Ředitel liberecké nemocnice získal poctu světového významu. „Přitom v mládí jsem měl z každého úrazu husí kůži,“ vzpomíná

Někdejší primář liberecké traumatologie a nynější generální ředitel liberecké krajské nemocnice Richard Lukáš se dočkal mimořádné pocty. Stal se prvním nositelem čestné medaile České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně v historii libereckého zdravotnictví. Jedná se o jedno z nejvyšších lékařských ocenění a je udělováno za výrazný přínos české a světové medicíně. Lukáš je obdržel za přínos v oblasti traumatologie, spondylochirurgie a zejména pak v rozvoji moderní péče o pacienty s poraněním páteře a míchy. „Původně jsem přitom chtěl být architektem,“ pousmál se během obsáhlého rozhovoru pro Liberecké Zprávy.


 

Richard Lukáš. Foto: Jan Stránský

Klíčový dotaz: proč jste se stal lékařem?

Tato otázka je velmi dobře zodpovězená v knize Doktor v domě, kde se říká „no protože mě nenapadlo nic chytřejšího.“ Ale vážně. Ačkoliv oba rodiče byli právníky, myslel jsem si, že bych mohl být architektem. Na to jsem ale nebyl dost silný v matematice ani dostatečně výtvarně nadaný. Architekturu jsem nakonec ani nezkusil. Ale kupodivu můj prostřední syn si víceméně potají vzal do hlavy, že architektem bude, a také se jím stal. Dá se říci, že tím splnil jakýsi můj dávný sen, ačkoliv jsme na něj v tomto směru naprosto nijak nepůsobili. Že má namířeno na přijímačky na libereckou architekturu jsem zjistil asi až čtrnáct dní před jejich konáním.

Když jste vy sám v mládí naznal, že architektura nebude to pravé, jak jste došel k medicíně?

Z úrazů a nehod jsem měl v té době husí kůži. Vůbec jsem si nedokázal představit, že bych je snad dokonce léčil. Když jsem odmaturoval, řekl jsem si ale o medicíně, že se dá odsedět, naučit se, narvat do hlavy. Že koneckonců není ani tak věcí talentu jako spíše, jak se hezky německy říká, sitzfleische. Postupně se ve mně medicína nějak usadila, až jsem to řemeslo začal mít opravdu rád. A to dokonce i chirurgii, která mě v mládí tak děsila. Fakt, že jsem nejvíc dělal úrazovou medicínu, je zásluha kolegy Tallera. Když jsem do Liberce v roce 1978 přišel, byl to v nemocnici jediný srozumitelný, systematický člověk. Jinak tady bylo po chirurgické stránce poněkud zvláštní prostředí. On byl naopak velmi zřetelný. Dlouhá léta jsme to táhli ve dvou. Klidně jsme si nad pacientem střihli, kdo bude operovat, a kdo asistovat. Byli jsme tak sehraní, že to bylo jedno. V roce 2001 jsem po něm převzal primariát, odpojili jsme se od chirurgie a začali tvořit samostatné traumatologické centrum. A o dva roky později jsme je rozšířili o spinální jednotku.

Medicína je čestné povolání

Říkáte, že jste se postupně naučil mít medicínu rád. Co především vás těší?

Je to čestné povolání. Samozřejmě pokud se čestně dělá. Všude, v jakékoliv práci, můžete narazit na nečestné věci. V medicíně je to riziko podle mě menší. Pokud v medicíně něco ošidíte, záhy se na to přijde. A když se nakonec člověk večer sejde sám se sebou v posteli, musí mít čisté svědomí.

Čest je pro vás obecně zásadní životní hodnotou?

Ano. Lhát se musí umět. Kdo špatně lže, špatně skončí. A já lhát neumím. Být dobrým lhářem je věcí talentu.

Dobrý lhář tedy musí být talentovaný. Platí to i pro dobrého doktora?

Talent se vyplatí. Samozřejmě musíte mít potřebné množství vědomostí, jež si musíte přečíst nebo vyposlechnout, v mém případě raději přečíst. Ale pozor. Člověk může být supervzdělaný, může znát sto procent informací k dané nemoci i k případným komplikacím v léčbě, ale nakonec tím paradoxně může sám sebe zablokovat. Najednou neví, jestli má jít do rizika. Dobrý lékař musí být schopen do své praxe přiměřenou míru rizika připustit. V chirurgii se netalentovaný doktor pozná podle výsledků, podle toho, jak mu výkony dlouho trvají, zda má organizační schopnosti, anatomické znalosti, pozná se podle jistoty při zacházení s instrumenty. Je to mix věcí, které dělají dobrého lékaře. Techniku je do značné míry možné natrénovat, ale brisknost úvahy, schopnost rychlého nalézání řešení nejrůznějších komplikací, které se mohou při zákroku stát, to nenatrénujete. Tady už se talent projeví.

Patří do potřebného mixu schopností a vlastností i odvaha?

Činnost člověka v medicíně by podle mě měla spočívat na třech bodech: odbornost, pracovitost a pokora. Odvaha s pokorou by měly být v rozumně vyváženém vztahu. Vztáhnete-li na člověka nemocného, zraněného, nůž, je to odvaha. Ale současně byste měl s pokorou přistupovat k sobě i k okolnostem. Ptát se, jestli na to mám, jestli jsme k danému zákroku patřičně technicky vybavení. Zda jsme v případě hrozícího nezdaru schopní výkon bezpečně ukončit. Jestli máme záložní plán.

Rozhovor s Petrem Moosem o chystané stavbě nového pavilonu čtěte zde
Rozhovor s Oldřichem Jirsákem o nanotechnologiích v medicíně naleznete tady 
Rozhovor s Miroslavem Černíkem o nanomedicíně čtěte zde

Neodpustím si jedno klišé: je podle vás medicína spíš řemeslo, nebo umění?

Řemeslo mi přijde daleko věrohodnější. Musíte mít standardy, rituály. Řemeslná práce v tom nejlepším smyslu slova je základ. Pak jsou vyvolení lékaři, kteří jsou schopní práci vykonávat elegantně, s přehledem, zcela správně, přesvědčivě, a pak je to, dejme tomu, umění. Hovořím o lékařích, jimž se na první pohled třeba ne úplně podstatný údaj o pacientovi kreativně propojí se starší zkušeností z praxe nebo s vědomostmi z literatury, a dojdou díky tomu rychleji k diagnoze nebo k neotřelému, ale vhodnějšímu řešení.

 

Foto: KNL

Zázraky, v něž nikdo nevěřil

Čeho si nejvíc ceníte na své lékařské kariéře?

Podařilo se nám ustanovit systém, jak postupovat při úrazech páteře. Před dvaceti roky jsme pouze tušili, že je-li mícha jen stlačená, je možné dosáhnout dobrého výsledku, pokud se co možná nejdříve podaří tlak uvolnit. Poškození vyvolané tlakem se tím pádem sníží. Tlak navíc nebude trvat dlouho a míchu půjde lépe napravit. Což se nakonec potvrdilo a potvrzuje se dodnes. S profesorem Petrem Suchomelem jsme zcestovali celou Evropu i další světadíly. Nikdo nám nevěřil, že je u nás běžné operovat ve tři ráno úraz páteře s neurologickým postižením. Nevěřili nám ani čeští kolegové. Ptali se: co to asi tak může přinést? Zázraky, odpovídali jsme. Nakonec jsme se protlačili na různé kongresy a naši metodu začali přijímat další a další kolegové. Postupně jsme vytvořili velmi logický algoritmus pro pacienty s poškozením míchy, který je založen na kooperaci neurochirurgů a úrazových chirurgů a na podpoře řady dalších oborů, jako jsou rentgenologové a intenzivisté. Představte si, že dojde k úrazu páteře. Člověk najednou nemůže hýbat nohama, případně nohama ani rukama. Je dopraven k nám. Naším úkolem je velmi rychle zjistit, jestli při zlomenině, kterou jsme mezitím zjistili na rentģenu, došlo k útlaku míchy. Je třeba co možná nejrychleji udělat CT vyšetření a magnetickou rezonanci, kde se perfektně zobrazí, co se s neurální tkání stalo. Je-li mícha mechanicky přerušená, už ji bohužel nic nepomůže. Pokud je mícha pouze stlačená, tak hurá! Okamžitě na sál! Aby to bylo možné, museli jsme naučit pracovat se stlačenou míchou co nejvíc našich lékařů. Jedině tak jsme schopní zajistit, a daří se nám to velmi dobře, zasahovat v podobných případech okamžitě. Pokud by stlačenou míchu dokázalo uvolnit jen několik z nás, nikdy bychom nebyli tak úspěšní. Po úrazu není možné čekat, až se daný lékař dostaví do nemocnice. Může být kdekoliv, bůhvíjak daleko. Proto například všichni neurochirurgičtí i naši starší sekundáři tyto zákroky umějí. A díky tomu se dějí zázraky. Nedávno například na člověka spadl v lese strom. Ochrnul. Odoperovali jsme jej a odešel domů po svých. Publikovali jsme před časem retrospektivní studii, kde se náš postup prokázal jako účinný. Ukázalo se, že časové hledisko, tedy co nejrychlejší odstranění tlaku na míchu, je důležité. Ideální je odstranit tlak do dvou hodin od úrazu. Měli jsme pacienta, který v Semilech v osm hodin ráno spadl na motorce pod dodávku. Hasiči museli nejprve dodávku zvednout, aby ho vůbec vyprostili. Sanita jej následně přivezla do Liberce. V devět hodin již měl hotové cétéčko. A pár minut po desáté už byl jeho páteřní kanál uvolněný.

Což je skvělé. Ptám se proto, že medaili, již jste nyní získal, lze jistě vnímat jako ocenění vašeho celoživotního díla.

Ve spojitosti s tímto oceněním bych zmínil rok 1999 a vznik České spondylochirurgické společnosti. Bylo tím vyjádřeno, že operační léčba páteře je svébytný obor, což se, mimochodem, později potvrdilo vznikem vzdělávacího kurzu uzavíraného atestací. V praxi to znamená především sdružení chirurgických postupů s ortopedií a s neurochirurgií. Ortopedi léčí skoliózy, neurochirurgové zase výlučně nádory míchy a míšních plen. Bylo ale podle našeho názoru hloupé oddělovat tyto obory od sebe. Dali jsme proto vzniknout oboru novému, který sdružuje schopnost operovat jak kosti, tak nervovou tkáň. Někdy létě roku 1999 jsme si spolu s kolegou Petrem Suchomelem zatelefonovali a během řeči vznikl nápad vytvořit spondylochirurgickou společnost. Začala sdružovat členy neurochirurgické společnosti, ortopedické společnosti a traumatologické společnosti. Vznikla naprosto unikátní mezioborová souhra, spinální tým, idea, jež funguje dodnes. A má v Česku více než stovku členů. Když se ještě na chvíli vrátím do historie. S Petrem Suchomelem jsme se již od roku 1998 velmi angažovali v Evropské spinální společnosti. Dalším logickým produktem naší České spondylochirurgické společnosti se proto staly spinální jednotky. Na přelomu tisíciletí existovala jediná spinální jednotka v Čechách a na Moravě, a sice v Brně. Bylo tam osmnáct lůžek. A ještě ne všechna sloužila lidem s postižením míchy. Běžně se tam operovaly ploténky a podobně. Což vedlo k tomu, že se tam dostala jen menšina pacientů, kteří by péči spinální jednotky potřebovali. V Liberci jsme si proto velmi hleděli našich pacientů s ochrnutím míchy, neboť jsme věděli, že do Brna je nedostaneme. Nechtěli jsme, aby měli proleženiny, infekce močových cest a podobně. Opravdu jsme se o pacienty obrovsky starali. Když vznikla spondylochirurgická společnost, vyhlásil jsem jako jeden z programů budování spinálních jednotek. Vzal jsem to tehdy na sebe, protože jsem byl ochoten se věci věnovat a snášet ústrky kupříkladu při jednáních s pojišťovnami. Po různých peripetiích jsme v roce 2003 otevřeli spinální jednotku v Liberci a o rok později také v Praze a v Ostravě. Vše dodnes funguje.

Foto: KNL

Ochrnutá dívka odešla po svých

Říkal jste, že se občas daří zázraky. Připomenete speciální případ, který vám utkvěl v paměti?

Chceme samozřejmě, aby všichni pacienti po úrazech páteře zase chodili. Pochopitelně to ale není možné vždy. Prakticky ve všech případech se ovšem podaří stav pacienta dramaticky vylepšit. Někdy zůstane určitý následek, ale člověk je například schopen chodit o berlích. Lidem zůstane zachována cítivost, mají zachované svěrače. Nic z toho by neměli, pokud by se včas nezasáhlo. Ptal jste se na zajímavý případ. Někdy na začátku našeho snažení se v Jilemnici konal maturitní ples. Kolem půlnoci už bylo velmi veselo. Jeden z hostů spadl z galerie na dívku, která stála dole. Zlomil jí páteř, ochrnula. Volali nám z jilemnické nemocnice. Řekl jsem, ať ji okamžitě přivezou. Odoperoval jsem ji a odešla po svých. Jako kdyby se jí nikdy nic nestalo. Celé si to pamatuji proto, že poté chodila po Jilemnici a pochvalovala si, jak ji v tom Hradci Králové dali krásně dohromady...

Je zřejmé, že se během vaší éry obor dramaticky posunul kupředu. Pořizoval jsem nedávno interview s libereckým profesorem Oldřichem Jirsákem, jenž se zabývá nanotechnologiemi a nanovlákny. Říkal, že jejich největší využití vidí do budoucna právě v medicíně. Myslíte, že mohou v nanotechnologie doufat i lidé po úrazech páteře, anebo se váš obor vydá jinou cestou?

Obecně se již výzkumnou formou uplatňují. Například při diagnostických procesech, kdy se pomocí nanočástic označují některé specifické molekuly. Nanomateriál je možno dobře sledovat a díky tomu je možné zjistit, kde je patologický stav uložen a jak je rozsáhlý. A samozřejmě se nanotechnologie uplatňují u materiálů, jež používáme k ošetření pacientů. Jsme ovšem v začátcích. S libereckou univerzitou zatím spolupracujeme na nanomateriálech, které poslouží ke krytí ran, odřenin, popáleninových ploch. Na nanomateriály je možné navázat antiseptika, ionzované stříbro, anebo živočišné uhlí. Nanomateriály mají obrovskou absorpční schopnost. Tady to dává smysl. Můj dojem je takový, že vpravené do těla, mají nanotechnologie význam při diagnostice. Umístěné na tělo zase fungují při povrchové léčbě. Bylo by skvělé, pokud by se nanomateriály podařilo použít jako nosiče účinných látek určených specificky pro jasně danou nemocnou tkáň. K čemuž ostatně i bez nanomateriálů směřuje celá medicína. Konkrétně v oboru páteřní medicíny bude ale, myslím, minimálně příštích dvacet třicet let trvat, než budeme případně schopní reparovat míchu, nervovou tkáň. Mezitím je, řekl bych, rozumné zůstat nohama na zemi. Nejdůležitější je učit se zvládat organizaci ošetření úrazu, pilovat k dokonalosti souhru všech zúčastněných medicínských oborů.

Kam bude podle vás směřovat váš původní obor, traumatologie?

Bohužel existuje trend, který vede k rozebírání traumatologie, úrazové chirurgie, na kousíčky. Atomizuje se. Poměrně populární je teze, že každý obor má mít svou vlastní traumatologii. S čímž nesouhlasím. Vedlo by to k paradoxním situacím. Uvedu příklad. Má-li mít každý obor vlastní traumatologii, pak by například všichni pacienti s otřesy mozku měli ležet na neurochirurgii. Což je nesmysl. Pacienti s otřesy mozků se zotavují na chirurgiích anebo traumatologiích. Většinou se po dvou dnech, zaplaťpánbůh, oklepou a jdou domů. U nás jsou pouze kvůli tomu, abychom mohli zasáhnout, pokud by došlo ke komplikacím, jako je například krvácení do nitrolebního prostoru. V takové chvíli musí být poblíž lékař. Osobně jsem přesvědčený, že se úrazová chirurgie z tohoto atomizovaného trendu vymaní a vrátí se do stavu, ve kterém podle mě má být, čili že se primárně vrátí do rukou chirurgicky a traumatologicky vzdělaného člověka.

Když obrátíme pozornost k vaší aktuální manažerské práci. Co je vaším cílem v ředitelské pozici?

Rád bych se dožil přinejmenším poklepu na základní kámen chystaného Centra urgentní medicíny. A ještě lepší by bylo dožít se zprovoznění tohoto pavilonu, který posune libereckou nemocnici a celý náš region ohromně nahoru.

♥ Chci podpořit Liberecké Zprávy!
Bezpečné platby pro nás zajišťuje Gopay.cz


Celkem
Sdílení
KOMENTÁŘE