Sním o Carmen i Mata Hari. Chci se ale více zaměřit i na dětské publikum, říká nová šéfka baletu v Liberci Marika Hanousková

Baletka, choreografka a od srpna 2019 také nová šéfka baletu libereckého Divadla F.X. Šaldy Marika Hanousková má velké plány. Ráda by totiž do repertoáru postupně zařadila světové taneční premiéry a zároveň vybírala témata, která uspokojí co nejvíce diváků. Oslovit chce i mladé publikum, včetně dětského. „Nemáme mnoho titulů pro rodiny s dětmi, což bych ráda změnila,“ říká budoucí šéfka baletu a dodává, že nová sezóna bude velmi náročná. Už proto, že více než polovina souboru se obmění a noví tanečníci se budou muset naučit celý repertoár.


Baletem se zabýváte už od dětství. Co na něm máte nejraději, proč jste si ho vybrala?

Nedokážu říct, proč jsem si ho vybrala. Myslím, že balet, nebo obecně tanec, si spíš vybral mě. Člověk musí tanci celou duší propadnout, aby ho mohl dělat profesionálně. Nesmí ho odradit tvrdá práce a dřina, bez které to nejde. Jen talent nestačí. Tanečník musí mít sílu a neustále na sobě makat. Taneční konzervatoř pro mě byla opravdu náročná, ale já jsem do toho byla „zažraná“. Byla jsem velmi pilný student, dříč. Byla jsem na sebe tvrdá. V tanci je však také nezbytné, aby měl člověk chuť ukázat, co umí. Zdravý exhibicionismus. Potřebu předat něco divákovi. Ať už pozitivní energii, která z něj vychází, nebo nějaké sdělení. Ale myslím, že to je součástí jakéhokoliv umění. Umělec nemůže žít bez svého publika.

Kde všude jste jako baletka působila?

Jen tady, v Liberci. Párkrát jsem jako bývalý absolvent hostovala se školou. Jezdili jsme například do Karlových Varů, Teplic atd. Jinak jsem ale věrná Šaldově divadlu.

Co od své nové pozice šéfky baletu očekáváte, co byste v ní chtěla dokázat?

Očekávám, že to bude náročné, ale že mě ta práce bude naplňovat. Ráda pracuji s lidmi. Ale začátek nové sezóny bude jistě nesnadný. Polovina baletního souboru se nám obměňuje. Někteří odcházejí a noví přicházejí, ale věřím, že když bude chuť a síla, tak vše zvládneme. Musím nové tanečníky dosadit do představení a doučit je celý repertoár. Doufám, že si všichni vzájemně pomůžeme. Jinak bych chtěla, aby byl baletní soubor stále lepší a lepší. Aby na sobě tanečníci pracovali. Aby je práce bavila a nedělali ji jen proto, že musí. Co se týká repertoáru, chtěla bych pokračovat ve stylu Aleny Peškové. Budu hledat témata, která nebyla třeba nikdy zpracována, a tvořit světové taneční premiéry. Zároveň ale budu volit témata tak, abych uspokojila všechny diváky. Chtěla bych do divadla dostat mladé lidi a také se více zaměřit na dětského diváka. Dále bych nás samozřejmě chtěla dostat i do světa. Teď se paní ředitelce například povedlo domluvit zájezdy do Indie a přibližně za dva roky pojedeme do New Yorku. Tyto projekty rozhodně podporuji a budu na nich ráda pracovat.

Když se tanečníci z jednoho souboru znají déle, tančí spolu těžké taneční variace a denně spolu dřou, tvoří po určité době něco jako taneční rodinu? Existuje taková taneční rodina i tady v Liberci?

Určitě. Všichni se známe. Jsme kamarádi. Na tanečním sále je občas zábava, legrace. Lidé se dokážou i krásně „poštěkat“, jako je to v každé rodině. Vždycky se ale vše srovná a jedeme dál. V libereckém baletním souboru je spousta tanečníků ze zahraničí. A já si na nich cením, že jakmile nastoupili, tak se ihned začali učit česky. Moc bych si přála, aby tomu tak bylo i u nově příchozích tanečníků. Jsou v Čechách, tančí v českém souboru, měli by tedy mít zájem o náš jazyk. Nikde v žádném jiném divadle, ve kterém jsem pracovala (zejména jako choreografka pozn. red.), jsem se nesetkala s tím, že by se cizinci učili česky. Většinou byla komunikace v angličtině. Moc mě těší, že se u nás v divadle všichni cizinci snaží mluvit česky.

Z jakého důvodu se mění více než polovina baletního souboru? Je to tím, že se tanečníci chtějí posunout někam dál v jejich kariéře?

Ano. Jedná se o plno mladých lidí, kteří jsou ve věku, kdy mají dvě možnosti. Buď se posunout dál, nebo už zde zůstat. Taneční kariéra je velmi náročná. Jakmile je vám více než 28 let, tak se práce hůř a hůř shání. Zdá se, že člověk je ve 28 letech mladý. Ale ve světě baletu tomu tak není. Šéfové si vyberou raději mladší tanečníky, které si mohou formovat, dotvářet. Hodně tanečníků teď odchází, protože se chtějí posunout jinam, nebo hledají trochu jiný repertoár. Hledají například více klasický baletní repertoár, jako je Labutí jezero, Bajadéra a další. Tyto poklady klasického baletu vyžadují určitý počet tanečníků i velikost jeviště. V naší malé skupině na menším jevišti by nám to „neslušelo“. Jsem si jistá, že bychom nesklidili kladné hodnocení. V Liberci se musím zaměřit na kvality tanečníků, jejich charizma a rozmanitost a uvědomit si, že zde je každý tanečník sólistou.

Když některý z tanečníků odejde, je velký problém získat někoho nového?

O náš soubor je zájem. Hlásí se velké množství tanečníků. Španělé, Italové, Asiati… Překvapuje mě jen, že se hlásí málo Čechů. Zrovna v těchto dnech proběhl v divadle doplňující konkurz a nebyla tam ani jedna Češka. Zato Japonsko, Čína, Korea, Španělsko a Itálie má o nás největší zájem. A řekněme, že je to náročné. Musím zohlednit spoustu aspektů. A vybrat takový typ tanečníka, který se sem hodí. Například sledovat výšku tanečnic. Vybírám i podle toho, jak máme vysoké kluky. Příčí se mi vzít tanečnici vyšší, než je její taneční partner. Dále sleduji, zda je tanečník ochoten působit i v operách, operetách a muzikálech. Musí skvěle zvládat jak klasický, tak i moderní tanec. Nesmí být specializovaný na jeden styl tance. Velice všestranný je například Rory Ferguson, který mimo jiné skvěle stepuje a je výborný v akrobacii. Hned se to dá využít.  

Myslíte si, že liberecký soubor je tedy na vysoké úrovni?

Ano. A chtěla bych tu úroveň udržet a samozřejmě ještě zvýšit.

Jaký máte názor na zázemí divadla?

Není stoprocentně ideální, ale nemáme se špatně. Pomaličku se opravují šatny a doufám, že různé rekonstrukce budou pokračovat. Problematické je, že v Šaldově divadle není baletní sál. Ale s tím se bohužel nedá nic dělat. Naše krásné divadlo nenabízí takové možnosti, takže trénovat musíme v Malém divadle. Je to vždy trochu komplikované, když se před premiérou přesouváme právě do Šaldova divadla a tréninky se podřizují provozu jeviště.

Vytvořit například balet ve vlastní režii je jistě náročné. Vy máte už také zkušenosti s vlastní tvorbou. Plánujete režírovat nějaká nová představení? Na co se diváci mohou v budoucnu těšit?

Repertoár na podzim 2019 a na jaro 2020 je již připraven. Podzim bude ještě v režii Aleny Peškové. Bude to Sluha dvou pánů. A na jaře 2020 připraví velice úspěšný a známý režisér i choreograf Ján Ďurovčík Amadea. Tento dramaturgický plán byl již předem dohodnut a mně přišlo vhodné ho neměnit. Já sama se k choreografii dostanu až na podzim 2020, kdy uvedu balet Mauglí. Chtěla bych se zde více zaměřit na dětského diváka. Máme sice Vánoční koledu, ale ta se hraje jen na Vánoce. Cítím, že bychom potřebovali ještě další titul pro rodiny s dětmi. A tím bude právě Mauglí. Mám velké plány, které zatím nebudu prozrazovat. Těším se na spolupráci se skladatelem Alešem Březinou (složil hudbu například k filmům Obsluhoval jsem anglického krále, Kawasakiho růže a dalším pozn. red.). Je to uznávaný a úžasný umělec. Velmi si vážím toho, že s ním budu spolupracovat. A na jaře roku 2021 uvedeme Sedmero krkavců v režii a choreografii Richarda Ševčíka, s hudbou Jana Matáska (Vánoční koleda). Ale to bude v tak trochu „hororovém“ zpracování.

Když se zaměříme na vaši vlastní tvorbu. Máte nějaký sen, který byste jednou chtěla uskutečnit?

Mám. Carmen. Moc bych chtěla ve spolupráci s libereckým orchestrem vytvořit právě tento titul. Je to můj velký sen a doufám, že se jednou uskuteční. A dále mám chuť vytvořit například titul Mata Hari nebo Snídaně u Tiffanyho.

Jiří Plášil

spolupracovník Libereckých Zpráv

Foto: Archiv Mariky Hanouskové (3×)

Marika Hanousková (30):

Baletu se začala věnovat již v pěti letech. Prošla různými tanečními kroužky a v 6 letech šla na soukromou Baletní školu Jána Nemce. Tam baletu naprosto propadla. Poté vystudovala konzervatoř a po čtyřech letech působení v Liberci začala učit i na ZUŠ. Nyní dostudovala vysokou školu HAMU v Praze, obor Choreografie. K choreografii ji přivedl její dědeček. Od srpna 2019 bude oficiálně šéfkou baletu v Šaldově divadle. I přes velké množství práce, která ji po nástupu do nové pozici čeká, hodlá pokračovat i v učení na ZUŠ. „Strašně mě to baví a mám ke svým studentům vztah. Učím starší holky. Mám je vycepované a jsou moc šikovné. Chci je v jejich studiu vést dál,“ říká.

Původně nepředpokládala, že zůstane v Liberci. Domov měla v Praze a na severu chtěla působit jen pár sezón. Nakonec z toho je několik let. S Libercem se sžila a vytvořila si vztah hlavně k jeho okolí. „Jezdili jsme s babičkou a dědou do Čekého ráje, kde jsme měli chalupu. Miluju tamní prostředí a odtud je to jen kousek. Je to pro mě srdcovka. Takže nejsem původně z Liberce, jsem náplava,“ směje se Hanousková.

Na jevišti Šaldova divadla jste ji mohli vidět například v hlavní roli Evy (Gazdina roba) a také jako Štěpku Kyliánovou v Petrolejových lampách. Pro divadlo vytvořila několik úspěšných titulů: Café Reichenberg, Dům Bernardy Alby, Jekyll a Hyde (Liberec), dále Sněhová královna, Zkrocení zlé ženy (Ústí nad Labem) a Malá mořská víla (Plzeň).

V červenci se bude vdávat. Se svým snoubencem Vratislavem Mikanem se seznámila v Plzni při společné spolupráci na Malé mořské víle.

 


Celkem
Sdílení