Rozdělenou zemi má spojit stěhování úřadů z Prahy do regionů. „Může pomoci zastavit negativní spirálu nerovností,“ věří poslanec Farský

Aktuální debata o případném budování vládní čtvrti v Letňanech vynesla do intenzivnějšího popředí zájmu i návrh někdejšího semilského starosty, dnes poslance a prvního místopředsedy hnutí STAN, Jana Farského. Rád by se svými kolegy rozestěhoval státní úřady z Prahy do regionů, včetně toho libereckého. „Mezi centrem a regiony se rozevírají sociální a společenské nůžky. Dospěli jsme do situace, kdy mají některé regiony ve srovnání s Prahou třetinové HDP na hlavu. A ještě v nich klesá podíl vysokoškolsky vzdělaných obyvatel. Stěhování úřadů má jít proti tomuto trendu,“ vysvětluje svou snahu o rozprostření úřadů napříč zemí.


Foto: Jan Stránský

Do Liberce by se mělo přestěhovat Centrum regionálního rozvoje s padesáti zaměstnanci. A také Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se dvěma sty pracovníky. Což máme 250 úředníků. Silně pochybuji, že je v Liberci tolik kvalitních úředníků k dispozici. V byznysovém světě by si firmy lidi přetahovaly, přeplácely. Což by, vráceno na půdu státní správy, mohlo v Liberci vést k personálnímu oslabení lokálních úřadů. Předpokládám, že to není váš cíl. Pokud to chápu správně, počítáte s tím, že by se pražští úředníci stěhovali do Liberce. Přiznám, že i tady pochybuji, zda je to reálné.

Jedna věc je, že jen málo pražských úředníků se narodilo v Praze. Je dost možné, že řada z nich z Liberce pochází. Současně je celá věc navržená s pětiletým odkladem. Což je doba potřebná k správnému nastavení úřadů a k přesměrování lidí. Vůbec netvrdím, že musí jít o pracovníky přímo z Liberce. Může jít o zaměstnance z Jablonce, z Turnova, ze Semil, z České Lípy nebo klidně z Mladé Boleslavi. Jde o širší region, který je v pohodlné dojezdné vzdálenosti, dejme tomu do půl nebo tři čtvrtě hodiny od Liberce. Ale ani z Prahy to do Liberce není daleko.

Čili, dnešní situace, kdy spousta lidí jezdí denně za prací do Prahy, by se pootočila a lidé z Prahy by jezdili pracovat do Liberce.

Přesně tak. Z celé republiky dnes každodenně do Prahy dojíždí sto osmdesát tisíc lidí. Argument, že bude problém sehnat úředníky v regionech, je s velkým otazníkem. Je třeba si uvědomit, že můžeme nabídnout mimořádně stabilní pracovní místa ve státní správě. Za ne úplně špičkový, ale velmi velmi solidní plat, navíc dlouhodobě garantovaný. Jsem přesvědčený, že za těchto okolností jsme schopní místa naplnit. Ano, pětiletá přechodná doba bude znamenat, že po nějakou dobu bude část agendy ještě vykonávaná v centrále. Úřad se bude přesouvat postupně. Jako všude, kde se tak stalo. Ať je to Norsko, Švédsko, Německo, Velká Británie nebo Estonsko. Když se přidržím Norska. Žádný nový úřad již nemůže sídlit v Oslu. Vědí, že je to hrozně nebezpečné. Že se mezi centrem a regiony rozevírají sociální a společenské nůžky. V Česku jsme svědky téhož. Dospěli jsme do situace, kdy mají některé regiony ve srovnání s Prahou třetinové HDP na hlavu. A ještě v nich klesá podíl vysokoškolsky vzdělaných obyvatel. Stěhování úřadů má jít proti tomuto trendu. Ačkoliv jsme historicky centralisticky nastavení, dobrým příkladem může být i Brno. Dnes jde o hlavní právní město republiky. Je tam ústavní soud, nejvyšší správní soud, ombudsman. Je naprosto zřetelné, jak tento fakt celé město definoval. Jak Brno zbohatlo. Generace právníků generují další právníky. Předávají si zkušenosti. Z Brna je náhle jakýsi právnický hub republiky. Kdyby přitom dnes byl, dejme tomu, ústavní soud v Praze a kdokoliv přišel s myšlenkou stěhování do Brna, narazil by. Každý by mu vysvětlil, že to přece není vůbec možné. Ale ono je. A funguje to skvěle. Bohužel, není snadné brněnský příklad následovat. České dráhy hledaly v Praze kancelářské plochy, nikoliv nutně státní, klidně i soukromé. Potřebovaly deset tisíc metrů čtverečních. Daly si inzerát. Nedostaly žádnou nabídku. Napsal jsem dopisy hejtmanovi Pardubického kraje a primátorovi. Pardubice jsou přirozeným železničním uzlem republiky, je tam i dopravní fakulta. Budova pro pět set pracovníků by šla vybudovat snáze a levněji, než kolik by stál dlouholetý pražský nájem, případně výstavba nového sídla v Praze. Psal jsem rovněž ministrovi dopravy a řediteli Českých drah. Nabízel jsem možnost přesunu Českých drah do Pardubic. Lesy České republiky také nesídlí v Praze, nýbrž v Hradci Králové. Centralistické myšlení jsem nicméně neprolomil. Reakce byla zamítavá.

Nová kvalifikovaná práce pro Liberec

Zpět k Liberci. V návrhu vydání zákona o změně sídel některých státních úřadů, jak se dokument jmenuje, kromě jiného uvádíte, že „možné úspory lze spatřit i ve snížení finančních prostředků vynaložených na mzdy úředníků. Průměrná měsíční mzda úředníka je v regionu v průměru o 5 000 Kč nižší než mzda úředníka v Praze.“ Nevím, ale tímto srovnáním Liberečáky pro svůj plán asi úplně nenamotivujete…

Což chápu. Úspory v oblasti platů ovšem vůbec nejsou podmínkou.

Aha. Vytvořím tedy hypotetickou situaci. Na úřad do Liberce začne za pražský plat dojíždět pražský úředník. Bude mít jeho liberecký kolega stejné, tedy pražské peníze?

V návrhu to je, ale myslím, že v této oblasti bychom úspory nutně hledat neměli. Centrální platy by měly naopak jít do regionů. Je přece hrozné, že dnes jsou na srovnatelných pozicích platy výrazně nižší než v Praze. Má to nějaký důvod? Jedině ten, že v Praze lidi nedokážeme sehnat, tedy je musíme lépe zaplatit. Pokud oponenti našeho návrhu říkají, že pro Liberec nebudeme schopní úředníky sehnat, pojďme je zkrátka zaplatit jako v Praze.

Otázka, která je asi předčasná, leč přesto: existují v Liberci prostory, kde by oba úřady mohly sídlit?

Obeslal jsem hejtmany a primátory všech měst, kterých by se to týkalo. Třetina hejtmanů byla pro, třetina proti, třetině to bylo jedno. Primátoři odpovídali různě. Někteří nadšeně, jiní méně.

Pardon, jaká byla liberecké odezva?

Hejtman věc podpořil jednoznačně, předestřel myšlenku i na asociaci krajů. Podle libereckého primátora by se prostory určitě našly. Zmiňoval například opuštěnou státní budovu Skloexportu, která je na strategickém místě u vlakového i autobusového nádraží. Ale i kdyby se v regionech měly stavět budovy nové, pořád je to pro stát ekonomicky výhodné. Dnes je v Praze pět tisíc úřednických míst usazeno v pronajatých budovách, za něž se ročně platí pět set milionů korun. Pokud bychom tyto peníze investovali v regionech do výstavby nových sídel, posílili bychom ekonomiku v krajích. Místní lidé by si vydělali. V regionu by navíc zůstala hodnota sloužící po další desítky let.

Nových 150 milionů na útratu

Dejme tomu, že by se část úředníků do Liberce přece jen přestěhovala. Zjistili by, že se jim město líbí, že zde chtějí žít. Neroztříští se jejich plány o letité skalisko jménem dlouhodobý nedostatek bytů? Řada bytových projektů se nyní rozjíždí, ale určitě nebudou hotové za pět let.

Pokud by se do Liberce stěhovala rodina z Prahy a prodala svůj pražský byt, utrží tolik, že s bydlením v Liberci nebude mít problém. Ceny bydlení v Liberci jistě nejsou nízké, ale pražský realitní trh je mnohem víc přehřátý. Ceny srovnatelných bytů jsou v Praze výrazně vyšší. Navíc bych bydlení vůbec neomezoval pouze na Liberec. Můžeme se bavit o Jablonci, o Turnově, o Semilech, o Železnobrodsku, o Českém ráji, o Jizerských horách. Je to přesně naopak. Přemístit se z regionu do Prahy a najít si v hlavním městě bydlení, to je skutečně mimořádně náročné. Brát si s úřednickým platem v Praze hypotéku je obrovská zátěž. Takže nezbývá než v Praze bydlet v nájmu. Ovšem nájmy jsou vysoké. Nezůstane vám skoro nic. Z hlediska cen nemovitostí je Liberec hodně vysoko. Ale v Praze je to zásadně horší. V Praze dnes prodáte stometrový byt za deset milionů, za což už se v Liberci a okolí dá pořídit velmi slušné bydlení.

Máte představu, kolik peněz by přesunutí dvou úřadů Liberci přineslo na platech? O kolik víc by se v Liberci mohlo oproti dnešku utratit za nakupování, za služby, za zábavu, za kulturu?

Celkově jde o 2,6 miliardy. Což znamená, že pro Liberec by ročně šlo zhruba o sto padesát milionů. Hovoříme však pouze o platech úředníků. Člověk má většinou partnera. Ne vždy pracují na stejném úřadu. Což by mohlo znamenat další „partnerská“ místa, která by v regionu vznikla. A i díky nim by se ekonomická a kupní síla Liberecka zvedla.

Jako jeden z efektů stěhování úřadů uvádíte ve svých materiálech snížení vnitřních sociálních, ekonomických i kulturních rozdílů v rámci České republiky. Konstatujete, že instituce EU dokonce varují před zvyšujícími se rozdíly, kdy regiony „jsou obecně chudší, mají nižší produktivitu, větší nerovnost mezi ženami a muži, rostoucí míru bezdomovectví, vysoké zadlužení, vyšší míru předčasných odchodů ze vzdělávání, malou inovační kapacitu a akutní demografické problémy.“ V čem především je Liberec jiný než Praha? Jaké rozdíly mezi Libercem a Prahou by bylo záhodno setřít?

Liberec a Liberecký kraj naštěstí netrpí vůči Praze propastnými rozdíly. Nemají tak velké problémy jako Karlovarsko nebo Ústecko. Tam se potkává několik faktorů. Snižuje se počet vysokoškolsky vzdělaných lidí. Lidé v daném místě necítí zázemí ve své sociální skupině. Raději odcházejí jinam. Nepříjemně se to odráží v každodenním životě. Osmdesát procent obvodních lékařů, mají-li jít pracovat do těchto regionů, říká: „Mně se tam líbí, šel bych, ale neseženu práci pro partnera nebo partnerku.“ Regiony pak na svou situaci sekundárně doplácejí horší dostupností zdravotnické péče. Je to spirála, která se bohužel točí směrem dolů. Na nižší vzdělanost se váže celá ekonomická perspektiva. Čím vyšší vzdělání, tím vyšší plat. Tak to je. Spirálou se zpět dostáváme ke školství. Ukazuje se, že úroveň školství v takto postižených regionech je pod průměrem. Je to obrovská škoda pro celou republiku. Lidé přicházejí na svět stejně talentovaní, ať se narodí v centru, nebo v regionu. V krajích však přicházíme o obrovské množství talentu. O ohromný lidský kapitál. V centru je cesta k úspěchu mnohem jednodušší, přímočařejší. Dostat se z Karlovarského, z Ústeckého, ale i z Libereckého kraje na určitý kariérní vrchol je daleko složitější. V regionech přicházíme o talentované lidi, kteří by mohli prospět národu i ekonomice. Jejich talent ale bohužel někdy není dostatečně kultivován a rozvíjen. Pokud by se sestupnou spirálu v postižených regionech podařilo přibrzdit, neřku-li zastavit, i díky decentralizaci úřadů, byl by to obrovský úspěch. Přílišná centralizace brzdí růst země. Vyrovnávání rozdílů mezi Prahou a zbytkem země vidím pro příštích třicet čtyřicet let jako nesmírně důležité. Už proto, abychom v krajním případě neopustili cestu demokracie. I proto se snažím řešit i nezákonné exekuce, dluhové pasti. Republika se začíná až příliš rozdělovat. Na ty jakoby úspěšné, které někdo může nazývat například pražskou kavárnou. Užívají si výdobytky moderní doby. A potom na ty, kteří jakoby prohráli. V tom slova smyslu, že splácí deset exekucí, z nichž se nikdy nedostanou. Případně, že jejich děti nemají takové možnosti jako děti, které žijí v centru. Což vede k tomu, že se cítí jako druhořadí občané. Což nesmíme dopustit. Nemůžeme mít občany první a občany druhé kategorie. Naše republika má jednu ze základních povinností, totiž dát všem stejnou šanci. Šanci uspět. Je už poté na každém jednotlivci, jak se svou šancí naloží. Nikdy ale nesmíme komukoliv podrážet nohy ještě před tím, než se vůbec odhodlá k prvnímu kroku. Což se bohužel, v situaci, kdy jsou regiony oproti centru výrazně oslabené, děje. Jeden z výkřiků, který chce na tuto nerovnost upozornit a pokusit se ji alespoň zčásti narovnat, je přesun úřadů. Budeme-li se bavit konkrétně o Liberci: pokud se to ukáže jako lepší a logičtější řešení, vůbec se sem nemusí stěhovat právě Centrum regionálního rozvoje a Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Mohou to být jiné úřady. Záleží na okolnostech. Na tom, jak se bude situace vyvíjet. V zásadě jde hlavně o vznik kvalifikovaných regionálních pracovních míst. Jde o to, aby byli lidé v Liberci dobře zaplacení. Aby tady zůstali, nebo sem dokonce přišli. Ekonomika lokalit ve světě, kde k tomu přistoupili, ukazuje, že se na místa v úřadech začnou nabalovat i nové pracovní pozice s vysokou přidanou hodnotou, především v soukromém sektoru. Je mnohem větší šance, že si firmy začnou otevírat vývojářská nebo výzkumná pracoviště v lokacích, kam byly přesunuty státní úřady. Mám k tomu osobní zkušenost. Když jsem končil na úřadu vlády, měl jsem jako právně vzdělaný vysokoškolák během dvou týdnů osm pražských pracovních nabídek. Kdybych podobně skončil v práci v Semilech, měl bych značný problém. Hrozně špatně a velice těžko bych si hledal práci. Jde o přirozený rozdíl. Nemůže být ovšem úplně propastný. Což v Česku je. Pracovní trh v regionech je třeba posílit. Republika se nám rozpadá, trhá. Věnujeme příliš energie vnitřním tenzím. Energie, jíž bychom mohli použít prospěšněji. Takto se dopředu nepohneme. Veškerou naši sílu vyčerpáme pouze v řešení vnitřního napětí.

Na kvalitu vzdělání musí tlačit rodiče

Teď jste se až rozvášnil, z čehož usuzuji, že zrovnoprávnění Prahy s regiony je vlastně hlavním záměrem stěhování úřadů.

Je. Ale opakuji, úplně nejdůležitější je dostat do regionů kvalifikovanou práci. Další věci se nabalí. Ve finále to celé regiony obrovsky posílí. Existují zřetelné vedlejší efekty. Kvalifikovaní rodiče více tlačí na to, aby škola dávala jejich potomkům kvalitní vzdělání. Vědí, že se to v dalším životě vyplatí. Stačí tři čtyři rodiče, kteří budou na školu dupat a v důsledku poskytnou lepší vzdělání i zbylým dvaceti dětem ve třídě, jejichž rodiče to až tak neřeší. Vidíme-li dnes statistiky, že je v Ústí ve srovnání s Prahou výrazně horší školství, jde také o důsledek této chybějící ambice. Česko má ze všech zemí, které sleduje Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, nejhorší výsledky v generačním růstu vzdělanosti. Tedy, je-li u nás rodič vyučen, šance, že se jeho dítě dostane na vysokou školu a dokončí ji, činí jen 3,4 %. U středoškoláků je to zhruba dvacet procent.

Hm, tedy jakési kasty?

Žijeme v situaci, kdy jsou věci dané. Kdy je velice těžké se z jedné vzdělanostní skupiny dostat do jiné. Což ještě víc zabetonovává stav věcí v regionech.

Pokud by se výše zmíněné rozpadání a trhání republiky nepodařilo zastavit, k čemu by to mohlo vést?

Ono už to vede. Jaký vztah mají regiony k Praze? Když v regionu řeknete, že jste Pražák, je to ctnost? Nebo spíše naopak? Stačí se podívat na volební výsledky. Vidíte dvě země. Jedna je Praha, druhá regiony. To není dobře. Různí političtí marketéři toho využívají k ještě většímu rozdělování lidí. Přitom bychom měli být jedna země. Samozřejmě s odlišnými politickými a jakýmikoliv jinými preferencemi. Nicméně alespoň trochu shodnými. Nikoliv tak propastně rozdílnými.

Říkal jste, že k tomu máte poznatek z mezinárodní konference, kterou jste na toto téma svolal a na níž přijeli zástupci Velké Británie, Norska a Estonska.

Ano. Britové konstatovali, že brexit u nich výrazně urychlil decentralizaci. Londýnské elity náhle zjistily, že Londýn je úplně odtržený od zbytku země. Říkali, že u nich existuje silný efekt, který podle mě funguje i u nás: „Co to na nás zase v tom Londýně, v našem případě v Praze, proboha, vymysleli? Ti, kteří nám vůbec nerozumí?“ Důvěra ve stát a státní instituce je nízká. Snižuje se tím, jak je státní správa odtažitá od lidí. Lidé nemají v dohledu nebo alespoň poblíž přípravu a výkon státní politiky. Nadneseně řečeno, nejsou součástí státu. Cítí nad sebou vrchnostenské sídlo, jež jim diktuje, co mají dělat. Už od začátku přistupují k věcem z Londýna, v našem případě z Prahy, s určitým podezřením, se skepsí, s despektem. Lidé v regionech si říkají, že jim v centru nerozumí. Že neznají jejich životy a problémy. Což je, mimochodem, docela často pravda. Cokoliv, byť sebelepšího, vydá centrální úřad, je ovšem bohužel tímto dojmem už dopředu devalvováno. V Anglii odůvodňovali přesunutí úřadů do regionů i tím, že na rozhodnutích budou pracovat konkrétní místní lidé, kteří je pak dokáží v rámci regionu přenést ke svým sousedům. Věří, že takový postup posílí důvěru ve stát a v implementaci státních pravidel do praxe. Už to nebude „výmysl od někoho z centra“, ale „myšlenka od nás“. Idea člověka, který žije podobným způsobem života, na totožném místě, s podobným zázemím, s podobným osudem, někoho, kdo nebude tak odtržený od reality. Když se vrátíme k nám. Stát má buď možnost posílat do nejhůře prosperujících regionů dotace. Cpát tam peníze, což dělá dlouho a evidentně to nefunguje. Lepší je, dle mého soudu, koncentrovat peníze na vytvoření zaměstnaneckých míst. Bude to vyžadovat možná menší, ale klidně i stejné sumy. Rozdíl je v tom, že dáme lidem slušně zaplacenou práci s dobrou perspektivou. Oni následně pomohou svým regionům víc než deset dotačních programů a krátkodechých sociálních projektů. Pokud totiž chceme budoucnost regionů ovlivnit dlouhodobě, musíme jim poskytnout kvalitní práci. Tím, kromě dalšího, udržíme v regionech vzdělané lidi. Mohl bych jen v Semilech jmenovat dvacet nebo třicet mých vrstevníků, kteří odešli do Prahy. Doma nenašli adekvátní práci. Přitom kvalita života v regionech není vůbec špatná. Oproti Praze má spoustu výhod. Já bych se třeba ze Semil nikdy nestěhoval. Máme tady skvělé školství (Semily jsou na špici například ve waldorfském vzdělávání – pozn. red.). Úžasné životní prostředí, lehká dostupnost Krkonoš a Českého ráje. Do práce do Prahy mi to trvá hodinu. A jedna klíčová věc: mít v Praze čtyři děti? Obrovský problém s bydlením. Navíc by to znamenalo, že bychom žena nebo já fungovali jako taxikáři. Rozváželi bychom děti do škol a na koníčky, které bychom si, mimochodem, museli vybírat podle toho, jak jsou dosažitelné autem, namísto toho, jak se líbí dětem. V Semilech nám děti od první třídy chodí do školy a na kroužky samy. Nabídka koníčků je v Semilech minimálně do maturity srovnatelná s Prahou. Kvalita rodinného života je pro mě momentálně s takto velkou rodinou v Semilech výrazně vyšší. Ale aby nedošlo k mýlce, já nehovořím proti Praze, kristepane. Praha je nádherná, úžasná. Chci tím pouze říct, že v tom není sama. Proto jsem také náš návrh probral s pražskými politiky. Jistě, říkali, nebudeme to nijak zvlášť propagovat. Ale má to svoji logiku. Pokračujte v tom. Protože Praha má už dnes problémy ze svého vnitřního ekonomického přehřátí, ať realitního nebo dopravního.

Váš návrh aktuálně stavíte do kontrastu s uvažovanou vládní čtvrtí v Letňanech. Přičemž vaše vize by měla být levnější…

…v případě Letňan se hovoří až o deseti miliardách…

…jaký je tedy konkrétní finanční rozdíl?

Záleží na tom, kolik stávajících budov by se v regionech podařilo využít. Kolik by se muselo budovat. Pokud se přidržíme našeho plánu stěhovat úřady do dvanácti krajských měst, zbylo by nám z oněch deseti miliard na každé město přibližně osm set milionů korun. Za což, i za mnohem méně, už se dá vybudovat slušné sídlo úřadu. Současně bychom opouštěli nájemní budovy v Praze. Klíčový argument ovšem nestojí v prvotní výstavbě. I kdyby se nakonec stavělo dvanáct regionálních sídel státních úřadů, je to pro ekonomiku státu mnohem zdravější, než když postavíte jedno desetimiliardové centrum v Letňanech. Kdyby se snad mohlo krátkodobě vyplatit, že nakoncentrujeme deset tisíc lidí do Letňan, dlouhodobě půjdeme stejně do minusu. Právě proto, že tyto lidi vysajeme z regionů. Tady je třeba přemýšlet trochu národohospodářsky. S vizí příštích dvaceti let. Není možné hokynářsky sečíst: „Teď se mi to aktuálně vyplatí, takže postavím čtvrť v Letňanech.“ Je třeba myslet na to, že za dvacet let budeme doplácet násobky dnes vydaných nákladů. Jistě, nyní není možné do koruny spočítat, jak vzdělanost v regionech ovlivní příští HDP a příjmy státu. Je ovšem možné opřít se o statistiky. Říkají, že koruna umístěná a vydělaná obyvatelem regionu dá následně vydělat místnímu knihkupci, který si zaplatí místního účetního, jenž si zase objedná rekonstrukci koupelny u místního řemeslníka a ten následně poobědvá u místního hostinského. Hodnota peněz poslaných do regionů na platech se tím násobí. Pokud ale investujeme deset miliard do jednoho pole, republika na tom bude krvácet. Vydělá, a to ještě jen možná, jedna lokalita, namísto celé země.

Uvádíte, že o přesunu ústředních orgánů státní správy mimo historické budovy v centru Prahy se uvažuje dlouhodobě. Například ministerstvo průmyslu a obchodu v roce 2008 plánovalo přesun 9 organizací ve své působnosti do jednoho administrativního komplexu. Změna sídla se měla dotýkat 1 100 úředníků. V roce 2011 vydalo ministerstvo průmyslu a obchodu materiál s názvem „Optimalizace provozu nemovitostí vlastněných Českou republikou v působnosti ministerstva průmyslu a obchodu“ a v lednu 2016 připravilo návrh na přesun Českého báňského úřadu z Prahy do Ostravy. Žádný z uvedených návrhů však nebyl dosud realizován. Proč by se to mělo povést vám?

Minulé snahy šly z úrovně vlády. Někdy se ani nedostaly do sněmovny. Teď budu hovořit jako politik. Každý poslanec je odněkud. A pokud se regionální politici mezi sebou domluví, že toto je regionálně prospěšná vize, mohou ji napříč politickými stranami uskutečnit. Třeba si řeknou: „Nechci, aby moje děti odešly za prací do Prahy nebo do zahraničí a já je viděl maximálně na Vánoce. Chci, aby měly stejnou šanci u nás doma. Aby tady měly svoji rodinu. Nechci, aby se moje rodina roztrhala.“

♥ Chci podpořit Liberecké Zprávy!
Bezpečné platby pro nás zajišťuje Gopay.cz

Celkem
Sdílení