Novinářem v listopadu 1989. „Čekání na revoluci bylo jako touha po prvním milování.“

Nejzkušenější aktivní liberecký žurnalista Miloslav Lubas vzpomíná nejen na listopad 1989, ale i na mediální léta, která revoluci předcházela. „Od roku 1988 už byla atmosféra v novinách uvolněnější. Všichni tušili, že se něco musí stát. Čekání na převrat bylo pro mě možná vůbec nejkrásnější. Přirovnal bych to úžasné napětí k touze kluka, který čeká na první milování,“ usmívá se Lubas. Protože jsme spolu pracovali řadu let v MF DNES, v rozhovoru si přirozeně tykáme.


Miloslav Lubas. Foto: Jan Stránský

Do tehdejších Novin Jablonecka, týdeníku OV KSČ, jsi nastoupil v srpnu 1984. Předpokládám, že atmosféra byla v té době ještě značně normalizační.

Přiznám se, že jsem to úplně nevnímal. Měl jsem měsíc do vojny. Ale i tak jsem stačil poznat v lidi redakci. Byli prima, nebyl mezi nimi žádný karieristický hajzlík. Šéfredaktorem byl Jiří Valášek, sice komunista, ale vynikající člověk. V začátcích mi strašně pomohl. Měl jsem sice jako jediný v redakci vystudovanou žurnalistiku, ale Jirka mě uchránil před mnoha průšvihy, jichž se bych se bez jeho zkušeností jistě dopustil. Nikdy nezapomenu, jak skvěle se ke mně chovaly Jiřina Polanská nebo Věra Nesvadbová. Noviny Jablonecka tenkrát měly i výborné sporťáky Jardu Hrabáka a Vláďu Prejzu a vysoce kulturního dopisovatele Honzu Tomíčka, noblesního člověka a mistra českého jazyka. Od všech jsem se měl co učit a v blbých časech totality byla radost se s nimi potkávat. Po vojně jsem se v říjnu 1985 do Novin Jablonecka vrátil. Roky 1985, 1986 a i 1987, to byla doba, kdy v novinách panovala velká nesvoboda. Pokud se funkcionářům cokoliv nelíbilo, vytvořili velký problém. Chodil jsem na kobereček, dostával jsem strašnou čočku a vypadalo to, že mě vyrazí. Načež jsem se vždy na půl roku „polepšil“, a pak jsem udělal další průšvih. S nástupem Gorbačova v roce 1988 se situace výrazně změnila. Svoboda psaní byla náhle větší. Byť měla samozřejmě stále svoje mantinely. Nemohli jsme napsat „Chceme svobodné volby“ nebo „KSČ by neměla mít navždy vedoucí úlohu“ popřípadě „Tento stát je prohnilý.“ Co jsme už ale mohli, bylo upozorňovat na věci, jež nebyly v pořádku. Například, že nefunguje průmysl, že je vše nesmyslně stažené byrokratickými normami. Ale zpátky k dění v redakci. Jiří Valášek byl povýšen a mě pověřili vedením. S uvolněním poměrů nás pochopitelně práce začala mnohem víc bavit. Věřili jsme, že režim praskne. Navíc se i vyměnilo osazenstvo OV KSČ, přišli lidé, kteří věděli, že už to dál nejde. Rok 1988 se co do svobody informování nedá s léty 1985 a 1986 vůbec srovnávat.

Psal jsi jako západoněmecký novinář

Když se k oněm létům ještě vrátíme. Vzpomeneš na konkrétní článek, za který jsi šel na kobereček?

Do redakce přišla jistá paní a popsala nám praktiky Okresního bytového podniku. Což  byl typ instituce, kde se na na práci kašlalo, kde řemeslníci už v jedenáct dopoledne vysedávali na pivu. Popsala mi celou svoji, docela hrůzostrašnou, story. Napsal jsem článek s titulkem „Bydlení jenom k vzteku“ s poditulkem „Okresní podnik bytového hospodářství neplní závěry XY. sjezdu KSČ.“ Následovala kárná komise. Řvalo na mě čtrnáct soudruhů. Křičeli „co jsi tím chtěl dokázat, soudruhu.“ Nebo „psal jsi jako západoněmecký novinář ve Spieglu“ a „pošpinil jsi poctivého straníka“, případně „útočíš na nás jako „revizionisti v roce 1968.“ Myslel jsem, že je po mně. A v dalším vydání vyšel článek pod titulkem „Omlouváme se vám, poctiví pracovníci OBP.“

Když se v běhu času posuneme k listopadu 1989. Kdy jsi začal pociťovat, že by v novinách mohlo dojít ke zlomu, k ještě většímu příklonu ke svobodnému psaní?

Mladá fronta mi nabídla post libereckého zpravodaje. V únoru 1989 jsem nastoupil. Ačkoliv šlo o deník ÚV SSM, práce tam byla mnohem volnější, naprosto to s okresním týdeníkem nelze srovnávat. Už v zimě 1989 pracovala v Mladé frontě velká skupina lidí, která se pokoušela pohnout s poměry směrem, který vyvrcholil Listopadem. Namátkou si vybavuji, že jsem napsal článek o tom, že sice stát uvolnil půjčky na výstavbu rodinných domů pro mladé, peníze ovšem nebylo kde utratit, neboť na trhu chyběly tvárnice, cihly, cement, zkrátka vše. V červenci několik kolegů ve Frontě podepsalo Několik vět, ač byli někteří členy partaje. Což byla od nich velká odvaha. Vadilo to šéfredaktorce i mnoha pravověrným komunistům v redakci. Mladá fronta referovala, i když velmi umírněně, o demonstracích už z 28. října 1989. Kolegové Libor Ševčík s Bořkem Hanušem tam šli a napsali alespoň kousek pravdy. Totiž, že demonstranti neslyšeli esenbácké výzvy a výhrůžky. Policejní megafony příšerně šuměly, nebylo rozumět jedinému slovu. Od kolegů byla velká odvaha napsat, že lidé, k nimž se výzva, aby se rozešli, vůbec nedostala, byli následně rozehnáni. Bylo jasné, že se atmosféra v novinách uvolňuje.

O revoluci v Liberci jsem referoval ze sídla OV KSČ

Kdy jsi jako liberecký zpravodaj začal referovat o listopadových událostech u nás?

Abych vysvětlil, jaká byla tehdy v Liberci mediální scéna. Existovaly regionální noviny Vpřed, kde vedle tvrdé normalizační party pracovali moji kamarádi Jarda Sedlák a Milada Medková, později Prokopová (oba pak působili v MF DNES - pozn. red.). Byl tady Průboj jako deník Krajského výboru KSČ. Československou televizi v Liberci reprezentoval Jindřich Honzík a svého člověka měl v Liberci i Československý rozhlas. Z celostátních novin tady měla svého zpravodaje jediná Mladá fronta. Samozřejmě jsme ze Svobodné Evropy věděli, že byla v Praze demonstrace. Nepřikládali jsme tomu ovšem velkou váhu. Mysleli jsme si, že vše pojede dál. Situace se uklidní, nic klíčového se nezmění a za měsíc bude demonstrace další. V pondělí 20. listopadu večer mi ale volal Robert Sobota, syn Luďka Soboty, jestli bych také nechtěl napsat o demonstracích. Odvětil jsem, že u nás se nic neděje, speciálně v Plavech, kde jsem bydlel. Na což mi sdělil, že je na Václaváku dvě stě tisíc lidí. Byl jsem právě v sauně, kde jsem to řekl ostatním. Nikdo tomu nevěřil. V televizi ani v rozhlase nic takového nevysílali. V úterý jsem jel každopádně do Liberce, kde měli studenti tehdejší Vysoké školy strojní a textilní mítink. Vysokoškoláci, profesoři a SSM. Řešili, co se v Praze vlastně stalo. Neměli moc informací, někdo se bál. Svazáci byli extra krotcí. Měl jsem hroznou chuť vyskočit a říct: „To snad nemyslíte vážně, začněte něco dělat. Tady přece nejde jen o to, aby se vyšetřilo, co se v Praze stalo, ale hlavně o to, aby se něco udělalo s režimem, který to dopustil.“ Byl jsem ale v roli nestranného novináře, nikoliv aktivisty, tak jsem to neudělal. Vzápětí se ke mně dostaly zprávy, že by se už tentýž večer mělo cosi dít na Benešáku. V pět hodin se začali trousit lidé. Najednou jich bylo čtyři pět tisíc. Přijeli umělci z Prahy, myslím, lidé z Ypsilonky. Tuším, že Jan Schmid a snad i Jiří Lábus. Dav se sebral, nevím, jestli to bylo spontánní, nebo šlo o akci StB, a vydal se Pražskou dolů přes Gottwalďák, dnešní Soukenné náměstí, k sídlu OV KSČ. V oknech se ještě svítilo a lidé na komunisty křičeli, ať vylezou ven. Chvíli to trvalo, pak si lidé slíbili, že se vrátí druhý den, shromáždění se rozešlo. Tehdy pochopitelně neexistovala dnešní digitální technika. Vše jsem po telefonu diktoval do pražské redakce. Neměl jsem ovšem vlastní redakci. Telefonovat jsem chodil do redakce Průboje. Shodou okolností působila právě v budově OV KSČ. Vtipné bylo, že vůbec první zprávu o tom, že se v Liberci děje cosi revolučního, jsem do Mladé fronty telefonoval ze sídla OV KSČ. Šlo o první zprávu z Liberce, která se objevila v celostátních médií. ČTK o událostech nereferovala, televize a rozhlas nevysílaly a nikdo jiný než Mladá fronta tady neměla svého zpravodaje.

Jak se začátku revoluce v Liberci věnovala místní média, třeba Průboj?

Nijak. Průboj o revoluci v Liberci mlčel. Případně psal, že se sešlo pár ztroskotanců. Okresní noviny Vpřed, o nichž jsem říkal, že tam pracovali Milada Medková a Jarda Sedlák, chtěly o revoluci psát. Jenže bigotní vedení novin věrně sloužilo straně a tyto články do novin zkrátka a prostě nedávalo. Chodili jsme spolu do hospod, kde jim lidé nadávali, že jsou šmejdi a proč o tom nepíší. Vyústilo to ve veřejné vystoupení Milady Medkové (Prokopové) a Jardy Sedláka na páteční demonstraci. Bylo tam již jistě dvacet tisíc lidí. Řekli jim, jak se věci v novinách mají. Bylo to úžasné. Tisíce lidí jim tleskaly a skandovaly „My vás nedáme.“ Poté už Vpřed začal o demonstracích psát. Byly to určitě první okresní noviny v bývalém Severočeském kraji, které se staly svobodnými.

Pochod vysokoškoláků byl zlom

Byla Mladá fronta, která tě vyloženě úkolovala, abys o událostech v regionu referoval, nejpokrokovějším médiem v zemi?

Myslím, že ještě otevřenější byly Lidová demokracie a Svobodné slovo, stranické noviny ostatních partají Národní fronty, tedy Československé strany lidové a Československé strany národně socialistické. Byly zprvu mnohem ostřejší než Mladá fronta. Což se záhy srovnalo. Navíc Mladá fronta měla výhodu ve vysokém nákladu, několika set tisíc výtisků, což je bráno dnešními poměry jako neuvěřitelné číslo. Navíc to byly noviny pro mladé, kteří revoluci dělali.

Bral jsi tehdejší události jako čistě pracovní záležitost, nebo jsi je s ostatními prožíval?

Nebylo možné to neprožívat. Všichni jsme se hrozně těšili. Neskrývám, že jsem ze staré komunistické rodiny, byl jsem kandidátem KSČ. Není to nic, čím bych se mohl chlubit. Současně jsem ale pořád věřil, že se s komunistickým režimem podaří něco udělat. A najednou se to dělo. Lidé se nebáli. Ve středu jsme na Benešáku podepisovali archy. Atmosféra byla elektrizující. Sounáležitost lidí úžasná. Nedalo se k věcem přistupovat profesionálně chladně. Do redakce Průboje, odkud jsem po telefonu diktoval články, jsem chodil úplně rozechvělý.

Co byl pro tebe největší zážitek?

Když jsem viděl původně krotké vysokoškoláky, jak se strašně rychle zbavili obav, strachu a nejistoty. V úterý měli nemastnou neslanou schůzi, o níž jsem hovořil, a už ve středu bylo velké setkání se stranickými a státními funkcionáři v Liberci na výstavišti. Studentů dorazilo snad patnáct stovek. Hovořil k nim tehdejší předseda okresního národního výboru Jaroslav Morávek. Spolu s dalšími studentům vysvětloval, proč by neměli demonstrace podporovat, že jim přece postavili nové koleje a podobně. Nechtěli zkrátka, aby šli večer na Benešák, kde byla plánovaná další demonstrace. Oproti úterý už byli vysokoškoláci ale mnohem odvážnější. Měli i stávkový výbor, kde figurovali například Ivo Luňák nebo nynější ředitelka Šaldova divadla Jarmila Pešlová. Půl hodiny funkcionáře poslouchali. Pak kdosi prohlásil „na tohle fakt nemáme čas, tohle poslouchat, jdeme“. Všichni se sebrali, řekli si buď teď, anebo nikdy a průvod studentů se vydal Masaryčkou nahoru přes Šalďák. To byla síla. Obrovská emoce. Šel jsem s nimi a říkal si, že je hotovo. Pro Liberec to byl zlom.

Vzrušující rok čekání

Popisuješ to jako největší zážitek z revoluce. Byl to pro tebe vrchol i z hlediska novinářského?

Byl to spíš lidsky vrchol. Mladá fronta měla čtyři až šest stránek. Každý den se tam z Liberce vešla jen nudlička o patnácti řádcích. Nicméně důležitá nudlička. Čtenáři si řekli, „hele, už jich tam bylo deset tisíc“. A další den skutečně přišlo demonstrovat k radnici patnáct tisíc lidí. Pak dvacet tisíc, pětadvacet tisíc... Z hlediska novinářského to ale byly jednoduché stručné zprávy, neměly s velkou žurnalistikou nic společného. Na sobotu, kdy se v Liberci očekávalo na náměstí pětadvacet tisíc demonstrantů, si ode mě redakce objednala otvírák o osmdesáti devadesáti řádcích. Ovšem do toho přišla plná Letná. Napsal jsem domluvený dlouhý otvírák. Letná ale logicky vše přebila. Z mých osmdesáti řádků nakonec vyšlo sedm. Zpátky k otázce. Moc se mi líbila doba těsně před revolucí. Očekávání, kdy to praskne, etapa velkých nadějí je, myslím, vůbec to nejlepší. Jako když začínáš chodit s holkou a myslíš si, že už by to mohlo dopadnout, že byste se mohli milovat. Spějete k tomu společně, krůček po krůčku. Je to krásné. Čekání, naděje, vědomí, že směřujete k cíli, to je nádhera. Myslím, že rok před revolucí byl takovým čekáním.

Revoluční dny v Liberci. Foto: 2 x Milan Drahoňovský

Podivná privatizace okresních novin

Co se po revoluci stalo s místními novinami?

Do Vpředu se vrátila část novinářů, kteří tam působili v osmašedesátém, načež je po okupaci vojsky Varšavské smlouvy komunisti vyházeli. Především Luboš Příhoda, velká liberecká osobnost. Zůstávali Jarda Sedlák, Milada Medková a další mladí lidé, kteří se tehdy postavili vedení a překlopili noviny do svobodného režimu. Stará bolševická garnitura sama odešla, nebo byla vyhozena, nevím. Luboš Příhoda, kterého po osmašedesátém poslali k lisu a do jiných dělnických profesí, se stal šéfredaktorem. Dělali skvělé noviny, moc dobrá žurnalistika. Potom se Vpřed, později se jmenoval Region, podobně jako většina tisku privatizoval. Privatizační projekty podala vydavatelská společnost Mladé fronty, samotná redakce okolo Luboše Příhody a taky podnikatelská skupina, kde hrál důležitou roli bývalý redaktor Vpředu a fotograf Ota Mrákota. Vyhrála. Vůbec jsem tomu nerozuměl. Dodnes to mnoho lidí nedokáže skousnout. Nevím, Bůh suď, ale naprosto veřejně se mluvilo o tom, že rozhodly jen a pouze úplatky. Vždyť zpětně nahlédnuto, komu jinému by měl okresní národní výbor noviny předat, než vydavatelství s takovým renomé a s tak prudce stoupající prestiží a nákladem jako byla Mladá fronta. A když už ne Mladé frontě, tak samozřejmě skvělé redakci v čele s Lubošem Příhodou. Leč uspěl někdo úplně jiný. Všichni, kdo si revoluci vybojovali anebo se vrátili jako právě Luboš Příhoda, dříve nebo později skončili. Noviny Region později zanikly. Přišli pasovští, tedy Vltava Labe Press, pod nimiž vznikl například Liberecký den. Přešla tam spousta dobrých novinářů a šéfku jim dělala Alena Roubalová. Pasovští ostatně postupně skoupili všechny místní noviny.

Babiš by noviny vlastnit neměl

Byl jsi nejprve libereckým zpravodajem Mladé fronty, posléze jejím spolumajitelem, v Liberci jsi zakládal krajskou redakci, kterou jsi pak řadu let řídil, a dnes pracuješ opět v MF DNES. Jsi tedy kompetentní zhodnotit, kam se od revoluce novinářská svoboda posunuje.

Před pěti roky jsem se seznámil s bratrem libereckého chartisty Reného Matouška, Jiřím Matouškem. René po celý svůj život bojoval proti režimu, doplatila na to i jeho rodina. A jeho bratr Jiří dnes hovoří o berlusconizaci české mediální scény. Andrej Babiš je premiérem. Ať má, nebo nemá svěřenské fondy, noviny by vlastnit neměl. Ani zprostředkovaně. Rozhlédněme se po vlastnické struktuře největších českých médií. Zdeněk Bakala vlastní Aktuálně.cz a Hospodářské noviny. Daniel Křetínský má Blesk, Sport, Reflex a další tituly. Petr Kellner koupil Novu. Možná spolu zápolí, kdo je v miliardářském žebříčku aktuálně nejvýš. Ale nakonec je to, myslím, jedna parta, která se na zásadních věcech dokáže domluvit. Zatímco dřív nad médii seděla partajní nomenklatura, hlídal je ideologický tajemník a pracovník ideologického oddělení pro tisk a informace, dnes na jejich místě sedí miliardář a jeho manažeři. V lepším případě má svoje médium jako hračku. V horším případě jako nástroj k uskutečňování svých osobních cílů. Co ale musím zdůraznit: i v rukou miliardářů je svoboda médií mnohonásobně, ale skutečně mnohonásobně vyšší, než byla třeba v roce 1987. Jiří Matoušek nicméně říká ještě jednu věc. Působí to jako vtip, ale když se nad tím člověkem zamyslí, moc k smíchu to není. Ptal jsem se ho na srovnání doby před revolucí s dnešní. Odpověděl: „Před rokem 1989 tady vládla Komunistická strana Československa s podporou několika desítek tisíc estébáků. Dnes nám vládne jeden agent StB s podporou komunistů, kteří se po roce 1989 skoro vůbec nezměnili.“

Miloslav Lubas
 
Vystudoval Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy a jako novinář pracoval v Novinách Jablonecka, Mladé frontě, Mladé frontě Dnes, Denících Bohemia, Aktuálně.cz a České tiskové kanceláři. Nyní působí opět v Mladé frontě Dnes. Téměř jeden rok se živil jako kuchař, číšník, pokojský, kotelník, odklízeč sněhu a marketingový manažer v rodinném penzionu Kamenice. Od sedmi do čtyřiceti let hrál v okresních a krajských soutěžích fotbal, který má rád dodnes. V současné době se věnuje stolnímu tenisu. Roku 2002 vydal humoristickou kroniku české žurnalistiky, nazvanou Průvodce mediálním hyenismem (2002), která popisuje léta 1980 až 2002. Vyšly mu i knihy Janovice nikdy více, lepší kouli do palice! : taková byla vojna za Husáka, Za dva sudy piva, Bubla Bubla Bublanina nebo Pepouchova řecká dovolená.
♥ Chci podpořit Liberecké Zprávy!
Bezpečné platby pro nás zajišťuje Gopay.cz


Celkem
Sdílení
KOMENTÁŘE