Spirituální rozhovor se Zuzanou Kocumovou: Jak se proběhat ke štěstí

Varování. Připravte se na rozhovor, s nímž se obvykle v novinách nepotkáte. Jistě, mohli jsme se s libereckou sportovkyní a političkou Zuzanou Kocumovou bavit o závodech, potravinových doplňcích, tréninkových metodách, politických kuloárech. Mě ale zajímala duchovní stránka sportu. A koneckonců i politiky. Ptal jsem se na smysl života. Na život po životě. Na důležité věci. „Život je tady každý den. Pokud čekáte, že budete šťastní, až vyhrajete závod, až se nominujete, až vás zvolí, až potkáte toho pravého, pak 99% vašeho života pročekáte. Navíc, to kýžené „až“ vůbec nemusí přijít. A nepřijde-li, budete považovat čas, který jste jeho dosažení věnoval, za zahozený,“ říká Kocumová.


Z vašich příspěvků na Facebooku mám pocit, že inklinujete k východu, k buddhismu. Pletu se?

Pokud budeme chtít nutně můj postoj zarámovat nějakou filozofií, pak se asi nepletete. Celá naše západní společnost je silně zaměřená na výkon a na cíl. Stanovím si ho, jdu za ním, podřídím tomu vše. Jenže mně se v životě opakovaně potvrdilo rčení: „Chcete-li rozesmát Boha, sdělte mu své plány“. Filozofie, která nám říká, že realitu si tvoříme sami ve své hlavě, je sice hezká. Ale já mohu říct, že se mi v životě stala spousta věcí, na které jsem skutečně ani vzdáleně nepomyslela, nevytvářela si „předobraz“.  Ani jsem si je nepřála. Ať v dobrém, nebo ve špatném. Ať už to bylo ve chvíli, kdy mě všichni považovali za budoucí Katku Neumannovou - a mě tehdy opravdu nenapadlo, že kvůli zdravotním problémům v jedenadvaceti letech skončím s vrcholovým sportem. A naopak. O mnoho let později jsem zaskočila na závod za kamaráda, který se zranil. A tím se nastartovala éra, díky níž se posledních čtyři pět let živím převážně sportem. Naprosto nečekaný dar. Což jsou zkušenosti, které odporují filozofii západu: stanovte si cíl a tvrdě za ním jděte. Skutečně spíš vedou k příklonu k východní filosofii, kdy přijímáte, co vám život připravil. Ale - je hrozně těžké tyto věci vyvážit, zvlášť, když vám do vínku určitá ambicióznost byla dána. Není jednoduché něco chtít, po něčem toužit, usilovat o to, ale současně nebýt závislý na dosažení cíle. V životě se mi xkrát plány zbořily jako domeček z karet. A v okamžiku, kdy vašemu konání dává jediný smysl právě jen cíl, jehož chcete dosáhnout, promrháte strašně moc času. Život je tady každý den. Pokud čekáte, že budete šťastní, až vyhrajete závod, až se nominujete, až vás zvolí, až potkáte toho pravého, pak 99% vašeho života pročekáte. Navíc, to kýžené „až“ vůbec nemusí přijít. A nepřijde-li, budete považovat čas, který jste jeho dosažení věnoval, za zahozený. Když jsem na tom byla zdravotně hodně mizerně, dost mě to naučilo. Tak už to bývá. Tehdy jsem si nic neplánovala. Mohla jsem se ráno probudit ve stavu, kdy jsem byla ráda, že jsem následující den nějak přežila. Dojít dva kilometry do města na nákup byl nadlidský výkon. Ale pak zase přišel den, kdy jsem se cítila relativně dobře. Venku bylo krásně. Snažila jsem se takový den co nejvíc naplnit. Což mě přivedlo k tomu, že si dobrých dnů vážím. Myslím, že pokud jedinou motivací vaší činnosti bude jen dosažení cíle, ale cesta k němu vás nebude bavit, je škoda času vašeho života. Začněte se věnovat něčemu jinému.

Nechci, aby medaile byly motorem mého života

Přečetl jsem o buddhismu tunu knih. Někdy jsem z nich měl až nepříjemný pocit. Přišlo mi, že nabízejí návod k letargickému, prozevlovanému, k ničemu nesměřujícímu životu.

Což je přesně to, o čem jsem mluvila. Jak hrozně těžké je to vybalancovat. Onu míru snažení se. Něco chcete, ale není dobré být závislý na tom, že se to splní. U mě je to tak, že cíl mám. Například mě stále baví běhat závody. Poměřovat se se soupeři a v ideálním případě vyhrávat. Ale hlídám si, aby se tituly a medaile nestaly jediným motorem mého konání.

Ano, velmi intenzivně sportujete. Má sport duchovní, spirituální rozměr?

Jako u všeho. Záleží, jak k věci přistupujete. I sport může být položka, kterou si jen odškrtnete v denním diáři. Anebo hledáte něco víc. Případně nehledáte a nacházíte. Což je asi ideální stav. Nechci tvrdit, že sport je pro mě vždy meditací nebo dosažením stavu klidu a splynutí. Tak daleko nejsem. Ve chvíli, kdy máte nabitý den a připravujete se na vrchol sezóny, trénink si opravdu jen odškrtnete. Abyste se cítil dobře. Věděl, že máte splněno. Vrcholový sport vnímám jako skvělou nadstavbu k faktu, že je pro mě pohyb a bytí v přírodě životní nutností. Miluji, když si sednu v horách k potoku a nic nedělám. Pravda je ovšem taková, že bohužel nikdy nevydržím déle než hodinu. V pohybu v přírodě naopak šťastně strávím hodiny, je to způsob, jak nabírat sílu na všechny další povinnosti. Je to skutečně jedna z nejdůležitějších částí mého života.

Při vašich fyzických výkonech musíte vyplavovat obrovské množství hormonu štěstí, endorfinu. Dostáváte se do stavů, které nejsou běžné?

Endrofin je v podstatě endomorfin. Vnitřní morfin, který si dokáže vytvořit samo tělo. Existují lidé, jimž říkám „plaviči endorfinů“. Potkáte a poznáte je v cíli. Jejich chování nemá vůbec daleko k opojení alkoholem nebo drogou, jež člověka uvádí do extáze. Sportuji od malička, je to pro mě přirozený stav a myslím, že i díky tomu se do stavů, kdy se vlivem chemie v mozku přehodíte do jiného stavu vědomí, opojení, téměř nedostávám. Alespoň ne touto „přirozeně chemickou" cestou. Je ale pravda, že u mě tyto chvíle přicházejí, když splynu s okolím, s přírodou v pohybu. Přestávám vnímat svoje tělo. Je natolik trénované, že odpor, který klade, nevnímám. Vezu si hlavu, duši nebo ducha, chcete-li, nádherou kolem sebe a je to pro mě největší a nejsilnější spojení. Někdo tyto stavy nachází v klidu. Já jsem od malička docela hyperaktivní tvor, takže pokud bych tuhle vášeň a radost z pohybu měla zkusit nazvat vznešeně, můžu si půjčit od Osha termín „dynamická meditace". Je tu ještě jeden aspekt sportu. Není to vždy jen klidné plynutí okolím, ale také chvíle, kdy záměrně vystupujete z komfortní zóny. Díky čemuž si pak o to lépe uvědomujete a intenzivněji - a s větší vděčností - prožíváte chvíle pohody. Jednak ty chvíle mimo zmiňovanou zónu jsou často ty, kdy se myšlenky a mozek zastaví, proto asi v dnešní virtuální době takový boom Spartan race, ultra běhů, sportu obecně, ale třeba i otužování. A navíc - kdy si užijete teplých kamen a prostého bytí v komfortu, jako po vymrznutí venku? Dobrého jídla poté, co se vám žaludek kroutil hlady? Onoho klidu u horského potoku poté, kdy z vás kapal pot při šplhání na vršek kopce a nohy volaly: „Zastav!“ Trvalé nebo trvalejší pocity štěstí málokdy přicházejí po velmi příjemných prožitcích, například když se nacpu v cukrárně. Ale často jsou právě odměnou za ty chvíle, kdy víme, že překračujeme nebo jsme na svých hranicích, limitech.

Sport, klid, uspokojení

Meditace má vyčistit mysl, odpinknout všechny myšlenky. V ideálním případě nemyslet na nic. Děje se vám to při sportu?

Zdaleka ne vždy. Sport je obecně doporučován jako  výborná duševní hygiena. Ve chvíli, kdy si jdu zaběhat a mám za sebou nebo před sebou těžký den, tělo funguje automaticky, ale myšlenky v hlavě jedou dál. Proto miluji běhání ve vysokých horách. Totálně rozbitý terén a nádherné výhledy. Musíte být tady a teď. Kontrolovat každý krok. Pokud to neuděláte a začnete přemýšlet, co bude za den nebo za týden, přizabijete se. Podobně to funguje u lezení. U všech sportů, kdy musíte být tady a teď, 100%  pozornost. Není možné, aby vám hlava ujížděla pryč. Možná je to moje neschopnost dosáhnout podobného stavu v klidu. V klidu zkrátka hlavu zastavit nedokáži. Chvílí ve vysokých horách, o nichž jsem mluvila, si proto moc vážím. Nedá se říci, že v dané chvíli vnímáte, že jste tady a teď. To si uvědomíte až později.

Když dokončíte sportovní aktivitu ve vysokých horách a vyčistíte si hlavu, jak se cítíte. Lze to doporučit jako antistresovou terapii?

Je to krásný, uvolněný stav. Tělo dostalo svoje, vypotřebovalo nadměrnou dávku energie. Pocit fyzické únavy ve spojení s tím, že máte za sebou krásný zážitek, přináší klid a uspokojení.

Mám rád knihy amerického psychoterapeuta Yaloma. Obecně řečeno píše, že každý člověk jako kdyby vhazuje kamínky do vody. A když vhodí kámen inspirativní, zajímavý, rozvíjející lidskou bytost, je to obrovská zásluha. Přemýšlela jste někdy nad tím, že jak veřejně hovoříte a píšete o sportu, vhazujete mezi lidi kamínky? Jak by řekl Yalom, že čeříte hladinu?

Jsem ráda, když někoho ke sportu motivuji. Na druhou stranu vím, že běhání po horách není jediným smyslem života. Mám ale vyzkoušené, jak moc sport přispívá k rovnováze a k pocitu pohody. Pokud moje příspěvky na Facebooku ke sportu inspirují, těší mě to. Dnešní doba má silnou tendenci vtahovat lidi do virtuálního, sedavého stylu života. Sociální média jsou jednak mor, ale současně umožňují sdílet a motivovat. Dřív to nebylo možné. Když jsem kdysi byla v reprezentaci v běhu na lyžích, pohybovala jsem se v hodně úzké skupince lidí. S čímž souvisela i omezená zpětná vazba. Pokud se sociální média dobře využívají, mohou být skvělá právě pro motivaci, sdílení. Jednoduše mě těší, když mi někdo napíše, že jsem ho přivedla ke sportování. Že zhubnul patnáct kilo. A  dalších deset má v plánu shodit.  Že jednou se také někam chce podívat vlastními silami. Těší mě to kvůli lidem, ale i sama mám dobrý pocit, že mohu přinášet něco pozitivního a moje radosti v přírodě nejsou jen mou soukromou, pro někoho možná samoúčelnou aktivitou.

Politika jako desátek

Současně se věnujete liberecké politice. Pomáhá vám, řekněme, lehce buddhistické myšlení v téhle branži, která asi není úplně jednoduchá?

Hodně. Bohužel, hodně voličů vidí politiky jako lidi, kteří si chtějí sami něco dokázat. Proč by tam jinak chodili, když je to taková špína, jak se říká, že? Vnímám politiku jako určitý desátek životu, který platím za to, že se jinak mám fakt hezky. Mám dojem, že bych to měla někde, nějak vracet. Občas se nadhledem snažím pomáhat i Mírovi Baxovi (Jaromír Baxa spolu se Zuzanou Kocumovou po odchodu ze Změny pro Liberec zakládal hnutí Liberec otevřený lidem - pozn. red.). Hodně sportuje, ale některé politické neúspěchy na něj doléhají tíživěji než na mě. Říkám mu: „Hele, snažíš se ze sebe dát maximum dobrého, ale výsledek není a nikdy nebude jistý, stejně jako ve sportu.“ Samozřejmě, ani mně tento nadhled nevydrží vždy.  Když přijdou tvrdé pecky, jako když mě odvolávali na kraji, nebo když vidím, kam jdou veřejné peníze a na co se nedostávají, samozřejmě vždy nedokážu zavřít dveře a nechat to za nimi.

Propojujete sport s politikou? Chci tím říct, zda si před očekávaným tvrdým politický jednáním jdete třeba pořádně zaběhat?

Není možné se úplně fyzicky zničit. To by bylo spíš kontraproduktivní. Když si dáte skutečně pořádně do těla, po prvotní euforii přichází lehký útlum a ten opravdu na náročném jednání nepotřebujete. Ale ano, sportem se pro politiku nabíjím. Ve chvíli, kdy třeba bylo naplánované první odvolávání koalice, kde byla i Změna, věděli jsme, že to tak bude, že to nemůže dopadnout jinak. Tak jsme šli dopoledne s Mírou na lyže. Říkali jsme si, jestli není až nefér se cítit tak dobře vzhledem k tomu, co nás za chvíli čeká... Člověku to ale pomůže si opět uvědomit, že život nestojí na jedné, v tomto případě politické, židli. Že má daleko víc rovin. A když se jedna bortí, další zůstávají. Bolí to, ale slunce zase vyjde, svět se dál točí. Ten klid a nadhled si pak do jednání můžete přinést.

Udělejme šťastnými sebe

Nasadím těžký kalibr. Zajímá vás, co je smyslem života?

Tím se asi zabývá úplně každý.

Tím bych si nebyl jist. Ostatně už Freud říkal, že kdo pátrá po smyslu života, je duševně nemocný.

Je možná pravda, že lidé, kteří nad tím přemýšlejí, prošli nebo procházejí složitějším obdobím. Ale tahle otázka mě napadala už jako docela malé - a šťastné dítě.

Máte už nějaké tušení souvislosti, abych zneužil název knížky Ludvíka Součka?

Vlastně nevím, jestli je možné to vyjádřit slovy. Když je člověk šťastný a spokojený, asi tyto věci neřeší tak intenzivně, jako když má pocit, že mu něco chybí nebo když cosi hledá. Pak odpověď hledáte usilovněji.

Možná, že je šťastný člověk přímo uprostřed smyslu života, aniž by si to uvědomoval. Dalajlama říká, že smyslem života je radost.

K tomu jsem se chtěla dostat. Možná, že je-li člověk radostný, a není to jen krátkodobá radost, že vám zrovna něco vyšlo, ale jde o skutečnou radost ze života, může právě to být smyslem života. Ale nevím. V současném světě ani není možné se ze života radovat neustále. Musel byste se uzavřít ve skleněné kouli a veškeré negativní a mnohdy šílené věci, které se dějí, ignorovat. Snažím si životní radost udržovat, byť to třeba někomu může přijít jako sobecký přístup. Myslím, že by docela stačilo, kdybychom každý udělali jednoho člověka na světě šťastným a radostným. A tím člověkem jsme my sami. Ale je jasné, že vaše radost nesmí jít nikdy na úkor kohokoliv jiného. Ale nečekat vždy na něco většího, vyššího, ale prožívat každodenní radosti s pocitem vděčnosti za to, co dostávám.

Co byste ráda viděla, až budete jednou umírat a ohlédnete se za svým životem?

Právě radostný, naplněný život. Nerada bych si říkala, že jsem se v životě hnala za něčím, co nemělo smysl. Že si budu moci říct: Bylo to krásné, mělo to smysl. Díky Bohu za to. Bez ohledu na to, zda příště něco bude, nebo ne.

Myslíte, že po smrti něco bude?

Možná je to až moc tvrdé vyjádření a netuším, jak jednou obstojí při mém vlastním setkání se smrtí, ale já vlastně vím, že něco bude. Nedává mi smysl a neumím si představit, že by nic nebylo. Rozhodně nemám pocit, že já, opravdu já, bych byla tenhle kus těla a masa, které tady aktuálně sedí na židli. Nemám pocit, že by věci fungovaly tak, že se tady moje já náhodně ocitlo, vzniklo dělením buněk a propojením neuronů a až zemře, bude po všem. Otázka je, jak bude pokračování vypadat. Jestli si s sebou neseme část vědomí. Jestli je to pořád kapka, která se z moře zase příště vyloupne a bude si vědoma veškerých svých zkušeností. Anebo se vše nějak promísí i s vědomím a zkušenostmi jiných - řekněme duší. To netuším. Ať tak či onak jsem přesvědčená, že tady zkrátka nejsme na sedmdesát nebo devadesát let. Myslím, že vyšší esence, onen šém života, pokračuje dál, jen na sebe bere jiné podoby.

Zuzana Kocumová

Česká komunální politička, v letech 2012 až 2014 statutární náměstkyně hejtmana Libereckého kraje, od roku 2006 zastupitelka města Liberce a od roku 2012 zastupitelka Libereckého kraje. Závodí v překážkových bězích a působí jako televizní komentátorka. Je také bývalou učitelkou a běžkyní na lyžích.

Vystudovala bakalářský obor sportovní management na pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci. Pracovala jako projektová manažerka, později jako učitelka na liberecké střední odborné škole a gymnáziu Na Bojišti.

Do roku 2001 byla profesionální sportovkyní, později působila jako externí spolupracovnice České televize, pro kterou spolukomentovala závody v běhu na lyžích. Během lyžařského mistrovství světa v roce 2009 se dostala do konfliktu s redakcí sportu, neboť při komentování závodů odmítala přechylovat ženská jména. Kvůli tomu byla nejprve odvolána, následně byla nasazena na komentování mužských závodů. Ke komentování se vrátila opět v roce 2016.

Kocumová vykonávala i funkci předsedkyně představenstva městské společnosti Sportovní areál Ještěd. 18. října 2011 byla z funkce odvolána kvůli nedodržení splátkového kalendáře. Kocumová ve svém odvolání vidí reakci na svou podporu bývalého primátora Jana Korytáře.

Sportovní kariéra

Kocumová profesionálně závodila v letech 1996−2001. V sedmnácti letech nastoupila do české ženské reprezentace v běhu na lyžích. V roce 1998 se zúčastnila Zimních olympijských her v Naganu, kde ve štafetě finišovala na 6. místě, v individuálním závodě na 30 km volně skončila na 35. pozici, v kombinačním závodě na 5+10 km na 41. místě a v distanci na 5 km klasicky se umístila na 59. pozici. Roku 1999 se stala juniorskou mistryní světa a v anketě Sportovec roku byla vyhlášena nejlepším juniorem České republiky. Mezi juniorkami vybojovala bronzovou medaili na Mistrovství světa v běhu do vrchu a zlatou a stříbrnou pozici v kvadriatlonu. Na Zimní univerziádě ve Vysokých Tatrách téhož roku získala stříbrnou medaili v družstvech. Jejími nejlepšími výsledky ze seniorských mistrovství světa jsou dvě 23. místa (1997: 5 km + 10 km kombinovaný závod, 2001: 15 km), na MS startovala v letech 1997, 1999 a 2001. Ve světovém poháru dosáhla na 12. pozici ve sprintu (2000, Švýcarsko).

V roce 2001, ve 21 letech, ukončila svou profesionální kariéru kvůli genetické vadě imunity. Několik let nemohla sportovat vůbec, ale postupně se zlepšující zdraví jí umožnilo vrátit se opět do výkonnostního sportu.

Pravidelně startuje na Jizerské padesátce (v roce 2008 skončila čtvrtá, v roce 2009 třetí, v roce 2012 třináctá), účastnila se i Cyklo Jizerské padesátky, kde byla v roce 2008 první a v roce 2009 třetí. Získala titul Jizerská královna za nejlepší součet časů z lyžařského a cyklistického závodu. V létě 2009 před olympiádou ve Vancouveru se pokusila intenzivně trénovat a vrátit se k závodnímu běžkování, ovšem zdravotní stav jí to neumožnil.

Po návratu ke sportu na vrcholové úrovni se věnuje překážkovým běhům. První závod Spartan Race okusila v roce 2014, v roce 2015 se stala v Tatranské Lomnici mistryní Evropy a o měsíc později přidala i světový titul na mistrovství světa v americkém Lake Tahoe. Další tituly z mistrovství Evropy přidala i v roce 2016 v Edinburghu a 2017 v Grau Roig v Andoře. V roce 2016 zopakovala i první místo na mistrovství světa a stala se tak prvním sportovcem, který dokázal vyhrát dva roky po sobě. V roce 2017 na MS skončila na druhém místě.

Politická kariéra

V roce 2006 se stala zastupitelkou města Liberec za politické hnutí Unie pro sport a zdraví. V komunálních volbách v roce 2010 post obhájila a navíc se stala náměstkyní primátora Liberce pro sport, dopravu a cestovní ruch. V dubnu 2011 podpořila primátora Jana Korytáře, kterého koalice odvolala, a v důsledku toho byla z postu náměstkyně odvolána i ona. Ač Kocumová nadále zůstávala v zastupitelském klubu Unie pro sport a zdraví, sympatizovala s Korytářovou stranou Změna pro Liberec a v krajských volbách v roce 2012 byla za sesterskou Změnu pro Liberecký kraj zvolena do zastupitelstva Libereckého kraje. V komunálních volbách v roce 2014 obhájila jako členka hnutí Změna post zastupitelky města Liberce na kandidátce subjektu „Změna pro Liberec" (tj. Změna a SZ). V rámci kandidátky získala vůbec nejvíce preferenčních hlasů. V listopadu 2014 byla zvolena neuvolněnou radní města.

27. listopadu 2012 byla zastupitelstvem Libereckého kraje zvolena statutární náměstkyní hejtmana. Kocumová je pověřená vedením resortu zdravotnictví, tělovýchovy a sportu.25. listopadu 2014 byla odvolána z postu náměstkyně hejtmana Libereckého kraje, pro její odvolání hlasovalo 35 ze 44 přítomných zastupitelů. Mezi důvody měly patřit zásadní rozpory v důležitých otázkách fungování a rozvoje kraje a také špatná komunikace. Vzhledem k tomu, že její odvolání navrhl koaliční partner Starostové pro Liberecký kraj, se následně rozpadla krajská koalice.

Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2013 kandidovala za hnutí Změna v Libereckém kraji, ale neuspěla. Ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2014 podporovala jako členka hnutí Změna ze 4. místě kandidátku Strany zelených, ale ani v tomto případě neuspěla.

V krajských volbách v roce 2016 byla z pozice členky hnutí Změna lídryní společné kandidátky subjektu „Změna pro Liberecký kraj" (tj. hnutí Změna a Strana zelených) v Libereckém kraji. Mandát zastupitelky se jí podařilo obhájit.

Na konci roku 2017 však politické hnutí Změna opustila, jelikož nesouhlasila se způsobem politiky, kterou představoval předseda Jan Korytář. V komunálních volbách v roce 2018 kandidovala jako nestraník za hnutí Tak jo! (TJ.) na kandidátce subjektu "„iberec otevřený lidem - LOL!" (tj. hnutí Tak jo! a nezávislí kandidáti) do Zastupitelstva města Liberec a znovu post zastupitelky obhájila.

Zdroj: wiki

♥ Chci podpořit Liberecké Zprávy!
Bezpečné platby pro nás zajišťuje Gopay.cz

Celkem
Sdílení