Můj život na misi v Afghánistánu.Vojenský kaplan z Liberce působí u velitelství Resolut support v Kábulu

Když se vojáci z posádky v Grabštejně na Liberecku vloni v říjnu dozvěděli o smrti svého kolegy - kynologa Tomáše Procházky, který zemřel na misi v Afghánistánu, vojenský kaplan Petr Šabaka před ně předstoupil s tlakovým hrncem v ruce, aby jim názorně demonstroval, že přišel čas vypustit své emoce. Netradiční metody práce používá v roli armádního kněze s oblibou. Věří totiž, že jsou účinnější, než prosté kázání. Zatímco tehdy nabízel útěchu bližním doma, v bezpečí, nyní ji už čtvrtý měsíc poskytuje přímo v Afghánistánu, kam začátkem roku sám odcestoval na vojenskou misi. 


Čtvrtý měsíc působíte jako kaplan na velitelství Resolut support v Kábulu. Proč jste se rozhodl odcestovat zrovna na misi do Afghánistánu?

Duchovní služba v naší armádě čítá přes třicet kaplanů. V současné době doprovázíme vojáky na čtyřech místech. Je tedy potřeba vyslat osm kaplanů ročně, respektive šestnáct kaplanů za dva roky, což je vysoké číslo. Na místě, kde sloužím, žádali o kaplana – římskokatolického kněze. A to velice výrazně snižuje možnosti hlavního kaplana. S misí jsem osobně už nepočítal, ale když jsem byl osloven, tak jsem řekl, že samozřejmě pojedu. Do zahraniční operace je každý voják vyslán rozkazem, přičemž musí splnit podmínky pro vyslání. Vše proběhlo v pořádku, takže jsem si v lednu zabalil a v určený den se hlásil na bráně kbelského letiště.

Co konkrétně máte jako český duchovní z 31. pluku radiační, chemické a biologické ochrany v Liberci v Afghánistánu na starosti? Jaký je váš pracovní den či týden?

Jsem na velitelství Resolut support v Kábulu. Mám na starosti pouze duchovní záležitosti. Nemusím hledat, čím jiným bych mohl být prospěšný. Sloužím mši, zpovídám, jsem k dispozici k rozhovorům, žehnám. Možná se to v Čechách zdá málo, ale lidé mi tu dávají velice kladnou zpětnou vazbu. Cítí, že jsou opečováváni i v této duchovní oblasti. Moc se mi nechce podrobně popisovat denní program. To nejdůležitější je být připraven, být otevřený, přijímat druhé takové jací jsou. A podporovat to dobré, hledat cestu v omylech.

Nemám na starosti jen jednu základnu. Létám na několik dalších míst. Někam jednou za týden, jinam měsíčně. Mám možnost seznámit se se službou i na malých základnách. Velitelství je štábní pracoviště, jiné základny jsou určeny k podpoře výcviku místních ozbrojených složek. Myslím, že jsem získal docela dobrý přehled o našem koaličním úsilí v této „nešťastné“ zemi.

Na misi nejste poprvé. Co vás, řekněme “láká či motivuje" k tomu poskytovat svátostnou službu zrovna v místech, která ze své podstaty nejsou zrovna bezpečná, ale nepochybně riziková?

Misi jsem se nevzpouzel právě díky věrnosti duchovní službě, která mne potřebovala. A také si uvědomuji, že služba kaplana je mezi vojáky důležitá. Na misi se vše jakoby násobí. Kde jinde by měl kaplan být, než právě ve válečném konfliktu? Je jasné, že válka je nejen o vnějším boji, ale i vnitřních zápasech. O vytrženosti vojáka z jeho životního prostředí, odloučení od rodiny, určité vjemové chudobě, o rutině, vytrvalosti a obětování. Dny občas přinášejí etická dilemata. Kaplan by měl být vojákům na dosah. A rizika? Ta jsou všude, jen tady jsou trochu jiná, než doma. Nebezpečí ztráty života nebo zdraví si osobně moc nepřipouštím. Respektive, odjel jsem do Afghánistánu s plným vědomím všeho, co se zde může stát. Myslím, že jsem udělal vše pro to, abych byl připraven na cokoliv, bez tabuizování či dramatizování. Nakonec jsem se ale ocitl ve velice dobře chráněném prostředí. Starají se tu o mě dobře.

Zajímáte se jako kněz Římskokatolické církve i o jiné věřící. Respektive, setkáváte se i s muslimskými věřícími? Pokud ano, v jakých situacích, při jaké příležitosti?

Potkávám tu mnoho dalších kaplanů. Jsou různých národností, různých křesťanských vyznání. Vzájemně se podporujeme, účastníme se bohoslužeb, sdílíme své pohledy na Bibli, historii i politiku. Je to opravdu veliký dar.

S muslimy se moc nesetkám. Na základnách pracuje mnoho místních lidí. V těchto dnech končí ramadán. Bylo vidět, jak více, než kdykoliv předtím, drží v rukou růžence a modlí se. Působí tu i turečtí vojáci, kteří jsou muslimové. Potkávám je, ale otázky jejich víry jsem zatím s nikým neřešil. S jednou výjimkou. Potkal jsem tu kontraktorku, Američanku íránského původu. Byla to velice řečná paní. Vyrostla v muslimském prostředí, ale její víra není nijaká vroucí, není praktikující. Její přesvědčení bylo takové obecně nekonkrétně náboženské. Možná takové české – antiinstitucionalistické a „něcistické“ (...něco nad námi musí být pozn. red.).

Letos v dubnu došlo nedaleko letecké základy Bagrám v Afghánistánu k útoku na americký vojenský konvoj. Čtyři vojáci při něm zahynuli. Vloni při útoku sebevražedného atentátníka v okolí základny padli i tři čeští vojáci. Jak často se podobné ataky na naše a spojenecké vojáky i místní obyvatele opakují?

Každý den se tu něco děje, každý den se v Afghánistánu střílí a umírá. Přesnější počty vám neřeknu, protože je nevím. Společnost je tu v tomto ohledu velice zvláštní. Pokud si nevyřizují účty různé nepřátelské skupiny s námi, tak se mydlí mezi sebou. Afghánistán je za ta desetiletí války velice tvrdou společností. Myslím si, že my to dokázeme těžko pochopit a vstřebat. Moc bych si přál, aby tu měli v rukou moc ti, kterým jde o mír. Ten je přeci základem prosperity společnosti i růstu osobnosti jednotlivce. Za mír se velice intenzivně modlím.

Vyhledávají vaši přítomnost a duchovní podporu “jen” naši vojáci a diplomaté nebo ji poskytujeme každému, kdo o ni požádá?

Naši vojáci ve smyslu čeští vojáci mou pomoc nevyhledávají. Jsem sice součástí určité skupiny, takzvaného úkolového uskupení, ale sloužím nezávisle na většině z nich. Jsme tu roztrkaní po různých pracovištích, takže se potkáváme třeba u jídla. Jsem rád, že na ně z různých stran slyším chválu. Mají tu vynikající renomé, které si vydobyli svou pracovitostí, poctivostí, nebo smyslem pro improvizaci. Naši vojáci ve smyslu koaličních vojáků ano. Jsem rád, že i přes můj jazykový hendikep odcházejí z bohoslužeb rozesmátí nebo zamyšlení. Jsem rád, že přicházejí znovu. A vděčný, když se se mnou přijdou rozloučit a poděkovat. Pak tu je veliká skupina civilních zaměstnanců, řekněme kontraktorů. Ti tu jsou mnohdy i několik let. Žijí tu někdy i s manželkou nebo manželem. Tvoří tu jakési jádro společenství. Jsem jim velice vděčný za pomoc i radu. Tito lidé řeší trochu jiné problémy, jsou to takoví světoběžníci. 

Jaký nejhorší a naopak nejkrásnější okamžik se vám v souvislosti s vaší současnou misí po těch 4 měsících vybaví? 

Nedá se hovořit o všem, omlouvám se. Ale horké chvilky zažívám vždy, když cítím, že jsem si s někým neporozuměl. Nebo že se neumím dobře vyjádřit, že nemohu nabídnout víc, než na kolik jazykově stačím. A nebudu zapírat, že i já mám své vnitřní bitvy, které mi někdy nedají spát. Dokážu se díky tomu ztotožnit s bezmocí vojáků, kteří řeší na dálku nějaké krize. Nejkrásnější okamžik byl někdy v polovině mise. Na jedné základně mají možnost vystoupat na místní kopec, který je součástí základny. To, co se mi zdálo zdálky jako hora z prachu a kamení, bylo zblízka rozkvetlé, plné květin. Bylo jaro a já jsem prožíval, že jsem dlouho daleko od domova a že mám ještě dlouho do návratu. Tak to bylo takové nadechnutí. Navíc jsem člověk přírody, která mi tu velmi chybí.

Co byste jako vojenský duchovní vzkázal rodinám českých vojáků, kteří jsou prakticky neustále vystaveni možným střetům a konfliktům?

Prosím je, aby byli velice trpěliví. Mají vás rádi, i když vám připadá, že jste doma na všechno sami, že jste opuštění. I vojáci se mohou cítit opuštění, mohou prožívat nesmyslnost své mise a přesto musí zůstat pevní, připravení, rozhodní. A také abyste na ně netlačili, až se vám vrátí. Říká se, že jak dlouho je člověk pryč, tak dlouho si zvyká po návratu. Oni budou mít mnoho představ, spoustu plánů na první dny, ale ty se jim možná nenaplní. Možná budou plní dojmů, budou chtít, abyste jim naslouchali. Možná to nebudou mít v hlavě všechno urovnané. Vrátí se vám a budou zvyklí na takový jednoduchý způsob života. A najednou se ocitnou ve složitém světě. Budou stát před regálem v supermarketu a možná se budou cítit bezradně. A možná to tak mít nebudou a hned zapadnou do vašeho normálního rytmu.

Chystáte se po ukončení působení v Kábulu na návrat zpátky k posádce v Liberci? 

Samozřejmě! Už se na sebe těšíme, už máme plány. Budeme slavit sto let plynové služby – tedy sto let jednotky protichemické ochrany. Bude potřeba každá ruka a já se už nemůžu dočkat. Těším se i na vyšší relativní vlhkost vzduchu, krajinu, která připomíná zahradu, orosený půllitr piva, a na přátele. Svět doma se posune a i mne ten půlrok tady změní. Ale je to výzva. Některé vztahy se ochladí, jiné třeba prohloubí. Život je náročně krásný.

Kdybyste měl jednou větou charakterizovat jako kaplan život na misi v Afghánistánu. Jak by ta věta vypadala? 

Omlouvám se, ale to se mi asi nepovede. To bychom nemuseli vést tento rozsáhlý rozhovor a omezili bychom se jen na tu jednu větu, což by byla možná škoda?

Foto: Archiv Petra Šabaky (6x)

Kdo je kpt. Petr Šabaka

  • vojenský kaplan 31. pluku radiační, chemické a biologické ochrany Liberec
  • narozen dne 1.8. 1978 v Hradci Králové
  • od roku 2005 knězem Římskokatolické církve

Po maturitě na Biskupském gymnáziu v Hradci Králové studoval na Teologickém konviktu v Litoměřicích a Katolické Teologické fakultě UK v Praze. Po druhém ročníku teologie absolvoval základní vojenskou službu v Žatci. Od října 2001 pokračoval ve studiu teologie na Papežské Lateránské Univerzitě v Římě, kde studium teologie dokončil. V červnu 2004 byl vysvěcen na jáhna a roční jáhenskou službu absolvoval v Diecézním centru života mládeže Vesmír v Orlických horách a v Pardubicích. Po kněžském svěcení dne 16.7. 2005 sloužil do června 2007 ve farnosti Jičín.

Služba v Ozbrojených silách ČR:

  • červenec 2007 - březen 2013 – kaplan Vojenské střední školy a Vyšší odborné školy v Moravské Třebové
  • duben 2013 - listopad 2013 - kaplan 31. brigády radiační, chemické a biologické ochrany Liberec
  • prosinec 2013 - dosud - kaplan 31. pluku radiační, chemické a biologické ochrany Liberec

Zahraniční operace:

  • srpen – prosinec 2008 - Polní nemocnice (Afghánistán).
  • leden 2019 až doposud velitelství Resolut support v Kábulu (Afghánistán).

Zdroj: www.kaplani.army.cz

♥ Chci podpořit Liberecké Zprávy!
Bezpečné platby pro nás zajišťuje Gopay.cz

Celkem
Sdílení