Osamu Okamura: Obchodní domy v centru města jsou zločin.Taková krádež v bílých rukavičkách

Jako šéfredaktor vedl odborný časopis o architektuře ERA 21. Pět let působil jako programový ředitel konference reSITE. Přednášel doma i v zahraničí. Má za sebou řadu stáží. Teď vše přišel zúročit na sever Čech, kde zhruba před měsícem vyhrál výběrové řízení na pozici děkana Fakulty umění a architektury (FUA) Technické univerzity v Liberci. Jakoby česko-japonský architekt Osamu Okamura hledal, kde ještě nezanechal svoji výraznou stopu.


Foto: Tomás Tesař

Kdy a proč  jste se rozhodl profesně přesunout do Liberce?

Oslovili mě přímo lidé z fakulty. Popravdě řečeno jsem ani nevěděl, že se bude výběrové řízení vyhlašovat. Později jsem o tom začal přemýšlet. A seznamovat se s tím, co to vlastně obnáší. Shodou okolností ta nabídka přišla v okamžiku, kdy jsem uvažoval o nějaké změně ve své profesní kariéře. Působil jsem pět let jako programový ředitel konference reSite. A začal mít pocit, že jsem si v tom projektu splnil vše, co se týká témat a lidí, kteří mě zajímali. A naplnil veškeré cíle. Takže jsem už od loňského jara směřoval vše k dokončení spolupráce a finálnímu výstupu, kterým je evropský projekt Shared Cities, sdílená města. Takže ta výzva přišla ve správný okamžik.

Co konkrétně vás přesvědčilo k tomu, že se přihlásíte do výběrového řízení? Přeci jen, působil jste hodně v zahraničí, žijete v Praze? A teď, Liberec.

Vždycky se jednalo o fakultu, která je známá tím, že byla velmi progresivní, otevřená a ochotná zkoušet nové směřování v architektuře. Zkrátka experimentovat. Zaujala mě i svoji historií. Tak jsem si řekl, že je to pro mě vlastně atraktivní nabídka.

V proslovu během své kandidatury jste mimo jiné řekl, že sem nepřicházíte, ale že se sem vracíte. Pokud vím, nikdy jste na FUA jako pedagog nepůsobil? 

Byl jsem před lety členem vědecké a umělecké rady. Ještě za Bořka Šípka. Když jsem si teď připravoval svůj proslov, zařadil jsem do něj i seznam, jak často jsem v minulosti s fakultou spolupracoval. Kolikrát jsem tu přednášel, konzultoval. Mimochodem, poprvé jsem se tu objevil už před 20 lety. Tehdy ještě jako student pražské ČVUT jsem přijel na návštěvu za profesorem Suchomelem a jeho prvními studenty. Takže má historie s touhle školou je dlouhá. A v různých obdobích různě intenzivní.

Přesto jsem zaznamenal na váš příchod i rozpačité reakce. A sice v tom smyslu, proč zrovna vy se svým životopisem,  přicházíte na fakultu do „zapadlého“ Liberce? 

Zdejší FUA je postavena na tradici architektonické kanceláře SIAL. A je nesmírně silná. SIAL byl už za minulého režimu, kdy bylo vše pod drobnohledem, naprosto špičkové pracoviště. A sem, do Liberce, se tehdy stáhli nejlepší architekti z celé republiky. Pod vedením architekta Hubáčka dokázali pracovat na projektech světové úrovně. Už v 60-tých letech se tu dělaly věci, které třeba v Praze nebylo možné ani navrhnout. Škola se na tenhle trend napojila a od té doby se tu pracovalo vždy na zajímavých projektech, jakým byl třeba obchodní dům Máj (dnes Tesco). Lidé jako Martin Rajniš, Emil Přikryl, což byl můj profesor, nebo třeba Jiří Suchomel, který zdejší fakultu založil,  jsou zárukou, že v Liberci se vždy tvořily skvělé věci. Už v době, kdy zde začala fungovat zmiňovaná kancelář SIALu, to bylo město, ve kterém se experimentovalo s tím, jak má vypadat společnost budoucnosti. 

Řešila se tu témata, jak budeme za XY let fungovat i jakou budeme potřebovat architekturu. Zkoušely se tu první ekologické stavby, solární budovy. To vše začátkem 70-tých let, kdy o tom nikdo ještě ani neslyšel. Takže žádný “zapadlý” Liberec. Ale místo, kde se z pohledu architektury vždy přemýšlelo obráceně, tedy hodně do budoucna. 

Takže klíčovým argumentem, proč jste se chtěl stát děkanem FUA, byla hlavně historie a úspěchy kolem kanceláře SIAL? 

Stoprocentně. V oblasti architektury vnímám Liberec stále jako velmi zajímavé centrum výzkumu. Je to dané pochopitelně i lidmi, kteří tady na škole působili a působí. A jedním z mých cílů tady bude tuhle stránku posilovat a dál sem zvát špičkové odborníky nejen na architekturu a urbanismus, ale i moderní technologie. Ostatně, ty považuji za další specifikum místní fakulty. A zároveň něco, co mě opravdu hodně zajímá. 

Prozradíte jména tří čtyř nových odborníků, které se chystáte oslovit ke spolupráci na FUA?

Zatím ne. Pracuji s adresářem asi 50 jmen. Ale rozhodl jsem se, že první semestr nejprve chci situaci na fakultě pozorovat. A dělat pouze minimální nutné změny, které si vynutí provoz. Musím školu nejprve poznat. Má nějaký svůj vnitřní mechanismus.  A mě nyní zajímá, jak kdo pracuje, jaké má výsledky, jak umí či neumí učit. Prostě, dívám se, jak škola funguje zevnitř, což je něco úplně jiného, než pohled zvenku. I proto se bavím s jednotlivými pedagogy, jak například oni vnímají svoji budoucnost na fakultě. Na čem chtějí pracovat, jaká témata je zajímají. I z těchto rozhovorů čerpám informace, jak fakultu dál rozvíjet. A rád dám šanci lidem, kteří chtějí něco dělat, oproti těm, jejichž vývoj se zastavil. 

Pokud vím, hodláte se hodně angažovat v tom, aby škola jako je FUA, měla pokud možno co nejlepší vlastní výzkum? 

Ano, to je klíčová věc. V těchto dnech například chystáme akreditaci pro nový doktorský program v oblasti architektury a urbanismu, který by se měl stát jakousi líhní nejnovějších přístupů v oboru a místem, kde budeme vypisovat místa pro doktoranty k určitým tématům, která nás jako instituci zajímají. 

Zároveň se připravuje dostavba budovy F, kde mají vzniknout špičkové laboratoře. To pracoviště nebude příliš početné, ani velké, ale chci, aby mělo světovou úroveň. S trochou nadsázky říkám, že takhle škola je trochu jako mezinárodní kosmická stanice. Místo, kam by se měli sjíždět odborníci z celého světa. A rád bych tu vytvořil podmínky pro takovou práci.

Když jsem mluvil s některými studenty, kteří si přáli za děkana právě vás, jejich klíčovým argumentem bylo, že máte zkušenosti a především kontakty v zahraničí. Naplníte v tomto ohledu jejich očekávání?

Určitě. Jsem tu ale měsíc a nejprve jsem se musel také seznámit i s možnostmi financování. A pro tento účel už mám připravený fond, z něhož připravíme sérii přednášek a workshopů s několika zahraničními odborníky. Zároveň budu usilovat o to, aby zde vznikl ateliér hostujícího profesora, který bude ideálně ze zahraničí. 

Pochopitelně nás zajímá i spolupráce se zahraničními univerzitami. Zdejší studenti už nyní rádi a často vyjíždějí ven, což hodlám podporovat. V dohledné době bych rád uzavřel například smlouvu o užší spolupráci s kolegy z technické univerzity v polské Wroclavi. Jednat budu i s partnery z Drážďan. To v rámci širšího regionu. Nicméně disponuji i seznamem vzdálenějších zahraničních kontaktů, které bych rád využil. Například v USA, Thajsku, Japonsku nebo i na Ukrajině. A rád bych, aby to nebyla „jen“ výměna studentů. Ale například i příležitost řešit společně na mezinárodní úrovni zajímavá architektonická témata. Například inteligentní domy, regionální rozvoj, osídlování krajiny, navrhování jejího využití, nebo sítě menších sídel, což je typické pro střední Evropu, ale i severozápad USA.

Jak zásadní prostor chcete věnovat v rámci studia architektury urbanismu?

Sebelepší architektura, pokud postrádá zasazení do kontextu plánování města, například propojení s veřejným prostorem, dopravní infrastrukturou a podobně, ztrácí dost na hodnotě. Trochu to odlehčím. Je jedno, jestli stavba bude postavená z oceli nebo ze dřeva. A jestli bude fialová či zelená. Pokud ale někdo špatně naplánuje dopravní nebo technickou infrastrukturu ve městě třeba tím, že tam nesmyslně dovolí stavbu obřího nákupního centra, zaviní, že se město stane nefunkční. Takže, byť architektura může být úchvatná, město se pak stává hůře obyvatelné. Zájem o urbanismus obecně se hodně zlepšuje. I to je jedno z témat, která bych chtěl na škole posilovat. 

Nemáte rád obchodní centra ve městě? Proč? Ostatně, co říkáte tomu, které je poblíž terminálu Fügnerova?

Ne, protože je to zločin. A klidně vám řeknu, že si myslím, že za něco takového by měli jít politici, kteří o tom rozhodli, normálně sedět. 

Je to nejviditelnější a nejhorší model privatizace veřejného prostoru. Každé město má svoji omezenou ekonomickou sílu. A to je bohatství obyvatel. A ti své peníze, které těžce vydělávají, někde utrácejí. Zpravidla v obchodech, rozmístěných ve městě. Tedy v malých obchodech, které jsou součástí nějaké ulice. Peníze zůstanou u místního obchodníka, který z nich zaplatí za nájem majiteli místního domu. Místního, což je důležitý moment. A ten majitel, je-li rozumný, z toho zisku tu zdejší nemovitost opravuje, zvelebuje. A zaplatí tady daně. No a město z toho vzkvétá, protože ty obchody a domy na hlavních třídách se rozrůstají. A když ti místní podnikatelé mají přebytek, často své peníze investují opět ve městě. Takže je to důležitý koloběh. Zároveň vzniká to, čemu říkáme město krátkých vzdáleností. Bydlíte ve druhém patře domu v centru. Naproti máte pekárnu, kousek dál školu. Všude většinou dojdete pěšky nebo dojedete na kole. Tedy bez auta, takže nemáte potřebu vytvářet nadbytek parkovacích státní.

No a co se stane, když postavíte takové obří obchodní centrum? Zkoncentrují se tam obchod a služby. A pro řadu lidí je to paradoxně mnohem dál, než kdyby to měli za rohem. Zvýší se potřeba dopravy. Takže i náklady na ní, včetně těch parkovacích kapacit. Nejhorší ale pochopitelně je, že peníze, které tam ti lidé utratí, nezůstávají v jejich městě. Z velké část jdou do kapes vlastníka obchodního domu, což je často nadnárodní společnost. Tudíž dochází k nenápadnému ekonomickému vysávání města. Říkám tomu krádež v bílých rukavičkách. Jasně, že centra fungují. Lidé mají vše na jednom místě. Ve výsledku je tu ale daň za to, že malé obchody začnou skomírat. A město postupně přichází o další příjem. Takže další důvod k tomu, že pomalu chátrá, umírá. Typickým příkladem takového města je Ostrava. Historické centrum dnes i kvůli tomuhle vypadá jak po výbuchu neutronové bomby.

Je to zkrátka zločin. Bez ohledu na to, zda to způsobila nekompetentnost představitelů města, nebo že zkrátka šli z jakýchkoliv důvodů těm různým developerům na ruku. Je to rozhodování proti občanům.

Které je zároveň složité dostat zpátky do ulic v centru města a těch menších obchodů, což je problém mnoha měst nejen u nás?

Bohužel. Ale nezbývá, než to veřejnosti vysvětlovat a upozorňovat na to. A hledat postupy, jak obyvatele přilákat zpět. Skvělým příkladem správně fungujícího města je třeba Kodaň. Řeší tam nyní  problém, jak dostat do ulic města o 10 procet více pěších lidí. Spočítali si a zjistili, že každý jeden pěší člověk navíc, znamená pro město větší nejen sociální, ale také ekonomický benefit. Lidé tráví víc času ve veřejném prostoru, jsou více v kontaktu mezi sebou, a současně i více nakupují a využívají služby v ulicích, což pomáhá k větší prosperitě celého města. Mimochodem, dostat lidi do centra není vůbec jednoduché. Tam k tomu používají řadu technik a metod, které kombinují. Jednou z nich je, že rozšiřují chodníky na úkor silnice. Nikoliv na obou stranách stejně, ale tak, že širší část nechávají na straně, kam více a déle dopadá slunce. Prostě tvoří město pro lidi, ne pro auta.

Jak vlastně vnímáte Liberec a kraj z hlediska architektury?

Město jsem ještě nestihl pořádně poznat. Ale postupně to napravím. Hlavně pěšky a na kole, které si určitě přivezu z Prahy. Jsem rád, že v Liberci nyní existuje rada pro architekturu. A chtěl bych usilovat o to, aby tady vzniklo Centrum architektury Libereckého kraje. Podobně, jako vznikl Institut pro architekturu a městské plánování v Praze. Mělo by ho mít každé krajské město. Nicméně, co se týká Liberce, je důležité si říct, čím to město chce být do budoucna. A bavilo by mě vytvořit obraz Liberce jako města, které je spojené s progresivní a kvalitní architekturou.

Ing. arch. MgA. Osamu Okamura (* 1973 Tokio, Japonsko) absolvoval ČVUT a AVU, byl sedm let šéfredaktorem časopisu o architektuře ERA 21, pět let programovým ředitelem mezinárodní konference o městském plánování reSITE. Přednáší na soukromé pražské vysoké škole Architectural Institute in Prague – ARCHIP. Od února 2019 působí jako děkan Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Je v pořadí pátým děkanem FUA, která byla při Technické univerzitě v Liberci založena roku 1994.

Zdroj: TUL

♥ Chci podpořit Liberecké Zprávy!
Bezpečné platby pro nás zajišťuje Gopay.cz

Celkem
Sdílení