Mladý liberecký samouk režíroval Rodena a Dyka. „S Karlem jsme jeho roli dlouze probírali,“ říká

Z Liberce pocházející pětadvacetiletý režisér Matěj Chlupáček vedl na place herecké hvězdy Karla Rodena a Vojtěcha Dyka. Ve třetí řadě Terapie, která právě nyní běží na HBO, se Chlupáček chopil příběhu Šimona.


 

Šimon pracuje u aerolinek jako stevard. Kvůli své zálibě v převlékání do ženských šatů začíná čelit problémům jak v práci, tak doma. Více zatím prozrazovat nebudeme. Je vám tohle téma něčím blízké, znáte někoho ve svém okolí, kdo trpí touto, řekněme, poruchou?
Nikoho takového přímo ve svém okolí neznám, během tvorby scénářů ke všem epizodám jsme ale se scénáristkou Ivou Klestilovou důkladně rozebírali mnoho případů se sexuology a psychology a dělali si tak celkový obraz o tom, jak tento, řekněme, nesoulad s tělem, ve kterém se daní jedinci narodili, vlastně funguje. To téma je mi ale určitě blízké svou dodnes nesmyslnou kontroverzí, která netrvá jen u nás - stačí se podívat na Spojené státy, kde před pár týdny Nejvyšší soud podpořil Trumpův návrh na omezení služeb transgender osob v armádě.

Vojtěch Dyk je v roli Šimona mimořádně přesvědčivý, jemný. Osobně přiznávám, že mě opakovaně dojal. Bylo pro něj náročné se do této figury, jejíž problémy jsou velmi intimní, vžít?
Mám radost, že se role nakonec zhostil právě Vojta, kterého filmoví a televizní diváci znají především z komediálních nebo obecně odlehčených rolí. Už na castingu mě překvapil svou seriózností, přípravou, tím, že v něm najednou bylo něco, co jsem od něj dosud na plátně neviděl. Roli jako takovou pak přijal jako naprostý profesionál, i přes opravdu ohromnou obtížnost textu, nejen vzhledem k jeho množství ale i obsahu, se nikdy nestalo, že by cokoliv zapomněl, nebyl na to připravený. Celkové pojetí role jsme společně našli už na hereckých zkouškách před natáčením.

Jeho terapeut Marek Pošta v podání Karla Rodena s ním, na rozdíl od některých jiných příběhů Terapie, jedná, zdá se mi, mimořádně empaticky, drží se zpátky. Vyplynulo to jaksi samovolně ze scénáře, nebo jste jej jako režisér do této polohy tvaroval?
S Karlem jsme se o roli Marka ve vztahu k Šimonovi na place bavili dlouho, oba jsme chtěli, aby mezi ním a Šimonem vznikl důvěrnější, skoro až přátelštější vztah než s ostatními pacienty. Vzhledem k velké intimní hloubce Šimonova problému jsem si přál, aby se musel Marek tentokrát i v rámci svých emocí ponořit trochu hlouběji než u jiných pacientů, aby nebyl tak konfrontační - na Šimona tak, jak je napsaný, by stejně tahle terapeutická taktika nátlaku nefungovala, je to podle mě strašně citlivý charakter, se kterým se musí jednat jinak. Zároveň to podle mě Karlovu postavu Marka staví do zajímavého světla, ukazuje divákům, že s každým pacientem si musí terapeut najít novou, specifickou řeč, která by na někoho jiného třeba vůbec nefungovala.

Terapie se odehrává v jediném prostoru, v interiéru terapeutova pracoviště. Jak těžké je v tak úzce vymezené oblasti režijně kreativně pracovat?
Těžké je to podle mě především v tom nebýt naopak příliš kreativní - s postupem času, když se člověk ocitá třeba u šesté epizody z devíti a má pocit, že už vyzkoušel všechny možné režijní postupy a úhly, které dekorace nabízí, může přijít obava z nudy. V ten moment je strašně důležité nepodlehnout, nezačít vymýšlet nějaké estetické nesmysly jen proto, abych se jako režisér nenudil. Terapie má svůj, Petrem Zelenkou a kameramanem Sašou Šurkalou skvěle vytvořený styl. Funguje tak, jak je nastavená a divák se k této poetice rád vrací, navíc s ní nežije půl roku života jako celý náš štáb, a proto je potřeba se během procesu nezbláznit a nenatočit třeba celou epizodu z ruky.

Je vám tématika psychoterape blízká? Zajímají vás zmatky lidské duše?
Téma psychoterapie je mi velmi blízké, vždycky mě bavily filmy a seriály s psychologičtějším rozsahem. Sám na psychoterapie mnoho let docházím, baví mě to a považuji to za nezbytný proces nějakého osobního rozvoje. Je škoda, že u nás ještě není psychoanalýza jako taková vnímána jako něco běžného, očistného, čemu by se měl v rámci duševní hygieny věnovat každý. Často se člověk stále setká s názorem, že psychoterapie je jen pro nemocné lidi nebo lidi s problémy, ale tak to není.

Motivem celé Terapie jsou psychické potíže nebo poruchy hlavních hrdinů. Vcítit se do často extrémních poloh asi musí být pro herce vysilující. Prosáklo nějak toto téma na plac, bylo natáčení například emotivnější než u vašich předchozích děl?
Natáčení jako takové probíhalo v dobré náladě, náročná jsou ale dlouhá jetí, která svou stopáží převyšují cokoliv, na co jsou herci od filmu zvyklí. Mnohdy se točí až 7minutové klapky, během kterých si herec ve svém charakteru musí projít hromadou změn a vyhrocených, emotivních situací. V tomhle je to velmi podobné divadlu, jen s tím rozdílem, že výkon sám o sobě musí být mnohem civilnější, intimnější, herec hraje jen pro kameru, ne pro sto diváků v hledišti. Mě osobně to bavilo moc, po našem druhém celovečerním filmu Hany natočeném na jeden dlouhý, 80minutový záběr, to vlastně bylo ještě docela krátké.

Čímž se dostáváme k vaší další tvrobě. Zdá se, jakobyste se nyní soustředil na seriály, viz Profesor T.. Vedle toho se věnujete reklamě pro velké automobilky. Chystáte nějaký další celovečerní film? Pokud ano, na co a kdy se mohou diváci těšit?
V době, kdy audiovizuální tvorbě víc a víc vládnou seriály, se jedná spíše o takový přirozený vývoj - nic z toho jsem vyloženě neplánoval, všechno se po našem filmu Polednice začala skládat samo. Nejdříve Terapie na HBO, pak Profesor T., který nám jako zakázku nabídli z TV Nova, a teď Nelegál pro ČT pojednávající o vietnamské drogové mafii, který začínáme natáčet za dva měsíce, a který se bude zřejmě z části tvořit i v Liberci. Chystáme i zatím tajnou sérii pro americké publikum v koprodukci s Anglií a já se připravuji na celovečerní film Tři ženy, adaptaci knihy Roberta Musila z 20. let minulého století, kterou plánuji točit během příštího roku. Ve vývoji pak máme mnoho projektů, které se nám snad podaří během následujících měsíců zvednout ze země.

7 x foto: HBO Europe

Kdo je Matěj Chlupáček

Matěj Chlupáček (1994, Liberec) dokončil svůj celovečerní debut Bez doteku v osmnácti letech, aniž by studoval uměleckou školu. „Nejlepším vzděláním je přece praxe," říká.

Svět filmu jej přitahoval již od dětství. Ve čtrnácti letech začal natáčet propagační spoty i videoklipy. Na filmu Bez doteku režisér úzce spolupracoval se supervizorem herců Michalem Samirem. Na jeho debutu Hany se podílel jako producent a technický supervizor.

♥ Chci podpořit Liberecké Zprávy!
Bezpečné platby pro nás zajišťuje Gopay.cz

Celkem
Sdílení
KOMENTÁŘE