„Nevypínáme telefon v půl páté, do práce jdeme, kdykoliv je potřeba,“ říká na začátku sezony náčelník horské služby

„Dobrý záchranář se pozná tak, že je mu práce koníčkem. To je z mého pohledu možná vůbec nejdůležitější. Horský záchranář není obyčejné zaměstnání, kde bychom v půl páté odpoledne zhasli, vypnuli telefony, bouchli dveřmi a zamkli barák. Všichni se vracíme do práce, kdykoliv je potřeba. Pokud nám zavolá policie, že někoho v horách hledá, když zavolají hasiči, že někde hoří, zavolá-li  zdravotnická záchranka, že v pro ně nepřístupném terénu je člověk, kterému je třeba pomoci, v tu chvíli se zvedáme a jdeme pracovat.,“ říká na začátku zimní sezony René Mašín, náčelník pro oblast Jizerských hor.


René Mašín. Foto: Jan Stránský

Jste jablonecký rodák, do Jizerek jste to měl kousek. Vzpomenete si na první setkání s horami?

Jako malého kluka mě rodiče na hory brali, Jizerky měli velmi rádi. S horskou službou jsem se ale setkal v Rokytnici, kde byl můj strejda členem horské služby. Prázdniny u babičky v Rokytnici jsem trávil se strejdou po kopcích, na lyžích. Tam jsem prvně viděl, co horská služba dělá. Pobyt v horách mě nasměroval ke sportům jako je lyžování nebo horolezectví. Byl jsem v partě kamarádů, horolezci, lyžaři, kteří zároveň byli členy horské služby v Jizerských horách. Takže mě k tomu trochu přitáhli.

Kromě strýce, měl jste v rodině i dalšího záchranáře, ještě jiný vzor pro vaši dnešní práci?

Určitě. Měl jsem i prastrýce, který svého času zakládal horskou službu v Krkonoších. Určité rodinné stopy, které mě vedly k horské službě, existují.

Kdy vás poprvé napadlo, že byste se mohl stát členem horské služby? Byly to právě chvíle, které jste trávil v Rokytnici se strýcem?

Asi ano. Ve věku okolo deseti let, kdy se člověk trošku začíná zabývat tím, co by mohl v životě dělat, byla mojí vizí právě horská služba. Že jsem se později skutečně dostal do pozice zaměstnance horské služby a dnes náčelníka pro Jizerky, to už byl takový bonus. V mládí jsem uvažoval o tom, že by mi zcela stačilo být klidně jen dobrovolným členem. Moci zkrátka alespoň nějak pomáhat lidem. Být napomocen těm, kteří se na horách dostanou do potíží.

Pátrání jsou nejnáročnější

Co všechno jste, myslím tím výcvik, musel absolvovat, abyste se záchranářem stal?

Od devatenácti let jsem byl čekatelem horské služby. Po dvou třech letech jsem se stal členem, pak jsem byl vedoucím okrsku na Severáku a po x-letech jsem se stal zaměstnancem. Udělal jsem si kvalifikační nadstavbu. Což znamená oblasti jako cvičitel horské služby, letecký záchranář a následně instruktor pro výcvik leteckých záchranářů.

Co obnáší práce čekatele?

Musí v první řadě poznat systém služeb, systém záchrany. Musí se naučit spoustu potřebných věcí, tedy meteorologii, topografii, osvojit si znalosti horolezectví, lyžování a samozřejmě hodně zdravovědy, na kterou se bere velký zřetel.

Máte v paměti zásah, který byl pro vás skutečně intenzivní, uvízl vám v hlavě?

Jsou to pátrací akce po lidech, kteří se v horách dostali do nesnází, ztratili se, nemohli dál kvůli vyčerpání. Jsou náročné na organizaci, logistiku. Je třeba poskládat dostupné indicie, rozhodnout, kam se půjde, jaká lokalita se bude prohledávat. V minulosti to bylo o to těžší, že jsem mnohdy vůbec netušili, v jaké lokalitě by ztracený člověk mohl být.

Naprostá nutnost? Dokonale znát hory

Musíte se umět od každého případu emočně odstřihnout. Máte k dispozici psychologickou pomoc?

V prvopočátcích zůstávaly dozvuky tragických událostí v člověku trochu déle. Postupem času jsme se všichni naučili s těmito věcmi pracovat. Navíc máme možnost, a občas ji využíváme, spolupracovat se zdravotnickou záchrankou. Mají k dispozici psychologickou interventku. Pokud má člen horské služby psychický problém, například po zásahu u úmrtí dítěte, notabene, když sám malé děti doma má, v tu chvíli je opravdu namístě návštěva interventky. Dokáže účinně pomoci. Dozvuky neštěstí se díky ní daří lépe zahladit.

Už jste to z velké části řekl, ale přesto: jakými praktickými dovednostmi musí dobrý horský záchranář disponovat?

Nezmínil jsem nutnost skutečně dobré znalosti terénu. Jizerské hory musíme detailně znát. Jestliže nás někdo požádá o pomoc, musíme hned jasně vědět, za pomoci jaké techniky se lze do patřičné lokality dostat. A na jaké místo člověka přepravit, aby si ho tam s co nejmenšími problémy mohla převzít zdravotnická záchranná služba. Navíc, hory se mění. Mění se vegetace, mění se přístupové cesty, což souvisí především s lesnickou těžbou dřeva. Každý záchranář má odpovědnost za to, že ví, co je v horách nového. Aby pak nebyl při nutnosti zásahu překvapen třeba faktem, že je někde zahrazená cesta, ačkoliv byla ještě nedávno volně dostupná. Uvedu příklad: začne se těžit část lesa a cesta, která tudy vede a je pro nás zásadní, je najednou neprůjezdná. Podobné informace si předáváme na poradách i v knize služeb, abychom se nedostali do pasti. Každý má v měsíci několik dní, kdy chodí do terénu a znalosti o oblasti Jizerských hor si aktualizuje. Dlouho, třeba rok, jsem nebyl například v oblasti Oldřichovského Špičáku, takže vím, že se tam musím jít podívat. Nedá se tam projet ani autem, ani čtyřkolkou, hodím batoh na záda a jdu si to prošlápnout. Strávím tím den a pak vím, jaká je tam aktuální situace, kde hrozí případné problémy. Pokud třeba zjistím, že je v oblasti strom spadlý strom přes cestu, vrátíme se na místo a pořežeme ho, aby byla průchozí.

V poslední době vám, předpokládám, s upřesněním polohy zraněného pomáhají digitální technologie a mobilní geolokační aplikace typu Záchranka.

Bezesporu. V IT technologiích se jde nyní opravdu hodně kupředu. Zrovna Záchranka je spolehlivá, velmi nám pomáhá. Existují ale jiné služby, na které už se stoprocentně spolehnout nemůžeme.  Data, která nám přicházejí v elektronické podobě, musíme vždy brát s rezervou. Je nezbytné předem počítat s tím, že například u určení místa nehody mohlo dojít k určitému posunu, k chybě. Máme i vlastní radiofonní sítě. Vidíme díky nim aktuální pohyb a místo pobytu kolegů, vysílaček. Díky tomu víme, kde máme aktuálně záchranáře, a který z nich to má v případě potřeby k místu nehody nebo do prostoru, kde někomu došly síly nebo se ztratil, nejblíž. Vidíme rovněž, kde se aktuálně pohybuje vrtulník záchranné služby. Jak jsem říkal, hodně nám digitální technologie pomáhají, ale nejsou bezchybné. Dokonalá znalost hor je pro každého záchranáře stále naprosto nezbytná.

Individualista nemá šanci

To jsme probrali praktickou stránku věci. Zajímá mě ovšem také, zda existuje nějaká suma morálních nebo charakterových vlastností nezbytných pro dobrého záchranáře.

Musí být týmový hráč. Nikdy nesmí jít o individualistu, který by si coby záchranář honil svoje ego.

Je práce v horské službě povoláním nebo posláním?

Dobrý záchranář se pozná tak, že je mu práce koníčkem. To je z mého pohledu možná vůbec nejdůležitější. Horský záchranář není obyčejné zaměstnání, kde bychom v půl páté odpoledne zhasli, vypnuli telefony, bouchli dveřmi a zamkli barák. Všichni se vracíme do práce, kdykoliv je potřeba. Pokud nám zavolá policie, že někoho v horách hledá, když zavolají hasiči, že v horách  hoří, zavolá-li  zdravotnická záchranka, že v pro ně nepřístupném terénu je člověk, kterému je třeba pomoci, v tu chvíli se zvedáme a jdeme pracovat.

Kdo je dnes vlastně dnes vaším nejčastějším „klientem“? Vím, že bylo období, kdy lidé nezvládali tehdy nové carvingové lyže, ale to už předpokládám pominulo.

V létě jsou to samozřejmě cyklisti. Například lidé střední generace, kteří na kole moc nejezdí. Přijedou do Jizerských hor, vidí, že profil není extra náročný, ale jak nejsou vyježdění, jsou na kole méně obratní a dochází k pádům. V zimě nejčastěji ošetřujeme kolenní vazy. Což je typ úrazu, který jde napříč generacemi. Od mladých lidí, někdy i dětí, až po seniory.

Běžkaři jsou bezproblémoví?

Úplně ne. Hodně častým úrazem je poranění krčku. Na Jizerské magistrále je pro běžkaře vyfrézovaná krásná čistá stopa. Když se pak člověk rozjede z kopce, nepodaří se mu ze stopy vystoupit a nezvládne zatočit, padá většinou právě na bok. Často jezdíme na pomoc i lidem, kteří si naplánovali příliš dlouhou nebo náročnou trasu a vyčerpáním nemohou dál. U běžkařů také relativně často jezdíme k srdečním příhodám. Každý by si měl být vědom, na co jeho fyzický fond stačí, je třeba být soudný.

Himálaj? Nepoměřuji hory nadmořskou výškou

Máte nějakou zpětnou vazbu od lidí, kterým jste pomohli? Zdravotním sestřičkám nosí pacienti kafe a bonboniéry, doktorům flašky. Jak je to u vás?

Hodně nám chodí poděkování e-mailem. Což je pěkné. Pokud předáváme zraněného zdravotní záchrance ve špatném, kritickém stavu, máme pak radost, když se ptáme, jak to dopadlo, a dozvíme se, že dobře. Že se pacientovi daří lépe a jeho zdravotní stav se lepší. To je pro nás pověstná třešnička. Hřeje nás vědomí, že jsme udělali vše, co jsme mohli, že jsme to udělali dobře, a že zraněný člověk se uzdravuje.

René Mašín s kamarádem horolezcem a kolegou záchranářem Petrem Žihlíkem na Piku Skalistém, Pamír, 1987. Foto: archiv René Mašína

Když jsem vás před časem sháněl, řekli mi kolegové, že jste právě v Pákistánu. Kde všude na světě jste byl, které hory jste zlézal?

Jako malý jsem stejně jako všichni zdejší horolezci začínal na pískovci v Českém ráji. Pak přišly Vysoké Tatry. Ve chvíli, kdy už bylo možné vyjet do zahraničí jsme vyráželi do Alp, hodně jsme lezli v Dolomitech. Postupně se otevřela cesta do Himálaje, do Nepálu. Tam jsem parkrát byl. Teď se mi splnilo po čem jsem toužil, podívat se do oblasti Karákóramu. Tam jsme letos v oblasti Gašerbrumu a K2 byli asi měsíc a půl.

Ve srovnání se světovými velehorami, jak obstojí ty Jizerské? Jsou to vůbec hory?

Určitě. A hlavně jsou naše. Ono je vlastně jedno, jestli jde o osmitisícovky nebo naše maximálně tisícové hory. Každé pohoří je jinak hezké. Nepoměřuji hory nadmořskými výškami. Je mi jedno, jestli jdu na výlet do Jizerek nebo do Krkonoš, a chodím tam velmi rád, anebo jestli jsem zrovna na hoře v Himálaji.

Máte v Jizerských horách oblíbená místa?

Hrozně se mi líbí centrální oblast a severní úbočí Jizerek. Jizera je nádherný monument s úžasnou skalní vyhlídkou. Severní úbočí zase nabízí spousty skal a roklí, není tam velká návštěvnost, a tam si vždy najdu, co potřebuji. A třeba Josefodolská přehrada, speciálně pokud máte možnost ji vidět z výšky, má charakter kanadského jezera. Nádherný kus země.

♥ Chci podpořit Liberecké Zprávy!
Bezpečné platby pro nás zajišťuje Gopay.cz

Celkem
Sdílení
KOMENTÁŘE