„Polonahé fotky si děti posílají už na základní škole. Přesto je dobré jim dát důvěru“

„Dnešní rodiče s moderními digitálními technologiemi nevyrostli. Často si s nimi nevědí rady. Hodně lidí tápe. Mám svému dítěti zakazovat nebo omezovat internet? V jakém věku koupit dítěti mobil? Kdy počítač? Paradoxně je věc o to složitější, že dnes lidé mají peníze. V minulosti se všichni sešli v obýváku u jediné televize. Dnes má dítě televizi a počítač ve svém pokojíčku. Máma i táta mají každý svůj počítač, všichni mají svůj mobil. Sedí každý sám před svým přístrojem,“ popisuje Jana Leitnerová, dětská psycholožka z rodinného centra Náruč, důvod, proč jsou dnes rodiny méně soudržné.


Když použiji ošklivé klišé, říká se, že děti jsou lakmusovým papírkem, který reaguje na to, co se děje doma.

To platí určitě.

Jak tedy dítě reaguje, pokud se třeba rodiče dlouhodobě hádají?

Každé jinak. Ale reaguje určitě. Domácí prostředí je hrozně důležité. Když dítěti něco je nebo se mu děje, jako první pátráme, jestli se neděje něco doma. Každé dítě reaguje na takovou situaci jinak. Některé se stáhne do sebe, jiné zlobí, další se hroutí, ještě jiné se snaží z domácího prostředí dostat, takže tráví čas jinde. Děti se mohou zhoršit ve škole. Ale některé se naopak ve škole hodně snaží. Vždy na situaci doma reagují, ale každé dítě je osobnost, tedy reaguje jinak.

Říkala jste, že se vždy snažíte zjistit, jestli se něco neděje doma.

Což je složité. Pátrat po tom, jestli tatínek pije nebo má maminka milence je komplikované. To vám nikdo neřekne během pěti minut při prvním setkání. Získám-li dojem, že je dítě takzvaně normální, zdravé, ale přitom má problémy, říkám si, co se asi děje doma, když dítě reaguje nějakým způsobem nestandardně. Snažím se zjistit, zda je doma vše v pořádku.

Platí, že jaký rodič, takové dítě?

To bych si vůbec netroufala říci. Může to být tak, že potíže, které má rodič, má i dítě. Chci tím říct, že pokud je rodič hyperaktivní, může být i dítě hyperaktivní. Vyrůstá-li v chaosu, působí to dítěti potíže ve vnějším světě. Ale může to být i naopak. Rodiče mohou být klidní, systematičtí, a pak vůbec nechápou, proč je dítě hyperaktivní. Roli hraje ohromné množství věcí. Jak a kde žijí, v jaké jsou finanční situaci, zda se za poslední dva roky šestkrát stěhovali. Všechno jsou to věci, které dítě ovlivňují.

Kdy koupit dítěti mobil

Jakou roli v těchto vnějších okolnostech hraje relativně nová věc, totiž digitální technologie? Facebook, Instagram, Youtube a podobně? Nedávno jsem hovořil s libereckým rodinným terapeutem Vladislavem Chválou. Když to zjednoduším, hovořil o tom, že dnes často otec kouká do svého počítače, matka sleduje, co je nového na Facebooku, děti na svých telefonech nebo tabletech hrají hry nebo sjíždějí Instagram a vytrácí se komunikace uvnitř rodiny. Mínil, že dřívější praxe, kdy rodiče přišli z práce, děti ze školy nebo školky a povídali si, jaký měli den, byla pro celistvost rodiny vhodnější.

Platí to stoprocentně. Problematičtější je to navíc o fakt, že dnešní rodiče s moderními digitálními technologiemi nevyrostli. Často si s nimi nevědí rady. Hodně lidí tápe. Mám svému dítěti zakazovat nebo omezovat internet? V jakém věku koupit dítěti mobil? Kdy počítač? Paradoxně je věc o to složitější, že dnes lidé mají peníze. V minulosti se všichni sešli v obýváku u jediné televize. Dnes má dítě televizi a počítač ve svém pokojíčku. Máma i táta mají každý svůj počítač, všichni mají svůj mobil. Sedí každý sám před svým přístrojem.

Každý si žije tak trochu sám.

Opět to není možné říci obecně. Ale je fakt, že podobné přístroje od sebe členy rodiny odvádějí.

Rozhovor Libereckých Zpráv s Vladislavem Chválou čtěte zde

Vím, že nelze generalizovat, přesto jste nakousla otázku, kterou řeší asi každý rodič, i my doma. Kdy koupit dítěti telefon, kdy počítač? Vím, že je to individuální, existují ale nějaká alespoň rámcová doporučení?

Čím je dítě mladší, tím by mělo co nejméně přicházet s digitálními technologiemi do styku. A v pozdějším věku nekupovat zbytečně drahé a složité přístroje. Je-li dítě pořád v kontaktu s rodičem, nevidím důvod, proč by mělo mít mobil. Na co potřebuje dítě v předškolním věku mobil? Pak je dobré se řídit tím, co se děje v místě, kde dítě vyrůstá. Jak jsou na tom v této oblasti spolužáci? Mají už všichni mobil? Je moje dítě skutečně poslední, které ho nemá? Na internetu najdete tisíce rad a návodů, jak na to. Lepší je povídat si o tom s ostatními rodiči ze školy. Ptát se: Jak je to u vás, jak to funguje, má už vaše dítě skutečně telefon? Co je ale hlavní. Bezpečnost. Dítěti můžu dát do telefon, tablet nebo počítač teprve ve chvíli, kdy už chápe, jak se v digitálním prostředí chovat.

Je možné říci, v kolika letech jsou to děti schopné pochopit?

Záleží na rozumové vyspělosti. Facebook má hranici pro zřízení účtu dvanáct nebo třináct let. Což může být vodítko: sociální sítě na druhém stupni základní školy. Realita je ale taková, že už na prvním stupni mají děti sociální sítě zcela běžně. Bohužel s tím souvisí dětská kriminalita, která se zcela proměnila. Šíření dětské pornografie se objevuje již na základní škole.

Vědět, co se na internetu děje

Jak to myslíte?

Dítě se vyfotí polonahé a pošle to spolužákovi. A když jim není patnáct, je to šíření dětské pornografie. Ještě horší je, pokud je příjemci takové fotky už patnáct je, pak z toho mají ještě větší problémy a popotahování i rodiče. Dodala bych k tomu, že mě vždy překvapí, a je to podle mě věc nás rodičů, jak moc jsme úzkostní. Jsme vystrašení zprávami v televizi, na internetu, kde vidíme, co všechno se může stát, kde všude na naše děti číhají nebezpečí. Rodiče pak raději autem vozí děti do školy, odpoledne je autem vyzvedávají. I když to vůbec není potřeba. Dítě má mobil, a pokud mu ujede autobus, zavolá a pak teprve to rodič může řešit. Druhá věc je, že některé děti mají dnes už v první třídě mobil. Jejich učitelky mi pak říkají, že se děti dostanou o přestávce do pře se spolužákem a hned volá rodičům, co má dělat. Neřeší to samo, jak by mělo. Což není vina dětí. Děláme to my, rodiče. Máme přehnaný strach.

Jaký je váš osobní názor? Mají rodiče aktivity svých dětí, řekněme na prvním stupni, na internetu omezovat?

Jako rodič bych vždy chtěla vědět, jak například konkrétní sociální síť funguje. Vždy je dobré, když je rodič seznámen s tím, jaké sociální sítě jeho dítě používá, sám zná dané prostředí. Což je ale, přiznejme si, reálné k přechodu na druhý stupeň. Pak nás děti v těchto věcech postupně válcují. Děti začnou používat sítě, které my jako rodiče třeba ani vůbec neznáme. Obecně ale nejsem pro striktní zákazy. Co bylo zakázané, vždy přitahovalo dětskou pozornost. Dobré je nevytvářet příležitosti. Proč má mít dítě v první třídě mobil za dvacet tisíc? Jsou rodiče, kteří ho potomkovi koupí třeba jen proto, aby reprezentoval rodinu.

Říkala jste, že děti používají argument „jsem poslední ve třídě, kdo nemá mobil“. Jak na to reagovat? Pokud je to pravda a my mu telefon nekoupíme, nevyčleníme ho z dětské komunity?

Jsem zastáncem koupit. Bude-li dítě v pětadvacetičlenném kolektivu poslední, které mobil nemá, kupme ho. Protože pro poslední dítě bez telefonu to může být těžká situace. Když je dítěti deset, může pro něj být mobil i užitečný. Ostatně, stejně ho jednou bude mít, bude se ho muset naučit používat. Byť třeba moje vlastní rodinná strategie je, že nejsem zastáncem pořizování moderních technologií v raném věku a dokáži si to vyargumentovat.

Prozradíte jak?

Mám tři děti v rozmezí pěti let, takže docela rychle po sobě. Běžné bylo, že od deseti let věku měly děti mobil. Dost to souviselo s tím, že se začaly po městě pohybovat volně a hromadnou dopravou, jezdily například do lidové školy umění. Přiznávám ovšem, že na deset let už bych to dnes asi neukecala. Hranice, kdy se dětem pořizují telefony, klesá.

Přidržíme-li se ještě na chvíli sociálních sítí. Hodně se teď mluví o dokumentu Víta Klusáka V síti, který za pomoci figurantek ukazuje, jak jsou dnes děti na internetu snadno zneužitelné. Komunikují s často padesátiletými muži, posílají jim svoje intimní fotky, videa, jejichž pomocí je pak ti chlápci vydírají a vynucují si osobní setkání, případně něco víc. Je to extrém, nebo relativně běžná věc?

Pro mě to není nové téma. Řešíme je deset let zpátky. Existují programy pro děti, aby někomu nenaletěly. Zkoušejí si s figuranty z řad vysokoškoláků, co obnáší chatovat si po internetu.

Takže i v prostoru Liberecka tento problém existuje?

Samozřejmě. Dělají se školení učitelů, rodičů, dětí. O tomto problémů se sice mluví, na druhou stranu si pak školy stěžují, že když udělají přednášku pro rodiče, skoro nikdo nepřijde. Podobně jako rodiče naučí dítě, jak se bezpečně pohybovat na ulici, měli by je naučit, jak se bezpečně pohybovat na internetu. Je to úplně stejné.

Štěstí za každou cenu

Sama jste ale říkala, že nám ujíždí vlak a že často vůbec netušíme, co se na internetu děje. Jak jsem ovšem pochopil, jste pro to, dát dítěti důvěru.

Ano, poskytnout důvěru. Ale jen dokud to jde. Dokud jsou děti malé, občas se prolákne, že s internetem nezacházejí, jak by měly. Pak je možné učinit opatření. Já jsem například, dokud byly děti malé, vždy trvala na tom, že počítač bude v kuchyni, abych viděla, co na něm děti dělají. V začátcích to jde. Jsou nadšené z internetu, ještě pořád jsou nadšené i z rodičů, takže je můžete mít například v přátelích na facebooku. V pubertě vás pravděpodobně již odstřihnou.

Je tedy dobré, vzít si dítě, které dostane první telefon stranou, a vysvětlit mu, co pozitivního díky němu může dělat, ale upozornit je i na rizika?

Určitě, říct dítěti, co se může stát. Ale o tom se přece nebavíme jen tehdy, dostane-li dítě telefon. Uslyší nějaké slovo, tak mu prostě vysvětlím, co to slovo znamená. Není dobré dětem říkat: „Na to jsi ještě malý, to ti vysvětlím, až vyrosteš.“ Základem je, že rodič ví, co jeho dítě dělá, s kým se stýká. A co je důležité, nabízet dítěti jiné možnosti. Ukázat, že jako rodič nesedím pořád u počítače, ale beru dítě na kolo, do parku, do kina. Nabízím mu různé alternativy trávení volného času, než jen sedět u počítače.

Asi to s tím, o čem mluvíme, souvisí, ale přesto. Potvrzuje vám vaše praxe, že dnes rodina čelí mnohem více rizikům, která ji mohou rozklížit, než v minulosti?

Asi ano. Všeho je mnohem víc. Dřív bylo rodinné prostředí víceméně neměnné. Dnes jsou změny běžné prakticky všude. Pohybujeme se v úplně jiném prostředí, než v jakém jsme vyrostli. Rodiče si s dnešním světem často nevědí rady. Rady našich rodičů, prarodičů našich dětí, už nejsou pro dnešní svět relevantní. Problém je i to, že pokud rodiče začnou pátrat, co by měli, nebo neměli dělat, naleznou tolik protichůdných informací, že z nich nejsou moudří.

Pojďme k hmatatelnějším věcem. Vyrůstá-li dítě v komplikovaném prostředí, kde se třeba rodiče denně hádají, podepíše se to na něm v dospělosti?

Rozhodně, to je úplně bez debat. Může to poznamenat úplně všechny oblasti jeho života. Je náchylnější ke vzniku závislostí, nedoučí se, nenajde si zaměstnání nebo si ho neudrží, nedokáže udržet partnerský vztah, neudrží peníze. Co je pro dítě v raném dětství nejzásadnější, je vztah s blízkou osobou, zpravidla s matkou. Pokud se o dítě po narození nikdo nestará, jak by měl, poznamená je to na celý život. Dítě se naučí, že svět není dostatečně bezpečný, není nikdo, kdo by o ně pečoval, jeho potřeby nikoho nezajímají, ono nikoho nezajímá, z toho si dítě vyvodí, že nemá žádnou cenu. A pak se každý člověk brání různě. Někdo kolem sebe kope, jiný se stáhne do sebe a přestane cokoliv chtít. Když dítě v začátku jeho života nikdo nechce, promítne se to do celého zbytku života.

Ještě jednou se vrátím k rozhovoru s Vladislavem Chválou. Říkal mi, že pokud je situace bezvýchodná, rodiče se navzdory snaze nesnesou, je lepší se rozvést. Souhlasíte?

V určitých situacích je pro dítě důležitější, aby žilo v klidu, než aby žilo s oběma rodiči pohromadě. V takové chvíli už ale volíme, které ze špatných rozhodnutí je to nejméně špatné. Malé děti si v drtivé většině případů rozchod rodičů nepřejí, jakkoliv je pro ně těžké v tom stresu denně žít. Jiná věc je, že rodiče dnes společný život vzdávají mnohem dřív, než bylo zvykem. Rodiče čelí daleko většímu tlaku na to, aby byli v životě šťastní. Všude se o tom píše, prosazuje se to jako zásadní. Jděte za svou svobodou! Nahrává tomu i doba. Máma i táta mají každý svoje auto. Mohou si jet, kam se jim zachce. Dřív to nešlo. Lidé se museli domluvit a jet za společným štěstím. Dnes je to jednodušší. Přestaneme si vyhovovat, jdeme každý svou cestou. Pro děti je to ale problém. Pokud to jde, dítě má vyrůstat v úplné rodině. Na druhou stranu, lidem, kteří se po rozvodu obviňují, že to nezvládli, říkám, že si to nevybrali, že si takovou životní situaci nezvolili. Říkám jim, že teď je důležité nastavit podmínky tak, aby byly pro dítě co nejsnáze zvládnutelné.

Střídavá péče? Raději ne

Jak to udělat?

Rodiče by na sebe před dítětem neměli plivat špínu. Věta, nad kterou šílím, zní: „Tatínek nás opustil, tatínek od nás odešel.“ Není to pravda. Tatínek odešel od ženy. S dětmi by byl rád, ale ta žena mu to třeba neumožňuje. Což pochopitelně platí i naopak. Je-li rozvod v klidu, rodiče se domluví na péči, dítě vidí matku i otce, kdykoliv chce, je to lepší, než když si v sobě dítě nese zážitek peroucích se rodičů. Dítě potřebuje bezpečí, to je první lidská potřeba. Navíc děti jsou na rodiče napojené. Jak se asi musí po rozvodu cítit, když vědí, že před mámou „nesmějí“ o tátovi mluvit, protože je jí to líto nebo je naštvaná?

Dejme tomu, že se doma neděje nic dramatického, jako jsou rvačky. Jen, v uvozovkách, tam panuje dlouhodobé dusno. Vnímají to děti?

Vnímají. Řekl jste dusno. Na což já mohu říci dětské astma, které má silný psychosomatický základ. V dusnu se dítě dusí. Máme to v příslovích. Nemůžu to vydýchat. Používáme to také u trávících potíží. Typicky u bolestí břicha: Život je k p.....í.

Jaký máte názor na střídavou péči?

Pokud se rodiče naprosto perfektně dohodnou, dítě nemusí nikam nic stěhovat, což znamená, že jsou mu rodiče schopní vše koupit tak, aby se nemuselo zabývat ničím jiným než školní taškou a při předání je vše v klidu, pak si myslím, že to může být jedno z těch méně špatných řešení. Ale na prvním místě je dítě. Musí být schopné v pohodě zvládat dvě prostředí. Říká se, že je ideální, když je jeden byt, ve kterém dítě bydlí, a střídají se v něm rodiče. Což se ale daří zajistit naprosto výjimečně. Proto nejsem úplný přívrženec střídavé péče. Často si myslím, že by bylo lepší, kdyby dítě zůstalo v péči pouze jednoho rodiče a ke druhému chodilo pravidelně dle možností a jak samo cítí potřebu. Šílené mi přijde, když má dítě dvě školy a co čtrnáct dní se přesouvá například z Liberce do Olomouce a pak zase zpět. Podle mě má mít dítě jednu školku, jednu školu. Dítě prožívá rodinné problémy, náročnou situaci rozvodu a po něm už potřebuje mít co nejvíce klidu.

Jak sdělit dítěti, že se rodiče rozvádějí?

Citlivě, jednoduše, přiměřeně. Hlavní je říct dítěti, co bude dál. Ujistit ho, že nepřichází o lásku ani jednoho z rodičů. A hlavně mu vysvětlit, že to není kvůli němu. Děti si vytvářejí různé fantazie, proč se to děje. Co je nejhorší: „Ty jsi tak zlobil, že už to kvůli tomu s tatínkem společně nemůžeme vydržet.“ Je naopak nutné ujistit dítě, že nejde o něj, ale že jde o problém rodičů. Říci mu, že ho oba mají dál rádi. A jak jsem řekla, ideálně mu sdělit, jak to bude dál. Kde bude bydlet, kdy uvidí mámu, kdy tátu. Ideální je, když dítěti zůstane stejná škola, stejní kamarádi, ujistit ho, že se nebude nikam stěhovat, že se s tatínkem uvidí kdykoliv bude chtít. U starších dětí, které už mají mobil, je dobré zajistit podmínky, aby si mohlo s tatínkem nebo s maminkou kdykoliv zavolat, aniž by je u toho druhý rodič hlídal a kontroloval. Dát dítěti důvěru.

Shrňte, prosím, klíčové rodinné hodnoty, které dítě potřebuje, aby se mohlo zdravě vyvíjet.

Pocit bezpečí, lásky, přijetí. Potřebuje mít doma vyrovnaného dospělého. Zásadní je, aby dítě cítilo, že rodina ho má ráda takové, jaké je. Že ze sebe nemusí dělat nic jiného, než přirozeně je. Dítě potřebuje vědět, že nemusí podávat žádné výkony, nemusí nikomu nic dokazovat. Co naopak potřebuje, je vědomí, že ho jeho blízcí mají rádi bezvýhradně, prostě proto, že je jejich. Že k nim patří. Že je doma v bezpečí, že je o ně postaráno. A že rodičům záleží na tom, aby dítěti bylo dobře a dělají pro to maximum.

Díky čemuž dítě získá jistotu, že svět je dobré místo.

Že svět je bezpečné místo, kterému rozumí. Místo, které se nemění. Důležitá je stabilita. Když se na to podíváme očima dítěte: Mám kde spát, mám co jíst, mám co pít, je mi teplo, každý den mám stejnou školu, o víkendu chodím na návštěvy k prarodičům. Vše má řád. Dítě se na věci budoucí může připravit. Ví, že druzí lidé je mají rádi. Díky čemuž se naučí vztahovat k druhým lidem a cítit se s nimi v bezpečí.

♥ Chci podpořit Liberecké Zprávy!
Bezpečné platby pro nás zajišťuje Gopay.cz

Celkem
Sdílení