Jak s pomocí rodiny, sousedství a bez Facebooku zatočit s osamělostí

Jeden z nejuznávanějších českých terapeutů a psychosomatických lékařů hovoří s Libereckými Zprávami o tlaku, jemuž je dnes vystavena klasická rodina. Vladislav Chvála navíc na konec přidává radu, co dělat pro uchování duševního zdraví v dnešní zběsilé době.


Co je z pohledu vaší praxe aktuálně klíčový problém?

Může jít například o problém rodiny. Rodina je dnes pod tlakem. Jsme svědky trendu, kdy je mnohem snadnější žít singl než s rodinou. Kdy je snadnější odejít. Sám se sebou se snadněji domluvíte. Nemusíte se adaptovat na druhé lidi, s nikým se dohadovat. Ale s podobným přístupem je těžké mít děti. Děti potřebují, aby rodiče byli pohromadě. Ukazuje se čím dál víc, jak je náročné být rodičem. Řešíme u nás velmi obvyklé situace, tedy neschopnost domluvy, neschopnost vyjít s dalšími členy rodiny. Přitom všichni rodiče musejí plnit svoje nelehké povinnosti vůči dítěti. Škola je náročná, děti toho chtějí čím dál víc, existuje tisíc kroužků. Rodiče jsou často velmi ambiciozní a touží po tom, aby toho děti stíhaly co nejvíc. Pak je na všechno hrozně málo času. Děti, ale i rodiče, dnes visí na internetu, takže uvnitř rodiny vázne komunikace. Umenšuje se čas na povídání. To bych řekl, že je hlavní potíž. A do toho nám vstupují problémy se sexualitou.

V jakém smyslu?

Je to paradoxní, ale v době, kdy je všechna sexualita otevřená, kdy je všude k dispozici a cokoliv, co chcete vidět, si najdete na internetu, bohužel v rodinách ubývá intimity. Ženy si stěžují, že nemohou manžela dostat do postele, protože neustále sedí u obrazovky. Narůstá počet dětí, které nevědí čím mají být, ztrácí se jasná vodítka pro dospívání kluků a holek. Děti mají příliš brzy zkušenosti s pornografií a jsou zmatené, jak se tvoří vztahy mezi muži a ženami.

Když půjdeme ještě hloub a nastolíme hypotetickou situaci, že se partneři začnou vyloženě nesnášet. Je podle vás dobré i v takové situaci držet rodinu pohromadě jen, jak se říká, kvůli dětem?

Je to hodně časté dilema. Podepsal bych, že za každou cenu se rodina držet nemá. Jakmile je doma takové napětí, a není možné je řešit, že z toho některý ze členů rodiny dlouhodobě stoná, zpravidla jde o děti, pak nemá smysl pokračovat.

Jakými nemocemi se takové nesnesitelné napětí u dětí projevuje?

Je jich mnoho. Mohou to být záchvatovitá onemocnění, třeba epileptické. Pokud stres vyústí v cosi takového, ocitáme se za hranou. Pak už je lepší, když se lidé domluví, že si jako partneři dají pokoj a rozejdou se. Je ale důležité, aby si oba uvědomili, že nadále zůstávají rodiči. Rodičovství se rozvést nedá. Pokud se to podaří, pro děti je situace výrazně snadnější. Cítí, že mají pro sebe oba rodiče a že jsou navíc oba v dobrém stavu.

Je podle vás lepší, když po rozvodu zůstanou děti u matky a otce navštěvují třeba o víkendech, anebo střídavá péče, tedy týden u matky, týden u otce?

Hodně záleží na věku dítěte. Do šesti let je pro děti hodně důležitá maminka. V určitém věku je ale potřebný také tatínek, typicky okolo třetího a šestého roku a poté okolo patnáctého roku života. Vždy pochopitelně záleží na konkrétních lidech, ale obecně asi platí, že když jsou děti ještě malé, je pro ně důležitější maminka. Střídavá péče může děti zatěžovat. Pokud se rodiče výborně nedomluví, čehož je po rozvodu schopen málokdo, dostávají se děti do situace, kdy mají dva domovy. Případně jeden hlavní domov a druhý, kam chodí na návštěvu. Jestliže se rodiče navíc nenávidí, je to pro děti úplné peklo. Střídavou péči nevidíme příliš rádi. Její následky bývají značné. Známe případy, kdy děti doslova přestaly chodit. Neměly žádný nález, ale chodit nemohly. Někdy jsou onemocnění dětí po rozvodu rodičů velmi vážná.

Honba za dokonalým facebookovým já

Říkal jste, že roste tlak na rodinu. Mně současně přijde, že zároveň roste tlak na výkon. A k tomu se spousta lidí věnuje pilování co nejdokonalejšího sebeobrazu na sociálních sítích. Vnímáte to jako problém?

Klienti o tom někdy sami hovoří. Říkají, že by to, co vidí na profilech svých přátel, chtěli také, ale nejde jim to. A že je to trápí. Pak se strašně honí, neustále se fotí, dosahují met, jež vidí u ostatních. Jsou z toho ale strašně uštvaní. Možná by jim víc prospělo, kdyby si v klidu sedli a zahráli si šachy nebo karty. Anebo si jen povídali.

Jsou toho vaši klienti schopní? Odstřihnou se od facebooku?

K nám chodí, až když je nemoc donutí. Až nemoc je přiměje zabrzdit. Tělo nám totiž nelže. Když jsme v situaci, která už je pro tělo nesnesitelná, ozve se nějakým symptomem.

Existují typické symptomy pro tohle honění se za lajky a bezvadným já?

Záleží na věku. U dětí je to nesoustředěnost, nevyspalost, únava. Dokáží být skutečně celé noci na telefonu. Často vznikají i sociální potíže. Neumí si najít kamarády v reálném světě, mají jen ty virtuální. Jsou fyzicky málo zdatné, protože vůbec neběhají venku. U dospělých můžeme v některých případech hovořit o závislosti. Spousta dospělých chlapů doma hraje počítačové hry jako malí kluci. Je to pro ně nádherné, barevné, akční. Virtuální realita je naplňuje a ani nepociťují potřebu vycházet do skutečného světa.

Jak takové klienty léčíte?

Nikdo samozřejmě nepřijde s tím, že je unavený, protože celou noc kouká do počítače. Lidé přicházejí, až když něco není v pořádku. Může jít o alergii, bolesti hlavy, žaludeční vředy, astmatické záchvaty, prakticky jakékoliv chronické onemocnění. Tělo takto na stres reagovalo vždy. Co se mění jsou zdroje zátěže, které tyto problémy v psychosociální vrstvě způsobují. Pracujeme také s rodinnou strukturou. Často jde o rozvedené rodiny, děti jsou ve střídavé péči. Celá rodinná situace může být nevyhovující. Pak se za pomoci řady nástrojů, které má rodinná terapie k dispozici, snažíme s daným problémem pracovat.

Společnost rozdělená nenávistí

Roste počet lidí s psychickými nebo psychosomatickými potížemi?

Ano. I psychiatři říkají, že mají plno. Spousta lidí bere antidepresiva nebo anxiolytika, léky proti úzkosti. Souvisí to s neklidem, který ve společnosti panuje. Všimněte si, jak jsou dnes lidé rozdělení do nenávistných skupin. Místo, aby diskutovali, jestli Zeman ano, nebo Zeman ne, rovnou se navzájem pokládají za nemožné. Ti, co Zemana volí, pokládají za nemožné ty, kteří ho nevolí, a naopak. Nálada ve společnosti je médii hrozně vyhrocená. A vidíme to nejen u nás. Totéž se děje okolo Trumpa nebo okolo brexitu. Západní společnost je velice polarizovaná. Kdyby spolu sociální bubliny diskutovaly, bylo by to dobré, ale toto jsou nenávistné skupiny. Do sporů o cokoli se promítá nenávist, která vzniká v jejich osobních vztazích. Frustrace, která vzniká v rodinách.

Nenesou vinu i hlavní aktéři? Zmiňoval jste prezidenta Zemana.

Dokonce si myslím, že to provokují. Je to politická metoda, která se jim do rozpolcené doby hodí. Podobná atmosféra byla ve společnosti před druhou světovou válkou v Německu. Když se podíváte na demokracii v Československu ve třicátých letech, situace je podobná dnešní. Tenkrát nebyla média tak rozšířená jako dnes, nebyly sociální sítě, a přesto se populace rozdělila do nenávistných skupin. Ze strany politiků jde zřejmě o metodu ovládání davu. Společnost se rozdělí. Emoce se vyhrotí na maximum. Taková společnost se pak lépe ovládá. Dostáváme se do krize demokracie, kdy lidé volají po nějakém biči nebo vůdci, který by vše zase uklidnil, který by je „spravedlivě rozsoudil“. Nacházíme se ve zvláštním stavu, který v lidech vyvolává obavy.

Když se přidržíme Liberce. Poslední čtyři roky byl primátorem Tibor Batthyány, proslulý svým nevytříbeným chováním. Může se takový člověk v tak důležité funkci negativně podepsat na náladě celého města?

Myslím, že kultura vládnoucí vrstvy je hrozně důležitá. Oni by měli jít vzorem, chovat se příkladně, následováníhodně. Pokud někdo vystupuje vulgárně, a to se týká i našeho pana prezidenta, předcvičuje ostatním určitou novou normu chování. Batthyány u mě skončil v okamžiku, kdy prosadil zrušení vyhlášky kolem heren. Naprosto evidentně podlehl lobbistickým tlakům majitelů heren. To byl zcela bez diskuse krok namířený proti obyvatelům města.

Teorie rozbitého okna

Herny jsou z pohledu vaší profese problém?

Je jich stále hodně. Na rozdíl od mnoha jiných měst se v Liberci tento problém nepodařilo vyřešit. Liberec zůstal v polovině cesty. Škody, které herny působí, jsou veliké, byť to exprimátor Kittner a tehdejší vedení ODS popíralo. Na klienty, které hraní poškodilo se specializuje Advaita, takže u nás v práci se s nimi příliš nepotkáváme. Ale víme, že jsou celé rodiny, které jsou tím těžce zasaženy. Když mladík, který by už měl být samostatný a vydělávat peníze, místo toho udělá půlmilionový dluh, uvrhne tím celou rodinu do propasti. Má to obrovské následky.

Byl byste pro naprosté vymýcení heren z Liberce?

Nikoliv. Ale myslím, že by úplně stačilo kasíno, které by uspokojilo lidi, kteří chtějí hrát, mají na to peníze a rádi je utratí. Taková vrstva obyvatelstva je poměrně veliká. Proč by neměli tuto možnost mít? Ale nechápu, proč by měla být herna v každé druhé ulici. Celé je to zacílené na sociálně slabou zoufalou část populace, která je už tak v dluzích. Tihle lidé nechodí do heren, protože by je to bavilo. Jdou vsadit vše. Věří, že se jim jednou ranou podaří vyřešit jejich finanční situaci. Že jim náhoda bude přát a že se zachrání. Což je naprostý nesmysl. Doufají, že se jedním tahem spasí. Jejich pozice se ale kvůli hernám ještě více zhoršuje a oni propadají do čím dál větších dluhů.

Zůstaňme ještě přímo v Liberci. V jakési studii jsem četl, že když lidé žijí v prostředí, které je anonymní, hlučné, nepřehledné, sevřené masivními budovami, jako je to třeba na terminálu Fügnerova, častěji propadají pocitu zmaru a bezmoci. A co mě překvapilo, na náladu lidí měly podle oné studie zásadní vliv i zdánlivé banality jako jsou graffiti nebo nevyvežené veřejné odpadkové koše.

Máte pravdu. Estetičnost prostředí je hodně důležitá pro atmosféru města a pro psychiku obyvatel. Existuje teorie rozbitého okna. Držel se jí jeden z newyorských starostů. Nastoupil do funkce, když bylo v New Yorku nebezpečné jezdit metrem. Spousta lidí jezdila načerno, úplně celé metro bylo pomalované graffiti. Bujela tam kriminalita, krádeže, ale i hodně násilí. Starosta se rozhodl, že začne právě od metra. Zmiňovaná teorie rozbitého okna říká, že jakmile se někde objeví rozbité okénko, hned se na ně nabalí  další zločin. Podle dané teorie je nutné každou podobnou věc ihned opravit. Pořádek totiž brání dalšímu ataku. V New Yorku se to podařilo. Starosta najal úklidové a čistící čety, revizory, kteří bez ustání jezdili metrem. Pro malé pokuty nechal zřídit pojízdné jednatelství. Nedovolil, aby jakýkoliv posprejovaný vlak vyjel na trať. Po několika letech úsilí je metro úplně v pořádku, žádné násilí se tam neodehrává.

Vidíte nějaká problematická místa také v Liberci?

Máme v centru několik rozpadlých domů. Město si s jejich majiteli neví rady. S vlastníky, kteří svou nemovitost nechávají rozpadnout, nic s ní nedělají a jen čekají na zhodnocení pozemku, by si město mělo umět poradit. Prospělo by to atmosféře Liberce.

Sousedstvím proti osamělosti

Když jsme se dostali až ke stavu domů v centru Liberce. Nedávno jsem pořizoval rozhovor s poradcem primátora, architektem Jiřím Janďourkem. Mluvil o tom, že je třeba zástavbu a bydlení v centru výrazně zahustit, že se tím vytvoří sousedské vztahy. Na mě ale ta představa působila až trošku klaustrofobně.

Plně s ním souhlasím. Týká se to ploch, které jsou dnes nevyužité. Jsou pro Liberec zhoubné, protože se z nich okamžitě stává smetiště. Nejde jen o Papírové náměstí. V Liberci je spousta míst, která potřebují zastavět, jako se to děje třeba v Londýně. Ponechat to, co stojí, a doplňovat novými budovami. V Liberci by se mohlo stavět mnohem víc.

Architekt Janďourek míní, že je nutné, aby nové domy byly stavěny tak, aby podporovaly fenomén sousedství. Je sousedství pro lidskou psychiku důležité?

Hrozně důležité. Potřebujeme pocit komunity. Musíme se se sousedy potkávat a musíme se s nimi potkávat rádi. V Liberci jsem padesát let a rád vidím své sousedy. Vidím, jak žijí, jak stejně jako já stárnou. Byť je třeba neznám jménem, vím, že sem patří, že patří do mého prostředí. Pro město o velikosti Liberce je to ohromně cenné. Lidé dnes hodně trpí osamělostí. Pocit, že mám za kým jít, s kým si popovídat, že vím, že si sednu na náměstí a za pět minut potkám někoho, s kým si příjemně pohovořím, je jednou za základních hodnot života ve městě.

O důležitosti nicnedělání

Odkud se osamělost bere?

Z přetíženosti. Před dvaceti lety se objevily web a digitální technologie. Díky tomu se práce víc posunula z kanceláře domů. Lidé dnes doma sedí u stolu za počítačem. Za tím samým stolem, kde dřív seděli s rodinou a povídali si. S tím, jak by za nás spoustu práce mohly dělat stroje a přístroje, nám paradoxně hodně ubylo volného času. Technika si bere náš čas. Chybí nám to, co umějí Romové, bezcílné poflakování. My už to vůbec neznáme.

Je poflakování pro člověka dobré?

Nicnedělání je důležité. Je čas na práci. Je čas na nicnedělání. Ale my jako bychom byli bez přestání v napětí. Čas práce a čas odpočinku je nutné dodržovat. Už ani nesvětíme neděli. Místo návštěvy kostela shoppujeme. Když si neuděláme čas na přátele, nepotkáme se s nimi. Odtud také osamělost.

Existuje manuál, jak si v dnešní splašené době uchovat duševní zdraví?

Musíme se naučit vybírat si a odmítat možnosti. Těch je dnes tolik, že kdybychom je všechny chtěli využít, nikdy se nedostaneme sami k sobě, nebudeme mít čas na sebe. Čili, pečlivě si vybírat z mnoha možností, které máme, a být schopen svůj výběr ustát. To znamená: jsem ochoten a schopen nejet na lyže, nejet na exotickou dovolenou, nekoupit si nové auto nebo počítač. Je třeba si říct, že chci mít volno.

Proč je volno tak důležité?

Mozek potřebuje volno na promýšlení svých vlastních věcí. Jdeme z akce do akce. Nemáme čas je vstřebat, nechat doznít. Absolvujeme nádherný koncert, ale vzápětí už se v televizi díváme na seriál. Nemáme kdy krásný koncert zmetabolizovat. A mozek je pak přetížený.

Na závěr osobně. Co sám děláte pro dobrou psychickou kondici?

Snažím se dodržovat výše řečené. Byť to jde trošku na úkor mých sociálních kontaktů, to je pravda. V práci jsem ale neustále mezi lidmi, takže po práci potřebuji být spíše v klidu. Snažím se pobývat v přírodě, jezdit na kole.

MUDr. Vladislav Chvála, sexuolog a rodinný terapeut

Lékař roku 2010. Původně gynekolog a porodník, sexuolog a specialista na psychosomatiku, vedoucí lékař a majitel Střediska komplexní terapie Liberec, lektor a supervizor rodinné terapie, lektor akupunktury.

Vzdělání: LF UK, atestace z gynekologie, sexuologie, psychosomatické medicíny, vzdělání v rodinné a systemické terapii, funkční specializace systemické psychoterapie IPVZ, Ericksonovská hypnoterapie, práce s tělem dle dr. Schmitta, výcvik v supervizi u Julie Hewson, osvědčení IPVZ o způsobilosti v oboru psychosomatická medicína.

Členství: Společnost rodinných terapeutů (SOFT), Česká organizace supervizorů (ČIS). Psychosomatická společnosti ČLS a předseda jejího výboru, Psychiatrická společnost ČLS J.E.P., Česká psychoterapeutická společnost (ČPtS), Sexuologická společnost, Akupunkturistická společnost ČLS J.E.P..

Praxe: od roku 1978 ve zdravotnictví, od roku 1989 vedoucí psychoterapeutického pracoviště a člen jeho týmu. V roce 2009 obdržel cenu profesora Vladimíra Vondráčka za práci Dvacetiletá zkušenost s léčbou pacientů s psychosomatickou poruchou ve Středisku komplexní terapie v Liberci. Dvacetiletá zkušenost s léčbou pacientů s psychosomatickou poruchou ve Středisku komplexní terapie v Liberci. Autor a spoluautor řady publikací. V roce 2010 vyznamenán jako lékař roku pacientskou organizací. Založil a vede časopis Psychosom, zakládal časopis rodinných terapeutů Softfórum, angažuje se v rozšiřování rodinné terapie a psychosomatické medicíny.

♥ Chci podpořit Liberecké Zprávy!
Bezpečné platby pro nás zajišťuje Gopay.cz


Celkem
Sdílení
KOMENTÁŘE