy navzdory úrazu kolenního kloubu zvítězil na MS ve footbikingu (sportovní jízdě na koloběžce).

♥ Chci podpořit Liberecké Zprávy!
Bezpečné platby pro nás zajišťuje Gopay.cz


Celkem
Sdílení
KOMENTÁŘE