Vyrábí unikátní dřevěné hry. „Svět se tváří děsně seriozně. Ale přitom je to celé jenom hra,“ říká

„Proč by měl dospělý člověk hrát deskové hry? Důvodů je spousta. Třeba proto, že jsou společenské. Vedou k tomu, že společníkem mu není počítač nebo mobil, ale jiná živá bytost. Budete-li, byť jen půl hodinu týdně trávit s lidmi, které máte rádi, ať už je to rodina nebo kamarádi, uvidíte, jak moc je to příjemné. Navíc hry prokazatelně podporují funkci mozku, zpomalují jeho degradaci. Mozek je sval jako kterýkoliv jiný a hraní her je pro něj hygiena. Čímž neříkám, že mozek nutně pořád potřebujeme. Občas je lepší nemyslet,“ říká tvůrce, výrobce a vydavatel dřevěných originálních deskových her Matyáš Veselý z úspěšného libereckého start-upu Maty Moves.


Matyáš Veselý a jeho hry. Foto: Jan Stránský

Vaše hry jsou pro všechny, pro děti, pro dospělé, pro seniory. Proč by si dospělí lidé měli hrát?

Existuje několik důvodů. Asi nejdůležitější je připustit si, že jsme pořád děti. I v dospělosti by v nás hravost a zdravá naivita měly být podporovány. Dnešní svět se tváří děsně seriozně. Ale přitom je také jenom hra. Vše, co se kolem nás děje, je hra. Mám motto: „Vítejte v mém světě. Ve světě, kde život je hra a hra je život.“

Čili díky hraní se i dospělý člověk může přestat „tvářit strašně důležitě.“

Přesně tak to vnímám. Co je také důležité: jde o společenské hry. Vedou hráče k tomu, že společníkem mu není počítač nebo mobil, jak je to čím dál běžnější, ale živá bytost. Budete-li byť jen půl hodinu týdně trávit s lidmi, které máte rádi, ať už je to rodina nebo kamarádi, uvidíte, jak moc je to příjemné. Navíc hry prokazatelně podporují funkci mozku, zpomalují jeho degradaci. Mozek je sval jako kterýkoliv jiný. Hraní je pro něj hygiena. Čímž neříkám, že mozek nutně pořád potřebujeme. Občas je lepší nemyslet.

Hraní si umožňuje zapomenout

V té souvislosti mě napadá, že pokud se člověk do hry naplno ponoří, zapomene na svět okolo, na starosti a pěnu všedního dne.

Možná je hráčům podvědomě tohle nejvíc příjemné. Možná proto si lidé hrají. Hraní her bude vždy milou formou, jak trávit čas, umožňuje zapomenout. Čím víc se soustředím na situaci, kterou musím ve hře řešit, tím méně mám možnost přemýšlet nad zítřejšími pracovními schůzkami, nad vším, co musím ještě udělat. Hra pomáhá se na chvilku osvobodit od takzvané reality. Přičemž otázka zní, co vlastně realita je.

Nuže, co je podle vás realita?

Realita je pouze to, co je tady a teď. Když jsme spolu před chvíli hráli moji hru Connect, byla to realita. Teď si spolu povídáme, a naší realitou je povídání si. Myslím, že musíme žít tady a teď. Každá chvíle, kterou si dokážeme užít, je ve výsledku to, co se počítá. Nesmíme pořád jenom koukat dopředu, protože - a to už je dnes vědecky dokázané - mozek nezná pojmy bylo a bude. Mozek vždy vnímá pouze to, co se zrovna děje.

Máte nějakou teorii o tom, proč jste zrovna vy nadán schopností tvořit hry?

Neřeším, zda jsem to já, nebo někdo jiný. Já jako Maty žiji život v tomto těle a dělám to nejlepší a nejzajímavější, co můžu. Opravdu si myslím, že je jedno, zda hry tvořím zrovna já. Na vaši otázku vlastně nemohu odpovědět jinak, než že jsme jeden mnohohlavý organismus, velká jednota.

Jste buddhista?

To ne. Jen si myslím, že nápady ke mně odněkud přicházejí. Že hra je univerzální, že my lidé jsme univerzální organismus. Není snadné to vysvětlit. U tvorby her zkrátka nevnímám, že jsem to konkrétně já, nesnažím se od zbytku světa odlišit, neživím tím svoje ego. Dnešní doba má strašně velký potenciál. Každý v sobě může objevit, jaký je jeho úkol. Mým úkolem v tomto okamžiku je věnovat naplno veškerou svoji pracovní pozornost hernímu světu. Je to díky tomu, že jsem objevil svoji schopnost zpracovávat osobní i obecná témata formou hry. Je to můj jazyk. Každý člověk má ve svém životě svůj jazyk.

Loutka osudu

Pojďme na start. Jako inženýr ekonomie jste pracoval ve dvou korporátech. Co vás přimělo opustit finančně patrně dobře zajištěná místa a živit se zprvu jistě nejistým vymýšlením, výrobou a prodejem vlastních dřevěných deskových her?

Odpověď je velmi snadná. Jde o odpovědnost vůči nápadům. Měl jsem plný šanon vlastních her, otestovaných mojí hlavou. Strašlivě jsem jim věřil. Nemohl jsem dopustit, aby nebyly přivedeny v život, aby nebyly vydané. Náhle jsem měl úplně jasno. Myslím, že jsem se vlastně nerozhodoval. Přišlo mi, že je dávno rozhodnuto. Že jsem svým způsobem loutka osudu. Svou roli si strašně užívám. Mám pocit, že mi ani nezbývá nic jiného, než dělat, co dělám. Vypadá to jako svoboda a já se cítím velmi svobodně. Na druhou stranu jsem v zajetí toho, že ke mně nápady na hry chodí. Kdo jiný by je za mě dotáhl?

Jste tedy fatalista.

Zdá se. Ale myslím, že život je změna. Prošel jsem několika fázemi. Vždy jsem věci dělal nadšeně, jak nejlépe jsem uměl. Je možné, že až se uvidíme příště, budu se opět věnovat něčemu jinému. Nemohu zaručit, že zrovna hry jsou poslední životní fází. Řekl bych, že prostor, kam se může můj život, a vlastně životy všech lidí, vyvinout, je neuvěřitelně veliký. Maty Moves, moje herní vydavatelství, je ale určitě komunikační kanál, který si dlouhodobě buduji. Hra je totiž krásná forma, jejíž pomocí můžete do společnosti přivádět témata, jež jsou či budou aktuální. Nenásilnou a zábavnou formou si vytvářím nástroj, kterým mohu reflektovat nebo dokonce odtabuizovávat věci, u nichž zrovna ucítím, že je to namístě.

Přemýšlím i nad hrou o sexu

Jaké by to mohly být?

Vše, co se týká ekologie, ochrany životního prostředí. Zdravého životního stylu. Vědomého nakládání s vlastním potenciálem, s kreativitou. Je to tenký led, ale přemýšlel jsem i o sexuální výchově, o pornografii a pornoprůmyslu. Chci otevírat dveře do světů, kterým se jinak hry nevěnují. Do světů, které se zdají být příliš seriozními. Sama o sobě nebývají daná témata žádná sranda, tudíž nejsou předmětem her. Rád bych našel vhodný žánr, abych je ani nezesměšnil, ani nedramatizoval, prostě je  otevřel. Pokud si lidé hru zahrají a pak o věci prohodí pár slov, bohatě to postačí. Nemám absolutně žádný patent na pravdu. Rád bych se jen pokusil podpořit vědomý přístup, abychom vnímali, že jsme jeden organismus, že vše spolu nějakým způsobem souvisí.

Jaká témata jste dosud tímto způsobem zpracoval?

Končím první sezonu. Vydal jsem čistě abstraktní hry, která se globálních témat zatím netýkají. Na věci, o nichž jsem mluvil, se připravuji. Ve skutečnosti je ale téma jako takové tou pravou sílou. Nedělám sci-fi, fantasy. Nic si nevymýšlím. Všechny moje hry jsou reálné. Zpracovávají zážitky, koníčky, socio-kulturní vazby, zkrátka společenská témata, která jsou zrovna aktuální, rezonují uvnitř mě. Jde o věci, které žiju. Mám dar přenášet je do herního světa. Moje maminka si kreslí mandaly. Strategické hry nebyla ochotná a schopná pojmout. Když někdo letmo míjí moji hru Connect, prohlásí zpravidla: to je nějaká mandala. Ano, chtěl jsem udělat intuitivní hru pro maminku. Jedna z her, které chystám, a věřím, že bude patřit k nejlepším, se jmenuje Amatéři. Východiskem je můj další vnitřní námět. Amatérská rocková kapela. Nikoho neživí, ale všichni ji strašně moc chtějí dělat. Bohužel, je tak příšerně těžké se setkat. Každý má svoje partnerské vztahy. Každý musí vydělávat peníze. Existuje spousta dalších aspektů, jež je třeba vyřešit, aby se několikahlavý organismus dokázal sejít v jeden moment. Hra opět není vykonstruovaná, vymyšlená. Opravdovost a upřímnost. To mě baví. Pokud bych dělal hry, jak se Elf bije s trpaslíkem, asi by moje osobní angažovanost nebyla natolik vysoká. Činím první kroky. Jdu cestou minimalismu. Obtížnější témata si nechávám na později.

Nápady na hry přicházejí v noci

Myslíte, že k vám nové hry budou přicházet donekonečna?

Dotkl jste se citlivého tématu. Nemám to pod kontrolou. Hra přijde. Vždy mě překvapí ve chvíli, kdy to nejméně čekám. Většinou se tak naštěstí děje v noci. Cena, kterou za hru platím, je spánek.

Hra vznikne během jedné noci?

Ano. Spíše během jedné hodiny. Nebo několika minut. Po zbytek noci si ji snažím zapamatovat. A také ji v hlavě testuji. Netvořím hru krok za krokem. Vidím ji celou. Neumím se odstřihnout. Nedokáži se nápadu přestat věnovat. Proto jsou většinou ráno moje hry dokončené. Sepíši na A4 základní věci. Hru založím do šanonu jako nápad. Nechám vše pár měsíců uležet. Po čase se k nápadu vrátím, abych viděl, jestli mi pořád přijde tak dobrý. Pokud ano, udělám prototyp. Abych se vrátil k otázce. Nebojím se, že by nápady přestaly přicházet. Pokud v sobě živím určitá témata, odpověď v podobě herních mechanismů prostě přijde.

Proč jste se rozhodl pro vlastní herní vydavatelství? Proč nevydáváte hry pod zavedenou značkou?

Zjišťoval jsem, jak to chodí. Co musí autor udělat, aby mu někdo vydal hru. Všude jsem poslouchal ty samé pohádky. O tom, na jakých akcích musí člověk hry ukazovat, komu se zalíbit… Viděl jsem, jak strašně dlouho to celé trvá. Vydat jednoduchou hru se podaří třeba za čtyři roky. Pokud už najdete vydavatele, mluví vám do všeho. Z jakého bude hra materiálu. Jak bude designově vypadat. Za kolik se bude vyrábět. Kde, komu a za kolik se bude prodávat. Ve výsledku zjistíte, že to už vůbec není váš projekt, že jenom prodáte nápad. Což by mě asi znechutilo. Nemám na to celý život. Patnáct let se pohybuji na vrcholové úrovni v herním prostředí. Jako reprezentant České republiky jsem se utkával po světě s protihráči v rámci mistrovství světa v Carcassonne. Carcassonne a Osadníci z Katanu jsou jediné dvě deskové hry, ve kterých se konají mistrovství světa. Je to proto, že mají obrovské základny. Obou her se jenom v Evropě prodaly desítky milionů kusů. Uvědomoval jsem si, jak rozsáhlý a masový je herní svět. Bylo mi jasné, že globálně má úplně jiný rozměr než zatím tady u nás doma, že jde o skutečně velkou věc. Jako ekonom jsem sledoval čísla a viděl, že například v Americe herní trh ročně roste o třicet čtyřicet procent. Je to opravdu silný segment. Ve světě je docela normální být game designérem. Na veletrhu v Německu jsem byl teď jedním z jedenácti tisíc vystavovatelů, jsou to neskutečná čísla.

Začíná být předigitalizováno

Takže jste v oboru viděl i byznysový potenciál.

Věděl jsem, že na hry mám jeden život. Nápadů jsem měl desítky. Bylo mi jasné, že nemohu jedné hře věnovat čtyři roky. Když budu mít vše pod palcem, říkal jsem si, zvládnu klidně tři hry za rok. I kdyby už žádné další nápady nepřišly, mám práci na sedm osm let. Jednoduché propočty byly impulsem, že jsem dal ze dne na den výpověď. Sehnal jsem si dílnu, technologii, naučil jsem se pracovat se dřevem, abych mohl hry dělat tak, jak chci, a začalo to. Odpovědnost za úspěch, nebo neúspěch mám na sobě, je to moje věc. Jsem přesvědčený, že pokud nepolevím a půjdu si za svým, není důvod nedojít do cíle. Ve skutečnosti ale nejde o konkrétní cíl. Cílem je užít si každý krok. Což se mi daří. Funguji rok, pořád jde o start-up. Už si ale ani nepamatuji, že bych kdy dělal něco jiného. Rok byl intenzivní jako desetiletka. Považuji se za celoživotního muzikanta. Hudbě jsme se věnoval a chci se věnovat pořád. Oficiálně jsem ale inženýr ekonomie, ve dvou korprorátech jsem dělal finanční audity, účetnictví, vše kolem čísel. Můj život se honil kolem čísel, virtuálních, v digitálním prostředí. Teď poprvé jsem si sáhnul na něco reálného. Proto mě to tak baví. Jsem v procesu ponořený od a do z. Od tématu, nápadu, herních principů, přes vymýšlení designu, samotnou výrobu ze dřeva, prezentaci i prodej. Vize je kompaktní, proces výrazně rychlejší, než kdybych pracoval v týmu lidí, jak většina herních vydavatelství funguje.

Hovoříte o virtuálním světě, o digitálním prostředí. Přiznám, že jsem si myslel, že cokoliv, co není on-line nemá absolutně šanci. Než jste mě tedy čísly o oblíbenosti deskových her vyvedl z omylu.

Spousta lidí se bezesporu pohybuje ve virtuálním prostředí, já také. Nicméně období, kdy se vše digitalizovalo už, zdá se, končí. Lidé se nabažili. Hledají cestu zpět ke kořenům. Vždy to tak v dějinách bylo. K alternativě, která je svojí jednoduchostí přijatelná, je vytržením ze světa jedniček a nul, lidé podvědomě tíhnou. Ať už si to uvědomují, nebo nikoliv. Cítí, že je to možná zdravější. Lidé vnímají, že by možná jeden večer v týdnu mohli hrát analog. Beru to už jako zřetelný trend. Lidé se vracejí k hmatatelným věcem. Vše kolem nás je předigitalizované. Snažím se nabízet alternativu. Pokud moje děti, až budou starší, sáhnou místo PlayStationu nebo Xboxu raději po některé z mých her, budu šťastný jako blecha.

Dřevo se pro vaše hry nabídlo jako přirozený materiál?

Nemám k tomu žádný byznysplán nebo něco podobného. Opět jsem jednoduše vycítil, že mě to bude bavit.

Vaše hry mají krásné obaly, vypadají jako dřevěné knihy.

Všechny do sebe zapadají. Vytvářejí knihovnu. Kniha je, dalo by se říci, luxusní obal určený do interiéru. Jeho úkolem je  zdobit. Ale není to jediná možnost. Za pár stovek je dostupná i takzvaná cestovní verze. Hra ja vložená do praktického ručně šitého pytlíčku. Vyrábějí je pro mě lidé tady v Harcově v chráněné dílně. Pro první sezonu jsem si ze všech nápadů vybral hry, které jsou takzvaně bezbariérové. Jde o minimalistické koncepty. Hráčům nezaberou víc než deset minut. Najdou-li si lidé večer půlhodinku, mohou hru sehrát třikrát, čtyřikrát. Navíc není potřeba sáhodlouhý návod. Pravidla, pár základních principů, se vejdou na jednu kartičku. Proto hrám říkám bezbariérové. Novým hráčům nestaví bariéry pro vstup do herního světa. I proto jsem schopný se vytvářením her uživit. S kýmkoliv, kdo jde kolem mého stánku na herních veletrzích, ale i jiných akcích, jako byly aktuálně například Design Days Reichenberg, si hru zahraji. Po deseti minutách ví, že nekupuje zajíce v pytli. Hry jsou intuitivní. Nikdo se jich nemusí bát. Není to soutěž ve výši intelektu. Pořádal jsem čtyři herní turnaje. Všechny vyhrály ženy. Mezi dospělé už jsem poslal stovky her. Většinou je mezi sebou hrají páry, muž a žena. Ohlasy a herní statistiky hovoří jasně. Zhruba z osmdesáti procent vítězí ženy.

Ženy vítězí

Čím to?

Absence mužských principů jako jsou přímka nebo pravý úhel, jde naproti intiuitivní rovině, která je u žen silnější. Je to jiná forma inteligence. Moje hry nemají vítězné strategie. Nemůžete si nacvičit, jak vyhrávat. Každá jednotlivá hra je zas a znovu originál. Nelze si natrénovat vítězný postup. Na herní desce se odráží, v jakém rozpoložení se každý z hráčů aktuálně nachází. Do každé hry se otiskuje nejen osobnost, ale i nálada. Mám odehrané stovky partií hry Connect, přesto bych vám nedokázal doporučit, jak se máte chovat. U každé partie je třeba být přítomen tady a teď. Navnímat náladu soupeře a improvizovat. Pokud se bude člověk snažit zopakovat, co fungovalo v předchozí hře, vysoce pravděpodobně neuspěje. Někdy funguje rychlost, podruhé stabilita, která je důsledkem sebeobrany, potřetí zase agrese. Jsou to tři základní přístupy, jež je ovšem potřeba zas a znovu kombinovat. Až kombinace těchto tří úvah je funkční. Poměr se ovšem neustále mění. V každé hře je jiný, i proto, že vždy záleží, kterou zrovna zvolí soupeř.

Když se ještě vrátím k designu her i obalů. Jak moc je pro vás důležitá vizuální stránka věci?

Jsem autorem her. Vždy mě víc potěší, když někdo prohlásí, že hra je skvělá, než když řekne, že vypadá nádherně. Vydáváním her se ovšem mohu živit díky tomu, že dobře vypadají. Je to první, co lidi naláká. Začátek je dostat hráče ke stolu. Řeknou „jéé, to je krása.“ Načež odvětím „a co teprve až uvidíte, jak se to hraje.“ Faktem každopádně je, že kdyby byly hry ošklivé, možná bych je dělal pouze jako koníčka. Grafiku nepodceňuji. Už proto, že pro mě herní nápady mají velkou hodnotu. Nechci je degradovat jiným než perfektním vizuálním ztvárněním.

Kolik vaše hry stojí

Ceny se liší podle náročnosti a balení. Zhruba od šesti set do dvou a půl tisíce korun. Každá cena však končí číslem 51. Liberec leží pod 51. rovnoběžkou. Měl jsem kapelu Exil 51. Stalo se pro mě osudovým číslem. Začal jsem je vidět ve všem. Při třetí generaci testování některých her, a bylo jich víc, jsem po čase zjistil, že klíčových komponentů je ve hře jedenapadesát. Což skutečně nebyl původní záměr.

Matyho hry

EQUILIBRIX Connect

Tato jednoduchá hra pro 2-3 hráče zabere pár minut. S každou další partií hráči objevují nové možnosti, je ideální pro okamžitou odvetu. Hru bez problému zvládají i děti, což ovšem neznamená, že by nedala zabrat i dospělým.

 

EQUILIBRIX Combact

Sada černobílých dílků přináší do světa her EQUILIBRIX nový rozměr. Každý z nich je jedinečný z hlediska svého tvaru i schopnosti vytvářet vazby s jinými dílky. Na plánu ze hry Connect hráči zažijí velmi těsný souboj, jehož charakter bude do velké míry záviset i na zvoleném scénáři.

INFLUDANCE Classic aneb Z bláta do louže

Se svým zvířátkem se snažíte co nejrychleji dostat skrz herní plán, ale jediné pravidlo říká, že dopředu to nejde. Svým skokem do vedlejší kaluže vždy vyšplouchnete ostatní zvířátka a často i sebe, což je přesně způsob, jak se přiblížit svému cíli. Tato indiánská detektivka vás naučí číst ve stopách. Komu patří a kterým jdou směrem?

♥ Chci podpořit Liberecké Zprávy!
Bezpečné platby pro nás zajišťuje Gopay.cz

Celkem
Sdílení
KOMENTÁŘE