Vejminek, Scholzberg, Poštovna, Gulliver i ostatní. Uznávaný architekt Martin Rajniš slaví 75. výročí narození

O architektuře říká, že je všemocná. Přesto je občas mrzutý, jak s ní někteří jeho kolegové a zákazníci zacházejí. Možná i to je důvod proč známý český architekt Martin Rajniš stále tak rád provokuje, experimentuje a nerad se drží při zemi. I navzdory tomu, že tento týden slaví už 75. výročí svého narození.


Ve své stodole, co vlastně není stodolou (2009).

Foto: Tomáš Tesař

Poprvé jsem o něm slyšel od svého kolegy novináře Petra Volfa, který o architektuře a architektech popsal stohy papíru. V týdeníku Reflex se zrovna chystal publikovat text o nezvyklé dřevostavbě, kterou si jako vejminek objednal významný český fotograf Pavel Štecha právě u Martina Rajniše. Ta stavba mě zaujala. Ale zároveň jsem se styděl, že o jejím autorovi slyším poprvé. Tehdy (v roce 2003) už měl totiž na svém kontě řadu zajímavých projektů. A zdaleka ne posledních.

Narodil se před 75. lety v Praze, kde vystudoval i architekturu na ČVUT. Zanedlouho po škole ale zamířil do Liberce, kde dostal příležitost v legendárním studiu SIAL v čele s ikonickým Karlem Hubáčkem. A už tehdy za sebou Martin Rajniš začal nechávat stopy. Jednou z těch výraznějších byla například spolupráce s Miroslavem Masákem a Johnem Eislerem na návrhu pražského obchodního domu Máj. Nadčasová stavba, která dokonale navázala na meziválečný funkcionalismus.

V roce 1986 zaujal zpracováním pavilónu Dějiny dopravy na Světové výstavě EXPO ve Vancouveru, na kterém se podepsal už jako samostatný autor studia Shape. V porevolučním období se pak spolupodílel na návrhu rozsáhlého díla nového obchodního centra v Praze na Smíchově. Jenže o pár let později se v něm cosi „zlomilo“. A tak posléze ze světa „obřích monster“ vycouval a postupně, ovlivněný i svými cestami do zahraničí a hlavně do přírody, začal stále více inklinovat k experimentálním stavbám ze dřeva.

Ostatně, ne náhodou obdržel v roce 2014 od francouzské nadace Locus cenu Global Award for Sustainable Architecture za výjimečný přínos světové architektuře v oblasti udržitelného rozvoje. To, jakým směrem se vlastně sám v architektuře vydal, vcelku přesně vystihuje jeho tehdejší komentář: „To, co my děláme, se jmenuje „Přirozená architektura“. Tedy architektura, která používá věci, jež se za ty miliardy let evoluce v přírodě vyvinuly tak, že jsou geniální a úžasné. A samozřejmě, že když se blížíme k přírodě a zároveň se snažíme být ekonomičtí a zároveň přemýšlíme i o tom, aby intervence každé stavby do přírody a prostředí byla na svém počátku i konci minimální, tak tím pádem jaksi „mimochodem“ děláme to, čemu se dnes vznosně říká udržitelný rozvoj a udržitelná architektura“.

Ale vraťme se ještě na chvíli o pár let nazpět. Dodnes si živě pamatuji, jak si to na podzim 2006 šinu na výlet z Lučan nad Nisou směrem k Hornímu Maxovu. A najednou v dálce na louce spatřím věž, která sice připomínala rozhledu, ale zároveň působila jako kupa precizně vyskládaného dřeva do poněkud nezvyklé výšky. Inu, bylo to obojí, ale... Martin Rajniš si zkrátka usmyslel, že nejde o stavbu, ale kupu dříví, a tudíž odmítl žádat o stavební povolení. Ostatně, tu skladu dřeva si vyrovnal na svém pozemku. Zatímco příslušný stavební úřad se mohl pominout, že jde o černou stavbu, architekt Rajniš se rozhodl dokázat opak. Experiment dostal název věž Scholzberg, a protože ho už na začátku prezentoval jako dočasný projekt, rozhodl se kvůli svému svobodnému smýšlení i soudit.

Na chalupě v Horním Maxově na Jablonecku, kde často rád tvoří (2015).

Foto: Tomáš Tesař

Osobně jsme se s Martinem Rajnišem potkali ale až v roce 2007, kdy za velkého zájmu médií veřejnosti představil novou Poštovnu na Sněžce, kterou navrhnul společně s Patrikem Hoffmanem.

Zhruba o rok později si minimálně stejně intenzivní zájem novinářů vysloužila jeho unikátní dřevěná rozhledna Bára ve tvaru trojbokého jehlanu postavená na návrší Podhůra u Chrudimi. Nejrpve, když se otevřela lidem, o pouhé čtyři dny později znovu, když ji smetla prudká vichřice. Byl z toho tehdy mrzutý, ale zároveň stavbu a její parametry hájil tak nebojácně, jak to umí málokdo. Do poslední třísky! Nové a odolnější rozhledny Bára II. o celkové výšce 30 metrů, se veřejnost nakonec dočkala v roce 2009.

A přišly další nezvyklé, experimentální, provokativní, ale funkční a inspirativní Rajnišovy otisky. Už o rok později se objevil s Transborderem, takovou velmi netradiční lávkou přes vodu, kterou navrhnul pro Andělské údolí. Tady je na místě se přiznat, že tehdy jsem byl aspoň chvilku „u toho“, neboť kancelář e-Mrak, kterou tehdy Martin Rajniš reprezentoval, mě oslovila s nabídkou netradiční projekt fotograficky zdokumentovat. Stalo se a dodnes na to rád vzpomínám. Spolupráci jsme si pak zopakovali ještě jednou. A sice na projektu Dóm chaosu, který Martin Rajniš, tentokrát už za nově založené studio Huť architektury, realizoval v roce 2015. Jednalo se opět o experimentální a dočasnou stavbu, nicméně on i jeho tým do ní vkládali neuvěřitelné množství energie.

O rok později pak přišel majstrštyk v podobě Gullivera. Monumentální vzducholodi, která už třetím rokem fascinuje návštěvníky centra současného umění DOX v pražských Holešovicích. To nicméně není zdaleka vše, čím by se Martin Rajniš mohl a měl pochlubit. Spolu se svými kolegy z HAMRU (Huť Architektury Martina Rajniše), toho stihli mnohem víc. Ostatně, jejich tvorbu si můžete prohlédnout třeba ZDE. O tom, jak Martin Rajniš a jeho tým tvoří, se můžete dozvědět i v tomto televizním dokumentu. 

1. Věž Scholzberg (2006). Stavba nebo kupa precizně naskládaného dříví?

2. Česká Poštovna na Sněžce (2008).

3. Transborder v Andělském údolí (2010).

4. Dóm chaosu (2015).

5. Gulliver (2016).

Foto: Tomáš Tesař (1,3,4) // Vratislav Ansorge (2) // Jan Slavík (5)

Martin Rajniš jako pedagog

V letech 1990–1997 působil jako profesor architektury na VŠUP v Praze. V letech 2001–2002 a 2006–2007 vedl atelier architektury na Technické univerzitě v Liberci.

Architekt Rajniš pořádá odborné přednášky a semináře. Se svými spolupracovníky a studenty architektury z celé republiky formou workshopů vytváří experimentální konstrukce, např. z rostlého dřeva (Dóm chaosu 2015), které jsou šetrné k přírodě.

Zdroj: Wikipedia

♥ Chci podpořit Liberecké Zprávy!
Bezpečné platby pro nás zajišťuje Gopay.cz

Celkem
Sdílení