Obdivuji, co všechno člověk dokáže unést, říká liberecký nemocniční kaplan

„Při bilancování během nemoci nebo na konci života jdou materiální věci úplně stranou. Jde o vztahové záležitosti. A velmi často se jedná o události staršího data. Lidé litují, že se v rodině nesetkávali. Materiálno už člověk neřeší,“ říká v rozhovoru pro Liberecké Zprávy Filip Susa, kaplan liberecké nemocnice, který pomáhá pacientům především na oddělení následné péče.


Kaplan liberecké nemocnice Filip Susa.

Foto: Jan Stránský

Co od vás pacienti očekávají nejčastěji. Je to naděje, jak mi napovídá intuice?

Jedním z úkolů nemocničního kaplana je skutečně sdílení naděje. Už jenom tím, že pacienta navštívím se někdy naděje nastoluje jaké téma, jindy jsou to jiná, rovněž závažná témata. Je třeba říci, že na naději nemám patent. Cosi se musí otevřít v lidech, s nimiž komunikuji. Ono je to tak, že když je člověk v nemocnici dlouho, například po různých zlomeninách, může mu začít být úzko. Sype se nejenom tělesné zdraví, ale člověk, upoután na lůžko, si uvědomuje, co už například nezvládne. Co už v rodinných vztazích nezmění. Kaplan je v nemocnici právě kvůli základním lidským otázkám, často spirituálním. Jako je právě naděje, smysl života, odpuštění, zapojení do rodiny, ale i do lidstva jako celku. Lidé se táží, jaký smysl jejich život má. Vycházím z toho, že tyto otázky si kladou všichni lidé. A všichni si je nějak zodpovídají. Moje služba není striktně duchovní, ve smyslu církevním. Hodně rozlišuji, že u nás v evangelickém sboru jsem farářem a duchovním své církve. Zatímco v nemocnici nevystupuji jako farář, ale jako kaplan. Tedy také duchovní, ale duchovní vyslaný do světa. Nebyl bych rád, kdyby se někdo z pacientů domníval, že jsem jenom farář a jenom pro věřící.

Už jste na to částečně odpověděl. Přesto: žádají vás o setkání kromě věřících například i lidé, kteří vlivem nemoci, a dlouhého zotavovaní, mají čas najednou hlouběji přemýšlet, bilancovat a začínají řešit spirituální věci?

Vážné rozhovory se odehrávají zhruba z deseti procent s lidmi, kteří sami sebe deklarují jako věřící. Někdy je dokonce jasně daná víra jistou překážkou k otevřenému osobnímu rozhovoru o tom, co je tíží a trápí.

Tomu nerozumím.

Zdá se mi, že někteří silně věřící se uzavřou do světa víry a v ní se staví i ke svým zdravotním problémům. Mně nejde o to, jestli je pacient věřící, nebo ne. Co mě zajímá je, zda chce hovořit o své nouzi, chce mi ji předestřít a je připraven s ní něco dělat. Rád jsem s lidmi, kteří o sobě hovoří jako o nevěřících nebo ateistech. Je to pro mě výzva. Protože i oni si potřebují popovídat. Také je něco trápí a kladou si zásadní otázky. Za věřícími často naopak chodí jejich farář nebo lidé z jejich církevní komunity. Nejsem pro ně tolik potřebný. Více mě podle mého názoru potřebují lidé, kteří jsou nějakým způsobem sami a nemají si o spirituálních otázkách, které je trápí, s kým promluvit. Často je pak doprovázím během celého pobytu na oddělení následné péče, který může, když si například zlomí obratel nebo komplikovaně nohu, trvat i několik měsíců. Někdy je to docela intenzivní vztah. Tady je asi dobré říci, že se nezajímám o jejich diagnozu, nejsem lékař. Důležité pro mne je to, co mi pacient sám o sobě řekne. Náš vztah je opravdu na rovině lidské a spirituální. Úlohou kaplana je být k dispozici člověku, který je v nouzi. Nemám přicházet s velkými slovy, s hotovými řešeními. Mám unést fakt, že člověk hledá, že si neví rady, doprovázet ho, být s ním. Neutíkat ve chvíli, kdy nevidím pokrok. Služba přítomnosti je pro mě někdy těžší než velká aktivita. Speciálně u člověka, který ví, že umírá, že se již nevyléčí. Je důležité jeho vnímání nepřebíjet něčím obrovsky pozitivním.

Příchod smrti může být i duchovně úlevný

Když jsem před časem hovořil s lékařkou Marií Gaňovou z libereckého hospicu, říkala mi, cituji: Závěr života je jednodušší pro lidi, kteří mají perspektivu a vědomí hodnot, které je přesahují. Máte stejnou zkušenost?

Říká se to. A já bych tomu věřil. Představa o smyslu života nebo jeho posmrtném přetrvání ovšem může být velmi různá. Ale obecně je to určitě tak, že když víme o hodnotách, které nás přetrvávají, snáze se nám umírá. Lidé často bilancují, co tady zanechali, zda za nimi pro jejich rodinu nezůstávají žádné velké problémy. V nemocnici si člověk často uvědomí, že již nemůže být takovou hlavou rodiny, jakou býval, kdy vše řešil a rozhodoval.  Přicházení smrti nemusí být jenom utrpení, ale i určitá úleva. Lidé odhodí věci, na nichž lpěli a spadne jim z ramenou velké břemeno. Je v tom uvolnění a smíření. Mnozí lidé řeknou: splnil jsem na Zemi, co jsem měl a nyní jsem otevřený smrti. Existují také lidé, kteří smrt odkládají, čekají na něco, drží se života vší silou. Typicky kvůli dětem. A když pak syn přijede a rozloučí se, skutečně velmi záhy a klidně umírají.

Rozhovor Libereckých Zpráv s lékařkou libereckého hospicu čtěte zde

Troufl byste si ze své pětileté zkušenosti nemocničního kaplana říci, co lidi nejčastěji drží při životě. Jsou to spíše nedořešené vztahy, anebo nedostavěný barák?

Materiální věci tohoto typu jdou úplně stranou. Jde skutečně o vztahové záležitosti. A velmi často se jedná o události staršího data. Lidé litují, že se v rodině nesetkávali. Bohužel je fakt, že už se někdy nedá vše dohnat. Důležité je proto rozlišit, čím se ještě člověk zabývat má, a čím už nikoliv. Materiálno už člověk neřeší. Peníze jsou už důležité jen k tomu, aby si například pacient na vozíku mohl uzpůsobit domácnost, aby se mu v ní dobře žilo. Hodnota peněz a jejich význam se mění. Jsou potřeba, aby člověk mohl důstojně žít, udržet si vztahy, nikoliv, aby je hromadil.

Jaký má práce s pacienty vliv na vás samotného? Máte nějaký psychohygienický rituál?

Působí to na mě, nejsem stroj. Práce v nemocnici je náročná a musí mít určité hranice. Proto se jí také věnuji jeden den v týdnu. Psychohygienickým rituálem, jak jste to nazval, je pro mě modlitba. Což je jedna možnost. Jindy potřebuji jít sám do lesa. Což je rovněž způsob, jak být v rozhovoru sám se sebou. Klidně nahlas si řeknu: tak tohle mě tedy dostalo, toto je pro mě těžké. Jít na tři hodiny sám ven do lesa, to mi hodně pomáhá.

Pacienti mi toho dávají strašně moc

Jsou pro vás příběhy pacientů naopak i v něčem poučné a obohacující?

Určitě. Říká se, že kaplan nemůže být pouze ten, kdo se vydává, ale také ten, kdo přijímá. Je to otázka vyváženosti. Pacienti mi skutečně pro můj život hodně dávají. Někdy je to tak, že z nich jejich životní příběh vyloženě tryská. Je vidět, že to potřebují a vlastně pouze vyžadují, aby člověk naslouchal. Jsem často naplněn obdivem, jak lidé zvládají svou nemoc nebo obecně, co vše v životě prožili nebo protrpěli. A přitom jim je nakonec devadesát let a jsou pořád úžasně inspirativní a plní chuti do života. Mezi pacienty mám mnoho lidí, kterých si hluboce vážím. Ponaučení čerpám z faktu, že náš čas je skutečně omezený. Uvědomuji si konečnost. Stává se, že člověk v životě s něčím otálí, vyčkává, říká si, na to je ještě čas. Čeká na ten skutečný pravý život. A já vidím, že nemoc nebo úraz může přijít kdykoliv, náhle, v jakémkoliv věku. Stejně jako smrt. Poučením pro mě je, že zásadní věci je dobré řešit hned.

Platí „Věř a víra tvá tě uzdraví“?

Doslovně asi ne. Ale pokud máme například nechodícího pacienta, pak je jeho víra v to, že ještě někdy chodit bude, tím nejlepším předpokladem, že se to podaří. Je obdivuhodné vidět tu sílu, se kterou pacienti znovu začínají chodit nebo po mozkových příhodách opět mluvit. Velké změny se často dějí, a věří-li v ně člověk, je to mnohem lepší, než když rezignuje. V tomto případě chápu víru jako odvahu a důvěru ve smysl svého počínání.

O smysl života musíme bojovat

Slovo „smysl“ tady zaznívá opakovaně. Dovolím si tedy jít ještě hlouběji a zeptám se, co je podle vás smyslem života?

Je to tak. Díky setkáním s pacienty o smyslu života přemýšlím. Možná bych nejprve odpověděl oklikou, totiž že mě trápí, vidím-li, že člověk smysl nenachází. Lidé často mluví o tom, že už tady nechtějí být. Což může znamenat různé věci.

Například?

Někdy to může být pochopitelné. Jsou už ve věku, kdy mají dojem, že možností ke kontaktu se světem okolo mají minimum. Hůře slyší, hůře vidí. Zemřeli jim všichni kamarádi. Není to bezesmyslnost. Spíše cítí, že už se na tomto světě na nic intenzivně netěší. Což chápu a není možné před tím úplně utéct. Jiní lidé se už nemají o co opřít, co dávat dál.

A ke smyslu života?

Smysl života není předem daný, musíme o něj bojovat. Chápal bych ho v tom, že člověk může přijímat a dávat. Že může v životě zakoušet veliké obdarování. Láska a přijetí dávají člověku sílu a smysl překonávat životní obtíže a krize. Mým přesvědčením je, že to, co jsme dostali do života, je silnější než všechny obtíže.

Pojďme do finále. Co následuje po smrti?

Postoj křesťanství chápu tak, že člověk nemá v sobě nic co by po smrti automaticky pokračovalo v životě. Představa nesmrtelné duše jako naší součásti je mi cizí. Mám dojem, že nesmrtelnost člověka je v tom, že stojíme před Boží tváří. Že jsme postavení k určité odpovědnosti, je nám něco svěřeno a že to, co člověk vytvořil, jaké vztahy žil, se neztrácí a nezapomíná. Myslím, že každý lidský život je jedinečný. Stvořitel o nás ví a nic z toho, co jsme vykonali, nemizí. Smyslem je láska, vztahy, činy, sepětí mezi lidmi.

♥ Chci podpořit Liberecké Zprávy!
Bezpečné platby pro nás zajišťuje Gopay.cz

Celkem
Sdílení