Většina východních Němců se i dnes v Sasku cítí občany druhé kategorie. Stále si na zádech nesou batoh komplexů méněcennosti

I 30 let po pádu berlínské zdi se většina východních Němců cítí být občany druhé kategorie. Třeba v Sasku, které sousedí s Libereckým krajem, se tak vnímají dokonce dvě třetiny obyvatel. Může za to vývoj po znovusjednocení Německa v roce 1990, dojem, že i dnes o všem důležitém rozhodují lidé ze Západu, a také přesvědčení, že na ně západní Němci stále hledí skrz prsty. Některé kořeny pocitu méněcennosti navíc podle odborníků sahají i před rok 1989.


Saská Žitava leží přímo na hranici s Libereckým krajem. Foto: Jan Stránský

„Myslím, že to není nic nového, ale docela starého," říká historička Susana Baumgartlová. „Občany druhé třídy se většina východních Němců cítila už před rokem 1989, když byla třeba v Maďarsku, Polsku nebo jinde na dovolené," uvedla. Často se jim totiž stalo, že je místní slyšeli mluvit německy a chtěli s nimi směnit peníze. Když ale zjistili, že jsou z komunistické Německé demokratické republiky (NDR), a nemají tedy silnou západní marku, hned ztratili zájem.

„Takže už v 70. a 80. letech měli východní Němci při porovnání s těmi západními vždy pocit, že mají slabou kupní sílu a že žijí na špatné straně hranice," říká Baumgartlová.

Batoh komplexů méněcennosti

To potvrzuje i východní Němec a bývalý předseda Spolkového sněmu Wolfgang Thierse (SPD). „My Východoněmci s sebou táhneme batoh, batoh komplexů méněcennosti. Během 40 let rozdělení jsme byli vždy ta horší, slabší část Němců," konstatuje. „Žili jsme celou tu dobu s pohledem upřeným na Západ," podotýká pětasedmdesátiletý politik, podle něhož řada lidí věřila, že se to po pádu berlínské zdi rychle změní. „Myslím, že mnoho z nich mělo v letech 1989 a 1990 očekávání, že teď budou také jako ti Němci ze Západu," říká i Baumgartlová.

Naděje mnoha východních Němců, že znovusjednocení půjde rychle a bez problémů, se ale brzy ukázala jako falešná. Na východě Německa začátkem 90. let krachovaly tisíce firem, v mnoha oblastech stoupla nezaměstnanost k 25 procentům a statisíce lidí se stěhovaly pryč. Navíc v té době východní Němci podle Thierseho byli v roli žáků, zatímco ti západní v roli učitelů. „Při německém znovusjednocení se spojovaly vysoce úspěšná společnost, kvetoucí hospodářství a funkční demokracie se státem a hospodářstvím, které selhaly. V jedné části se tak nemuselo měnit nic, a v té druhé vše," vysvětluje. To s sebou samozřejmě neslo i špatné pocity.

Zásadní posty obsadili lidé ze Západu

S prudkými změnami souvisí i to, že velké množství důležitých postů v politice, justici, médiích, hospodářství i na univerzitách východního Německa obsadili lidé ze Západu. „Všude tam se po pádu komunistického režimu dostal nadproporční podíl Západoněmců do vedoucích pozic a dodnes to pokračuje," říká drážďanský politolog Christoph Meisselbach. Potvrzují to i čísla Univerzity v Lipsku z roku 2016, podle nichž je východních Němců na vedoucích pozicích v zemích bývalé NDR jen 23 procent.

Žitava a Liberec, přirození partneři. Foto: Jan Stránský

„Na špičkové posty se upřednostňovali lidé ze západního Německa, takže pak lidé měli pocit, že jejich část země je druhořadá," míní i drážďanský důchodce Siegfried Pretzsch, podle něhož se západoněmecký vliv rychle rozšířil i do oblastí, které předtím dobře fungovaly, jako školství či zdravotnictví. „Jsou oblasti, kde to tak je. Jsou to takové nespravedlnosti, které mě rozčilují," říká zase saský padesátník Herbert Schulze, kterému vadí také přetrvávající rozdíl v platech a důchodech.

K těmto frustracím se podle Baumgartlové přidává i dodnes přehlíživý pohled části západních Němců. „Z většinové společnosti a médií pořád slyší: Ty jsi ten Východňák (Ossi)," podotýká s tím, že zpravodajství o východním Německu dodnes bývá zjednodušené. Lidé z bývalé NDR si také často stěžují na to, že západní Němci neberou vážně jejich zkušenosti ze života v komunistickém režimu.

Za část pocitů méněcennosti si podle Jürgena Reicheho, šéfa lipského Fóra současných dějin, mohou východní Němci také sami. „Především se toho po znovusjednocení hodně povedlo, ale lidé tíhnou k tomu, to dobré nevidět," míní. K lepšímu se toho přitom zlepšilo obrovské množství. S tím souhlasí i Thierse. „Jsme málo hrdí na to, co se dokázalo," řekl.

Nejlepší cestu, jak se pocitu druhořadosti zbavit, vidí Thierse v tom, že si lidé z obou částí země budou lépe naslouchat, a při tom si rychle uvědomí, že ani na Západě nebyl život jen bezproblémový a plný úspěchů, a na Východě zase jen neustálých zklamání a selhání. „Život není černobílý a odstíny šedé nikdy nebraly ohled na hranice systémů," míní.



Celkem
Sdílení
KOMENTÁŘE