Sobotní rozhovor: „Přál bych si, aby ta česká sebezahleděnost zmizela. Nebo se alespoň zmenšovala“

Říká o sobě, že se cítí „jako jezevec“. Jakmile ale vstoupíte k němu do knihkupectví a antikvariátu, brzy pochopíte, že tenhle prostor by žádný ospalý tvor neuřídil. A že se ho knihkupec Martin Fryč snaží neustále rozvíjet a posouvat.


V legendární Pražské ulici tak vytváří unikátní kulturní místo v jinak skomírajícím a plíživém centru krajského města.

 

Liberecký kraj je prý specifický tím, že se tu vydává a prodává více regionální literatury a tvůrců než v jiných krajích ? Je tomu tak ?  

To bych rád věděl! A jak rád! Mě by hrozně potěšilo, kdyby se tady v regionu našel někdo, jako třeba v celorepublikovém měřítku profesor Trávníček, který by tohle vyzkoumal. Začal by třeba knihou o Jizerských horách Miloslava Nevrlého a možná by našel ještě něco před ní. Jsem rád, že mnoho hezkých knih o našem kraji má úspěch. Hodně by k tomu měli říct nakladatelé, distributoři. Ale opravdu by mě zajímalo, nakolik je fenomén regionální literatury v jiných krajských městech tak významný, jako tady u nás.  

Čím si to vysvětlujete ?  

Hledání kořenů? Hrdost na svoje město, na svoje hory? Fascinace tím, co bylo - staré fotky, staré domy, dávní lidé? Vyberme si. Možná bych to ilustroval na příkladu knihy Osudy Němců z Jizerských hor, která nedávno vyšla v novém, přepracovaném vydání. Prodaly se jí stovky kusů - takže stovky lidí se zajímá o osudy dávno vyhnaných Němců. A jako perlička z pohraničí k této knize vznikla jakási kontrakniha s názvem Jablonec ve stínu hákového kříže, která připomíná hrůzy války. Spíš amatérská záležitost, jejíž autor měl asi pocit, že samotná existence vzpomínkové, dokumentační knihy o Němcích něco zpochybňuje, zlehčuje. Což samozřejmě tak není.  Regionální literatura zkrátka má i takováhle podivná zákoutí.  

Skoro bych si vsadil, že regionální autoři se až na pár výjimek moc neprodávají? Zvlášť v dnešní době? 

Poslední kniha Patrika Hartla vyšla rovnou v nákladu 200 tisíc kusů. Takže když vezmeme tento extrém, tak obecně se může zdát, že pár tisíc  prodaných kusů regionálních knih je vůči tomu zlomek. Ale není, myslím si, že kdybychom spojili Liberec a Jablonec nad Nisou, a nazvali je třeba Region Jizerské hory s potenciálem nějakých 150 tisíc obyvatel, tak z tohoto počtu se najdou jednotky tisíc lidí, kteří rádi sáhnou právě po regionální knize a chtějí ji mít doma. A to je dobrá zpráva. Ale proč tomu tak je, to by měl posoudit nějaký šikovný vědec nebo badatel.

Může mít zájem lidí o regionální autory a knihy vliv na život ve městě a v kraji. Na to, jak lidé to prostředí a společnost vnímají? Nebo - řekněme - utvářejí a definují ? 

Domnívám se, že ano. Zlehčení, provokace: Při posledních komunálních volbách tady nevyhrálo ANO Andreje Babiše možná i proto, že Miloslav Nevrlý kdysi vydal knihu o Jizerských horách. Jistě, hlavní důvody jsou úplně jinde a duši Liberečana neutvářel jen pan Nevrlý, ale i třeba tehdejší SIAL, Ypsilonka, stovky, tisíce faktorů. Ale pan Nevrlý dokázal a stále dokáže lidi inspirovat. Vede je k přemýšlení o minulosti, o vztahu ke svému kraji. O tom, co jsou fakta a co pověsti. Jistě, že mi tuhle zkratku někdo omlátí o hlavu. Těch důvodů a vazeb je určitě víc, ale tohle je, myslím, jeden z nich. 

Liberecký knihkupec Martin Fryč. Foto: Tomáš Tesař

Dokáže podle vás kultura, tedy včetně literatury, kultivovat a formovat myšlení a postoje lidí natolik, že to může ovlivnit i to, jak se rozhodují před volbami ? 

Nejsem sociolog, ani politolog. Ale doufám, že ano. Bylo by určitě zajímavé mít srovnání z ostatních regionů. Což je asi v Čechách těžké. Žijeme v pásu Sudet, kde se po roce 1945 téměř kompletně vyměnilo obyvatelstvo, takže nemůžeme relevantně srovnávat Liberec třeba s Olomoucí nebo Českými Budějovicemi. Ale věřím, že knihy a obecně regionální kultura, a to, kdo a jak působí ve veřejném prostoru, tyhle vazby přináší. 

Kteří lidé mimo politiku dnes podle vás konkrétně v Liberci lze označit za typ osobností, které mají zájem nebo přímo vliv se zajímat, aktivně řešit a ovlivňovat některá společenská témata. Ať už jednotlivci nebo skupiny ?  

Jednotlivci... Není těžké připomenout Jana Šolce, vysokoškolského pedagoga a spolupracovníka Václava Havla, ale zmínit tu jen jedno jméno nejde. I kdybych jich vyjmenoval desítku, tak je to nefér. Tvoří tu architekti, pracují památkáři, schopní podnikatelé, desítky kulturních pořadatelů, řada spolků... 

Mrzí mě ale, že v Liberci není víc lidí nebo skupin - ať už oficiálních spolků nebo neformálních iniciativ - kteří by se chopili konkrétního veřejného tématu, problému, čtvrti. Nemáme něco jako spolek za starý Liberec, i tolikrát zmiňované Papírové náměstí a čtvrť kolem něj nemá moc aktivních zastánců. Na Ještědu se chystá kácení a možná betonování - co o tom víme, kdo to za veřejnost hlídá? Vážím si lidí ve Vesci, v Ostašově a jsem vděčný za záchranu jednotlivých domů - Kina Varšava, vratislavické Zauhlovačky... Ale přeci jen - jsme spokojeni s tím, jak Liberec teď vypadá?

Čtěte také: Roboti v Densu zbaví lidi nudné práce a umožní jim dělat zábavné věci

Vím, že je to těžké, sám mám někdy velké oči a chuť kdovícovšechno dělat. A systematicky mimo knihkupectví, antikvariát, námi pořádanou kulturu a trochu toho pouličního umění stíháme teď už jen informování o Libereckém kulturním dění. Tištěný a nově i webový přehled libereckých kulturních a vzdělávacích akcí ŽIVÁ KULTURA = ŽIVÝ LIBEREC. Na web všechny zvu, schválně si prohlédněte všechny liberecké pořadatele a budete nejspíš překvapeni, kolik jich je.

Vy jste často rovněž vnímán jako politicky aktivní, až aktivistický člověk? Například při posledních volbách. Přestože přímo v politice jste se nikdy neangažoval? 

Ano, občas se stává, že naše knihkupectví a mě osobně někdo obviní z toho, že podporujeme jednu konkrétní stranu. A tady je asi na místě být konkrétní. V posledních volbách do zastupitelstva jsme podpořili čtyři konkrétní kandidáty ze dvou uskupení. A tím dali najevo, komu přejeme vítězství. Ale to neznamená, že třeba já osobně mám jasného favorita. Není tomu tak. Pro nás tady jsou důležité především principy, které jednotliví politici reprezentují. Pro mě je důležitý například svobodný prostor. Nebo silná Evropa. Komunikace s lidmi a skutečný zájem o veřejný prostor. Teď nechci, aby to působilo jako klišé. Ale knihy potřebují svobodu a kulturní prostředí. Stejně, jako společnost potřebuje svobodná média. 

Nakolik mají podle vás zvolení politici respektovat či akceptovat názory skupin či jedinců, jako jste vy ?  Tedy občanů bez přímého politického angažmá ?  

Politika, zejména ta komunální, je tím silnější, čím lépe dokáže udržet kontakt s lidmi, tedy občany kolem sebe. Vím, že stotisícové město je velká masa. Ale přesto si myslím, že toho kontaktu lze dosáhnout. Pro někoho je prioritou podnikání, jiného zajímá veřejný prostor nebo kultura. Ve všech těchto oblastech není težké být vzájemně v dostatečném kontaktu. I to je jeden z důvodů, proč třeba u nás v knihkupectví pořádáme různé veřejné debaty. Včetně politických, jako jsme třeba na podzim uspořádali ve spolupráci s architekty ze studia Mjölk před loňskými podzimními volbami. Tím  jsme zkusili v úvozovkách ovlivnit kandidující politiky a především jim sdělit, co si my myslíme. A že je to pro rozvoj města například z hlediska architektury důležité.  

Mrzí mě ale, že v Liberci není víc lidí nebo skupin - ať už oficiálních spolků nebo neformálních iniciativ - kteří by se chopili konkrétního veřejného tématu, problému, čtvrti. Nemáme něco jako spolek za starý Liberec, i tolikrát zmiňované Papírové náměstí a čtvrť kolem něj nemá moc aktivních zastánců.

Jak vnímáte oblíbený argument politiků směrem k aktivním občanům, kterým zpravidla říkají, že pokud chce někdo mluvit do politiky, ať sám kandiduje? 

To je podobný argument, jak když mi někdo před časem řekl: Chcete mít zprávy o tom, co se děje na zastupitelstvu? Tak se na něj běžte podívat. A já si představil, jak by to vypadalo, kdyby se skutečně třeba jen každý stý obyvatel Liberce rozhodl, že se tam vydá. Jak pak někde v aréně sedí těch pár zastupitelů a kolem nich sedí tisíc občanů, kteří je pozorně sledují. To bych někdy rád viděl, co by to s těmi zastupiteli udělalo (usmívá se). Nepochybně by to ale byla dobrá performance. Ale vážně, svododná společnost se přeci skládá i ze spolků, ze sousedů, skupin aktivních lidí, kteří se třeba starají o život v konkrétní čtvrti nebo je zajímá konkrétní téma. A tím pádem se k věcem vyjadřují. A já doufám, že bude přibývat politiků, kteří jsou toho součástí. Jistě, že jsou vrcholem pyramidy. Společnost musí mít jasnou demokratickou strukturu. Ale z jiného úhlu pohledu je to vše jedna součást, která se má navzájem ovlivňovat a naslouchat si.  

Zpátky k literatuře. Kdo je nejpopulárnější či nejprodávanější regionální autor ?  

Liberci určitě kraluje stále Miloslav Nevrlý. Z mnoha důvodů. Kdo ještě nečetl Karpatské hry, měl by to udělat. I když to je zrovna kniha, která doufám najde své místo v české literatuře, nejen mezi regionálními knihami. Mimořádně úspěšný autor je i Marek Řeháček. U něho je vidět systém v tom, co vydavá a proč. Má silnou čtenářskou obec. A teď začnu vyjmenovávat a určitě se sem nevejdou všichni, kdo si to zaslouží. Precizní nakladatelka Eva Koudelková a nakladatelství Bor, které úžasně mapuje jednotlivé regiony a vzpomínky místních rodáků. Fenomén Roman Karpaš, který dokumentuje náš kraj, přičemž při práci s historickými prameny jde hodně do hloubky. Znáte neuvěřitelnou řadu bichlí Jizerské hory? Tři obrovské svazky a další se chystají! Objevují se ale i další, nečekané a skvělé knižní události. Třeba památkář Petr Freiwillig , který napsal skvělou knihu o frýdlantském industriálu. 

Nebo učitel a přírodovědec Dominik Rubáš, který stvořil skvělého průvodce krajem. Zapomenout bychom neměli ani na legendu české literatury pro děti a mládež Miloše Zapletala. Spisovatele, který vlastně převzal štafetu po Foglarovi. Desítky skvělých autorů - vědců, badatelů, prozaiků, básníků.  

Čtěte také: Je nesmyslné stavět pivo, nejzdravější nápoj na světě, na úroveň cigaret

A jak byste charakterizoval současného typického čtenáře literatury ? Mění se? Třeba generačně ? Co studenti? Žádají jinou literaturu, než před lety?  

Liberecko není izolovaný region. Takže trendy jsou u nás podobné jako jinde. Fenomény jako Tolkien, Harry Potter se proměňují a jdou v různých směrech dál. Upíři, draci, kouzelnické akademie... A obecně je zájem o žánr fantasy, což charakterizuje obměny čtenářského vkusu. Zajímavě se vyvíjí komiks a umělecký komiks. Poezie našla svého spojence v mediálním prostoru sociálních sítí a například také ve slam poetry.

Kdybyste měl vyjmenovat pět knih za rok 2018, u kterých jste vyloženě rád, že je můžete mít ve svém knihkupectví. Které by to byly ?  

Za jedno z velkých překvapení uplynulého roku považuji Labyrint pohybu, což jsou rozhovory s fyzioterapeutem Pavlem Kolářem. Tak velký zájem jsem vůbec nečekal.  Ještě větším překvapením a potěšením je pro mě osobně titul Raději zešílet v divočině od Aleše Palána. Obsahově nesmírně přínosná věc. Z hlediska prodeje je a dál bude určitě úspěšná i poslední kniha Patrika Hartla Nejlepší víkend, který převzal pomyslné žezlo či měšec od Michala Viewegha. Obchodně úspěšný byl i poslední Dan Brown nebo Jiná Gabriela Koukalová. Pak tu máme ale knihy, kterých se prodá pár kusů nebo pár desítek, ale pro nás je důležité je mít, protože jde o ryze kvalitní českou beletrii nebo faktografii. Napadá mě skvělá kniha Martina C. Putny Obrazy z kulturních dějin střední Evropy. Není na špičce prodeje, ale vystihuje něco, co mají lidé rádi.  

V roce 2020 oslaví knihkupectví a antikvariát Fryč kulatých 30 let od otevření. Chystáte pro své pravidelné nebo i nové čtenáře a zákazníky v roce 2019 něco speciálního? 

Ano, ale musíme se na to ještě připravit. Těch překvapení bude doufám víc, nechci zatím prozrazovat. Určitě chceme ještě lépe využívat naše silné stránky, odbornost a přístup mých kolegů v knihkupectví.  Máme kvalitní a schopný tým, je radost sledovat mé kolegy, když zákazníkům radí nebo s nimi probírají jejich oblíbené knihy, například v žánru historie nebo fantasy. 

A co váš antikvariát. S příchodem a extrémně rychlým rozvojem internetu a digitálních technologií si řada knihkupců myslela, že papírové knihy a kamenné prodejny budou v ohrožení. Jak je to u vás ?  

Je na každém zákazníkovi, jestli si zvolí neosobní e-shop nebo si chce užít všechno, co knižní světy a knižní kultura znamená a přináší. Asi je poznat, na co sázíme my. 

Na studiích v Olomouci jsem kdysi poznal jednoho z velkých znalců českých antivariátů: Kolegu, tehdy studenta Michala Jareše, který dnes působí jako vědec v oboru české literatury na Akademii věd ČR. Jednou za čas pravidelně objížděl celou republiku a věděl přesně, kde a jaký je antikvariát. A že je důležité se tam či jinam jednou za čas vypravit, jak často a kam. Dnes je tu skvělý vyhledávač mujantikvariat.cz, který propojuje všechny české antikvariáty a hlavně jejich eshopy. Najít tam knihu je snadné. Ovšem romantika je téměř ta tam - tak to chodí, něco za něco. Náš antikvariát díky tradici velkého kamenného obchodu část původního kouzla hledání a nacházení zachovává - na e-shop totiž nezadáváme všechno, něco zákazník napjatě vyhledá jen v policích. A buď je mu antikvární štěstěna nakloněna nebo není. 

Kbybyste si mohl splnit nějaké přání ve vaší branži pro letošní rok. Co by to bylo ?  

V posledních letech se cítím jako takový liberecký jezevec a potřebuji rozhled, nadhled. Tak doufám, že se mi podaří udělat si čas na pražská, brněnská a jiná knihkupectví a knihokavárny. Mimochodem, znáte třeba Božskou Lahvici? Ale snad i na ta drážďanská, vídeňská, berlínská... A druhé přání: Každý týden se probírám asi dvěma banánovými krabicemi knih novinek a dotisků. Chtěl bych na to mít víc času a případně společnost - nějaký literární klub, sešlost knihomolů. (Kdo se hlásí? Pište mi, třeba na fb! :-) Při tomto probírání se snažím vybírat pro stálé zákazníky i média jakýsi žebříček TOP 10 titulů toho kterého týdne. Je to hezké a občas náročné. V nějaké sympatické partě by to mohlo být dvojnásob zajímavé.

Máme za sebou osmičkový rok. Jak vy osobně byste ho zhodnotil, popsal ? 

Těžká otázka! Který z pocitů popsat? Když se někdy probírá, kdo nás kdy zradil, obsadil, okupoval, tak mi často v debatě chybí víc důrazu za náš podíl na té které události a naše zodpovědnost. Konec první republiky a mýtus mnichovské zrady. Rok 1939. Rok 1968 a naše vlastní česká normalizace po roce 1969, například. 

Hodně se na několika našich debatách probíralo také téma první republiky. Jak vznikla a proč skončila. V jejím vzniku, alespoň pro mě, byla jistá česká sebestřednost, sebezahleděnost. A pak konflikty s Polskem. Přezíravost k českým Němcům. A nijak utěšené vztahy s ostatními nejbližšími sousedy. Přál bych si, aby ta česká sebezahleděnost zmizela. Nebo se alespoň zmenšovala. Abychom se vnímali jako součást celku. Ať už to bude planeta nebo Evropa. Zkrátka, chtěl bych, abychom měli větší nadhled, rozhled. Spokojené a solidární sebevědomí. 

Z historie knihkupectví a antikvariátu Fryč:

Zde vás chci pozvat na samý počátek devadesátých let, kdy ještě internet neřádil a lidé hodně četli. V roce 1990 jsem rozpustil Audiovizuální studio Liberec, dal vale Plastimatu a začal se věnovat knihám. Občas mi někdo připomene prodejní stolky v podloubí před radnicí, stánek před vchodem na LVT 1990, prodej v Dunaji (6:00 – 19:00 !!!), prodejničku na Fügnerce nebo začátky v bývalé sběrně oprav obuvi a punčocháčů v.d. Obnova v Pražské ulici. Devadesátá léta byla krásná – vyšli „Černí baroni“, „Zbabělci“ nebo „Věčná Ambra“ a řada dalších titulů, které jsme si za „Komančů“ půjčovali přes noc nebo přepisovali.

(Jaroslav Fryč, zakladatel a otec Martina Fryče)

♥ Chci podpořit Liberecké Zprávy!
Bezpečné platby pro nás zajišťuje Gopay.cz

Celkem
Sdílení
KOMENTÁŘE