Politická glosa: Máme proč slavit 30. výročí revoluce?

30 let po revoluci. Stejně jako kamarádovi a kolegovi z LOL! Jaromíru Baxovi mi radnice připravila trochu nepříjemné dilema - jestli se účastnit slavnostního zasedání zastupitelstva. Měla se zde schvalovat obecná deklarace, která děkuje VŠEM, kteří se na událostech v roce 89 podíleli. Řečníci, netuším proč, nebyli uvedeni. Možná proto, že jejich výběr mi opravdu nepřišel vyvážený. Tas aspoň díky za to, že jedním z nich byl Honza Šolc. Deklaraci psal Ivan Langr, politik, k jehož fungování a snaze najít nejlepší stranu, za kterou bude zvolen, pro kandidaturu v minulých komunálních volbách, může mít mnoho lidí opávněné výhrady ... A byla skutečně velmi, velmi obecná. Možná bych řekla až trochu prázdná. To byly důvody, proč se mi na radnici moc nechtělo.



A navíc – Tomášek, kterému je nyní 5 týdnů, mě většinou potřebuje víc, než je potřeba moje, jedna z mnoha, rukou, která se zvedne pro přijetí.
Nemám ráda vyzdvihování něčeho, čehokoliv, bez špetky snahy vidět věci objektivně. Přiznat si, že zdaleka ne všichni, kteří se angažovali v průběhu sametové revoluce, pak dodržovali a hájili ideály, za které lidé bojovali. Že zdaleka ne všichni v následném vývoji prokázali, že jejich skutečným cílem byla a je svoboda, demokracie a vláda lidu. A také čest a dodržování pravidel.


Jenže. Tohle nebylo o autorovi textu. Nebylo to o řečnících, nebylo to o tom kdo, nebo jaká strana tuto deklaraci předkládá nebo o seznamu hostů (který je pro jistotu tajen dodnes, zvláštní). Je to o 30 letech, které možná nebyly ideální, ale které nás bezesporu někam posunuly. O událostech, kdy statisíce lidí vyšly do ulic bez jistoty, jak to dopadne, zato s vírou, že se jednou něco musí změnit. A ono se změnilo.
A tuhle událost a odvahu lidí přehlížet, stejně tak jako posun, který nastal od dob komunismu, by mi přišlo - možná hloupé. Možná nevděčné.


Sama rozhodně nemůžu mluvit o tom, jak jsem za svobodu bojovala. Bylo mi 10 let. Chodila jsem do základní školy, a pak jsem odpoledne šplhala po sloupech podloubí na náměstí, abych aspoň trochu viděla, co se "tam vepředu" děje... Trikolóru jsme si se sestrou doma stříhaly ze stužek, na kterých jsme (rodiče) doma měli medaile.


Bylo to i pro desetileté dítě silné, a ... "dobrodružné". Asi jsem úplně nechápala všechny souvislosti. Ale věděla jsem, že na komunisty se nadává doma, ale nemám to říkat ve škole. Věděla jsem, že máma ještě vystudovala VŠ, ale její sestry, jako dcery evangelického faráře, už nemohly. Věděla jsem, že jsme byli šťastní, že jsme aspoň jednou moli jet do Jugoslávie. Nechápala jsem, proč v každém článku o sportovní události byla 5x zmíněná KSČ...
Ano, současnost není taková, jak jsme si v roce 89 představovali. Spousta ideálů byla a je mnoha lidmi, a často, bohužel, právě politiky na nejvyšších místech, pošlapávána. A tak se na Letné opět scházejí statisíce lidí.


I dnes je snaha omezovat svobodu slova. Ale když např. kolega Jaromír Baxa napíše studii o tom, jak určitá vládnoucí vrstva a stavební společnost korumpuje naše rodné město - a tahle firma napíše na jeho domovskou Karlovu universitu, co že si to dovoluje a že by ho měli vyhodit - tak vedení university pošle milý Syner někam. Když nám x-krát nechtějí zveřejnit odpověď v krajském magazínu, která možná není lichotivá pro současné vedení, a my musíme psát jen prázdné fráze, které jsou akceptovatelné, tak mi to značně připomíná cenzuru - ale klidně to můžu napsat na sociální sítě nebo do jiných médií a zde to už nikdo cenzurovat nebude. Prostě nežijeme v ideálním světě. Stále budou mít určití lidí tendenci vracet totalitu. Ale prostě jsme jinde.

Važme si svobody, je křehká. Jsou případy, a ne že ne, kdy v současnosti, když vystoupíte proti mocným, tak to bez postihu neprojde. Hodně lidí se opět bojí otevřeně mluvit a říkat své názory. Nepopravuje se za ně, ani nezavírá, ale odvetná rána „odněkud zezadu“ (zeshora?) přijít může.


Takže zůstávejme bdělí. Vděční za posun, ke kterému před 30 lety došlo, ale také kritičtí - a se snahou věci posouvat ještě dál. Dál, abychom se skutečně jednou dostali po bok vyspělých demokracií.

Nemyslím si, že tam jsme, jak poněkud optimisticky prohlašovala na zastupitelstvu schválená deklarace. V roce 89 se podařil obrovský krok, možná skok. Ale ještě tam nejsme. Ale, věřím, "jednou budem dál".

Zuzana Kocumová, zastupitelka, Liberec otevřený lidem

 



Celkem
Sdílení
KOMENTÁŘE